ECLI:CZ:US:2018:2.US.1643.18.1
sp. zn. II. ÚS 1643/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. M., zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, se sídlem Zbraslavské nám. 458, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 35 T 10/2017, a proti konání hlavního líčení ve dnech 27. a 28. 3. 2018 prostřednictvím videokonference, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a současně brojí proti konání hlavního líčení prostřednictvím videokonference, resp. proti výslechu spolupracujících obviněných prostřednictvím videokonference.
2. Úvodem stěžovatel rekapituluje, že je spolu s dalšími 22 spoluobviněnými - z nichž dvě spoluobviněné mají statut spolupracujících obviněných ve smyslu ustanovení §178a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") - před krajským soudem obžalován ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle ustanovení §107 tr. zákoníku a ze spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle ustanovení §361 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu namítá, že v této věci bylo ve dnech 27. a 28. 3. 2018 konáno hlavní líčení podle ustanovení §202 odst. 1 tr. ř. prostřednictvím videokonferenčního zařízení, a to ve vztahu ke dvěma spolupracujícím obviněným. Proti způsobu vedení výslechu videokonferenčním zařízením stěžovatel namítá, že tím je porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
3. Stěžovatel namítá, že institut videokonference při zajištění účasti na hlavním líčení byl v napadeném případě využit pouze při výslechu spolupracujících obviněných. V této souvislosti stěžovatel připomíná, že institut spolupracujícího obviněného je institutem zcela mimořádným, jehož aplikace musí být podrobena velmi přísným kritériím, přičemž zvláštní důraz by měl být kladen na hodnocení výpovědí spolupracujících obviněných, aby nemohlo dojít ke zneužití uvedeného institutu, a to zvláště za dané situace, kdy spolupracující obviněné jsou jediné, které popisují údajnou trestnou činnost.
4. Namítá, že v nyní projednávaném případě neexistoval legitimní důvod, proč byla videokonference použita, přičemž výslech prostřednictvím videokonference není rovnocenný s výslechem in natura, což pak ovlivňuje i provádění takového výslechu, a to včetně kladení otázek obhajobou. Nařízením videokonference za účelem výslechu spolupracujících obviněných tak současně došlo k nerespektování práv obhajoby. Pro nařízení videokonference skutečně neexistoval legitimní důvod, když se v projednávaném případě nejedná o násilnou trestnou činnost, není zde dán žádný zvláštní zájem např. na ochraně života, zdraví či majetku, který by vylučoval provedení výslechu in natura a pouhý fakt, že se spolupracující obviněné nacházejí v režimu ochrany Policie ČR, apriorně nezavdává příčinu k vyloučení osobní účasti při hlavním líčení. Stejně tak není akceptovatelné, že ze strany soudu nebylo využití institutu videokonference nikterak odůvodněno, a to ani tehdy, když proti tomuto postupu stěžovatel a další spoluobvinění vznesli námitky.
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva.
7. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek - §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci.
8. Ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho základních práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice [viz kupř. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79)]. Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
9. Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí či postupu (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, tedy soudní moci jako celek a nikoliv výhradně Ústavního soudu.
10. V dané věci stěžovatel brojí proti procesnímu usnesení krajského soudu vyhlášenému v průběhu hlavního líčení ve věci, kterým byla zamítnuta námitka obhajoby proti výslechu spolupracujících obviněných prostřednictvím videokonference. Stěžovatel ve své stížnosti rovněž uvádí, že krajský soud toto usnesení nikterak neodůvodnil. Pakliže má ovšem stěžovatel pocit, že tímto postupem krajského soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod, bude moci tuto námitku stran odstranění vad důkazního řízení vznést ještě v rámci řízení před obecnými soudy. I kdyby tak ale učinil, byla by ústavní stížnost přípustná teprve směřovala-li by proti rozhodnutí soudu o posledním procesním prostředku, který měl stěžovatel k dispozici. Žádné takové rozhodnutí však ústavní stížností napadeno není.
11. Za dané procesní situace ostatně není vůbec zřejmé, jakým způsobem obecné soudy výslech spolupracujících obviněných vyhodnotí, a jak řízení ve věci samé před obecnými soudy vlastně skončí. Rozhodnutí Ústavního soudu v takové fázi řízení před obecnými soudy by proto představovalo nepřípustný (předčasný) zásah do jejich rozhodovací činnosti. Teprve v situaci, kdy obecné soudy dojdou k pravomocnému rozhodnutí, o němž se stěžovatel bude domnívat, že zasahuje do jeho ústavně zaručených práv a svobod, bude moci toto rozhodnutí napadnout ústavní stížností, včetně uplatnění argumentu, že soudy své rozhodnutí opřely i o důkaz výslechem spolupracujících obviněných, který byl veden prostřednictvím videokonference, přičemž pro vedení výslechu tímto způsobem nebyl dán legitimní důvod. Pouze v takové situaci bude možné posoudit případný zásah do základních práv stěžovatele komplexně, tj. tak, aby procesní práva byla posuzována souvztažně s právy a povinnostmi, o nichž vedou obecné soudy řízení. Ostatně i samotná okolnost, že proti rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno stěžovatelově námitce stran vedení výslechu spolupracujících obviněných prostřednictvím videokonference, není přípustné odvolání, dostatečně svědčí o tom, že je zákon řadí mezi usnesení, která považuje za méně významná. Takové procesní usnesení je totiž posléze přímo nebo nepřímo reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, proti němuž opravné prostředky přípustné jsou, což implikuje závěr, že nikoliv toto procesní usnesení, ale až meritorní rozhodnutí ve věci samé je způsobilé zasáhnout do stěžovatelových základních práv (obdobně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2436/10 ze dne 26. 10. 2010 anebo II. ÚS 2183 ze dne 19. 9. 2018).
12. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pročež ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj