ECLI:CZ:US:2018:2.US.1710.18.1
sp. zn. II. ÚS 1710/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2018, č. j. 6 Co 576/2018-762, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1 a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jím byla porušena základní práva, zaručená v čl. 10, čl. 14, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla (zatímní) úprava výchovných poměrů nezletilých dětí, T., J. a J., jejichž otcem je stěžovatel a matkou J. O.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil jako věcně správné (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2018, č. j. 26 P 19/2014-741, kterým okresní soud ex offo (k doporučení orgánu sociálně právní ochrany dětí - OSPOD) nařídil předběžné opatření, jímž se mimo jiné stěžovateli ukládá povinnost předat nezletilé děti nejpozději v pátek 13. 4. 2018 do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc při Dětském domově N., kterému stanovil povinnost nezletilé děti přijmout a provést jejich diagnostiku. Současně stanovil, že oba rodiče jsou povinni po dobu diagnostického pobytu nezletilých zdržet se kontaktování dětí jakýmkoliv způsobem. Krajský soud se v odůvodnění napadeného usnesení zcela ztotožnil se závěry okresního soudu, který návrh na vydání předběžného opatření shledal důvodným, neboť z provedených důkazů [např. zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí, znalecký posudek PhDr. I. Štrossové, zprávy Krizového centra v Českých Budějovicích, zprávy mediátorky Mgr. M. Hanouskové, zprávy ze Základní školy] bylo prokázáno, že "dosavadní úprava výchovných poměrů dětí (stanovena rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2016, č. j. 26 P 19/2014-492 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2017, č. j. 6 Co 2124/2016-563, tak, že nezl. T. byl svěřen do výlučné péče stěžovateli a nezl. J. a nezl. J. byla stanovena střídavá výchova v týdenním intervalu) nefunguje, když přes plynutí času v rozpětí roku a půl nedošlo ke stabilizaci rodinných poměrů. Oba rodiče pokračují ve vzájemných sporech, negativně byť nepřímo ovlivňují děti vůči druhému rodiči. Dochází i k rozkolu mezi sourozenci v důsledku jejich rozdílných preferencí rodičů. Matka i (stěžovatel) si přejí, aby byly děti svěřeny do jejich výhradní péče, střídavou formu uspořádání nadále odmítají." Okresní soud nadto poukázal na skutečnost, že "dlouhodobě nefunkční vztahy mezi rodiči se již projevují na zdravotním stavu nezletilých, kdy u nezl. J. se objevily opakované bolesti, které psycholožka při vyšetření v nemocnici hodnotila jako psychosomatickou reakci na dlouhodobý stres, vyplývající z patologické komunikace mezi rodiči. Obdobné problémy byly zaznamenány i u nezl. H. (...)." Krajský soud proto (ve shodě s okresním soudem) dospěl k závěru, že za situace, kdy je jednak "ohrožen zdravý vývoj dětí, jejich identifikace v rámci rodinného subsystému a v rámci navazování širších sociálních vazeb", jednak "rodiče nejsou připraveni akceptovat žádné soudní rozhodnutí, ačkoliv proklamují opak", a kdy "byly vyčerpány všechny možnosti, jak zvládnout situaci v rámci rodiny", bylo nezbytné s ohledem na potřebu respektovat nejlepší zájem nezletilých dětí přistoupit k uvedenému opatření. K odvolacím námitkám stěžovatele krajský soud zdůraznil, že nařízením předběžného opatření nevytrhává nezletilé děti z rodinného prostředí, ve kterém se cítí "šťastné, spokojené a bezpečné", nýbrž děti odejímá z prostředí, kde rodiče svým jednáním poškozují jejich duševní zdraví a ohrožují jejich zdravý vývoj. "(N)ejedná se o trest dětí, ale o potřebnou pomoc dětem, kdy pobyt ve zvoleném zařízení jim poskytne režim, odbornou pomoc a diagnostiku potíží, jež budou podkladem pro budoucí rozhodnutí o další úpravě jejich výchovných poměrů."
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedeným závěrem obecných soudů nesouhlasí a i nadále s ním, za použití obdobné argumentace, kterou předestřel již ve svém odvolání, polemizuje. Opětovně tak rozporuje konkrétní důvody, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí o naléhavé potřebě zatímní úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí jejich předáním do dětského zařízení, přičemž namítá, že jejich právní závěry vycházejí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. nesprávného hodnocení provedených důkazů, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel je proto názoru, že pro vydání předběžného opatření nebyly splněny zákonné podmínky, neboť nebylo nikterak prokázáno, že by došlo k porušení nejlepšího zájmu nezletilých dětí, naopak jejich odebráním z rodinného prostředí dochází k zásadnímu ohrožení jejich vývoje, neboť na ně bude mít nedozírný dopad.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy.
7. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59) či sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016].
8. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1710/16 ze dne 9. 8. 2016 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2872/16 ze dne 6. 9. 2016), jako tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatele, jejichž ústavní konformitu je ovšem nadto nezbytné hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se právě této problematiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud pak vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
9. V nyní projednávané věci tento požadavek nabývá o to naléhavějšího významu, neboť předběžným opatřením došlo k faktickému odebrání nezletilých dětí z rodinného prostředí a svěření do ústavní výchovy, což samo o sobě představuje velmi závažný zásah do základních práv, který se tak musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem nezletilého dítěte [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 838/07 ze dne 10. 10. 2007 (N 157/47 SbNU 53) či nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)]. "Při posuzování odnětí dítěte z péče rodičů je esenciálním kritériem nejlepší zájem dítěte. Důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu" [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377)]. V posledně citovaném nálezu proto Ústavní soud (s odkazem na závěry z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dále jen "ESLP") vymezil další kritéria ústavní konformity takového zásahu, kterými jsou jednak jeho subsidiarita, kdy "oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná." [obdobně srov. rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99; či nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ze dne 20. 7. 2010 (N 146/58 SbNU 227)], jednak jeho dočasný charakter, kdy "musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi." (obdobně srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001 č. 25702/94, či rozsudek ve věci Haase proti Německu ze dne 8. 4. 2004 č. 11057/02).
