ECLI:CZ:US:2018:2.US.1750.18.1
sp. zn. II. ÚS 1750/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele nezl. D. P., zastoupeného D. P., otcem, právně zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem Praha 2, Francouzská 28, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 456/2016-287 ze dne 1. 3. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3571/2017-325 ze dne 6. 3. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č. j. 16 C 19/2015-249 ze dne 8. 9. 2016 rozhodl o žalobě stěžovatele proti Thomayerově nemocnici, se sídlem Vídeňská 800, Praha 4 - Krč (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky 500.000 Kč tak, že ji zamítl a ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl tak, že se vedlejšímu účastníkovi náhrada nákladů řízení nepřiznává.
3. Rozsudkem Městského soudu specifikovaného v záhlaví tohoto usnesení byl potvrzen v plném rozsahu rozsudek obvodního soudu. Ohledně nákladového výroku před soudem prvního stupně odvolací soud potvrdil, že v případě stěžovatele byly dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které bylo možno úspěšnému vedlejšímu účastníkovi odepřít právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení. Tento výjimečný důvod spočíval též v tom, že absence odpovědnosti žalovaného zdravotního zařízení (vedlejšího účastníka) byla spolehlivě zjištěna v soudním řízení až poté, kdy byl za tím účelem zpracován ústavní znalecký posudek a dále v tom, že stěžovatel (žalobce) je nezletilý. Výrok o nákladech odvolacího řízení je však již podle odvolacího soudu odůvodněn §142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 o.s.ř., neboť vedlejší účastník jako žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný. O nákladech odvolacího řízení již odvolací soud rozhodoval podle zásady úspěchu ve věci, neboť stěžovatel uplatnil opravný prostředek již poté, kdy měl možnost se detailně seznámit s výše citovanými závěry znaleckého zkoumání a znal rovněž důvody, které vedly soud prvního stupně k zamítavému rozhodnutí. V odvolacím řízení tedy podle městského soudu nebyly dány důvody pro opakovaný postup soudu podle §150 o.s.ř.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl a uložil mu povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč. Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání proti výroku o nákladech řízení je objektivně nepřípustné, protože uvedeným výrokem bylo rozhodnuto o částce nepřesahující 50.000 Kč. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., protože dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovanému vedlejšímu účastníkovi zastoupenému advokátem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a uvádí, že nezletilý stěžovatel v předcházejícím řízení postavil svoji žalobní argumentaci na tom, že od 3. 1. 2014 trpěl krutou bolestí břicha, průjmy, zvracením, teplotou. Dne 4. 1. 2014, kdy byl převezen svým otcem do zdravotnického zařízení vedlejšího účastníka, stále trpěl krutou bolestí břicha, jež se od předešlého dne nikterak nezlepšila, teplotou, průjmy a zvracením, tedy možnými projevy akutního zánětu apendixu. Stěžovatel uváděl, že zaměstnanec vedlejšího účastníka, jenž jej dne 4. 1. 2014 vyšetřoval, aniž mu provedl či zajistil provedení řady zcela zásadních vyšetření k potvrzení či vyloučení akutní apendicitidy, poslal stěžovatele domů, přičemž v důsledku tohoto postupu byla stanovena diagnóza akutního zánětu apendixu u stěžovatele opožděně ve stádiu pokročilé perforované akutní apendicitidy s hnilobnými změnami a difuzním zánětem pobřišnice, což stěžovatele mělo bezprostředně ohrozit na životě. K rozhodnutím o náhradě nákladů řízení soudem druhého stupně a dovolacím soudem stěžovatel namítá, že se bezdůvodně odchýlily od judikatury soudu prvního stupně i Nejvyššího soudu. Oba soudy o nákladech řízení podle stěžovatele rozhodli bez jakéhokoli odůvodnění.
6. Obecné soudy se přiznáním nákladů vedlejšímu účastníkovi odchýlily podle stěžovatele od konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu, dle níž se u subjektů navázaných na veřejné rozpočty presumuje existence dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů s tím, že nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Stěžovatel je tudíž toho názoru, že jeho výše uvedené judikatorní závěry je nutno vztáhnout též na vedlejšího účastníka - Thomayerovu nemocnici, jednoho z největších poskytovatelů zdravotních služeb v zemi a příspěvkovou organizaci České republiky - Ministerstva zdravotnictví, a