10. V tomto ohledu, nahlíženo prizmatem výše zmíněného základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, který byl jako věcně správný potvrzen i ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu, neboť v něm vzal do úvahy především již nastalé (psychosomatické zdravotní potíže nezl. J. i nezl. H., negativní vztahy mezi sourozenci vyvolané konflikty o preferenci rodičů) či v budoucnu nepochybně reálně se vyskytnuvší negativní dopady samotného chování rodičů a stávajícího výchovného prostředí (nefunkčnost dosavadní úpravy výchovných poměrů) na vývoj nezletilých dětí.
11. Nadto, jak vyplývá z odůvodnění usnesení krajského soudu, obecné soudy k danému výchovnému opatření nepřistoupily bezprostředně poté, co se v průběhu řízení začaly projevovat negativní dopady přijaté úpravy výchovných poměrů, ale po "marném" vyčerpání všech možných dostupných opatření, jak těmto negativním až konfliktním dopadům předejít (viz svěření nezletilých dětí do výlučné péče matky, následně do výlučné péče stěžovatele, posléze stanovení střídavé výchovy; dále soudem stanovený dohled, konzultace s OSPOD, rodinné terapie, asistovaný styk matky s nezl. T., mediace atp.), což potvrzuje i sám stěžovatel, který však jejich selhání spatřuje buď na straně matky nezletilých, anebo v nejednoznačně vymezeném rámci jejich provádění. Ústavní soud se tak neztotožňuje s námitkami stěžovatele ohledně porušení řady ústavních principů postupem krajského soudu (a před ním ani okresního soudu), neboť takový zásah neshledal, když jejich postup považuje za ústavně konformní, v souladu s nejlepším zájmem nezletilých dětí (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), a proto nelze dospět k závěru, že by vydáním ústavní stížností napadeného usnesení krajský soud jakkoliv porušil základní práva stěžovatele.
12. V této souvislosti, kdy před obecnými soudy i nadále probíhá řízení o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, a s ohledem na "nové" skutkové okolnosti projednávané věci (viz kopie zpráv z psychologického vyšetření nezletilých dětí přiložené stěžovatelem k ústavní stížnosti), považuje nicméně Ústavní soud za nezbytné znovu poukázat na závěry vyslovené v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14 a tedy zdůraznit výše zmíněný zatímní a dočasný charakter přijatého předběžného opatření, neboť "předběžné opatření, jímž je dítě odebráno z péče rodičů (§76a občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, §452 zákona o zvláštních řízeních soudních), musí být chápáno jako krátkodobé provizorium, ne déledobé řešení či "kvazidefinitivní" rozhodnutí, a po zahájení řízení ve věci musí obecné soudy postupovat tak, aby řízení mohlo být co nejdříve, zpravidla v řádu měsíců, ukončeno meritorním rozhodnutím." Přestože tedy obecné soudy shledaly splnění podmínek pro nařízení daného předběžného opatření, z uvedeného nelze v žádném případě dovozovat, že tyto podmínky zůstávají po celou dobu meritorního řízení neměnné.
13. V tomto ohledu proto nelze souhlasit s obecným konstatováním krajského soudu v napadeném usnesení, že "řízení o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ve věci předběžného opatření nemá sloužit k tomu, aby byly zjišťovány další skutečnosti rozhodné pro nařízení předběžného opatření, ale plní čistě význam přezkumný." Naopak, obecné soudy (a to i s ohledem na ústavní příkaz, zakotvený v čl. 4 Ústavy) musí po celou dobu trvání předběžného opatření (tzn. bez ohledu na to, zda se jedná o řízení odvolací) průběžně zkoumat jeho opodstatněnost a přiměřenost, obzvláště pokud se jedná o tak závažný zásah do základních práv nezletilých dětí, jako v nyní projednávané věci. Uvedené zde platí tím spíše, že obecné soudy v nyní projednávané věci nařídily dané předběžné opatření mimo jiné za účelem diagnostického vyšetření a průběžného pozorování nezletilých dětí, a proto by měly k jejich závěrům v průběhu meritorního řízení nepochybně přihlížet a případně zvážit přijetí opatření, která by jeho stávající (byť v době rozhodování soudů nezbytný) přísnou podobu (viz např. zákaz jakékoliv komunikace nezletilých dětí s rodiči) zmírňovala.
14. Přesto však nelze v nyní projednávaném případě odhlížet od skutečnosti, kterou nicméně stěžovatel ve svých tvrzeních v ústavní stížnosti pomíjí, že primárním důvodem přijetí předběžného opatření ze strany obecných soudů byla snaha alespoň zmírnit a do budoucna zabránit prohloubení negativních dopadů dosavadní úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí na jejich zdravotní a psychický vývoj, jejíž prokázaná nefunkčnost byla zapříčiněna především vzájemným až konfliktním vztahem mezi jejich rodiči. V této souvislosti proto považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilého dítěte, snaha o nalezení společného konsenzu nad způsobem jeho výchovy (s ohledem na jeho nejlepší zájmy) a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé dítě a realizace rodičovského styku s ním stává jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči, by měly být předpokladem pro prohloubení rodinných vazeb a důvodem ke změně úpravy výchovných poměrů (rozšíření styku) k nezletilému dítěti (§909 občanského zákoníku), nikoliv jejich cílem.
15. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu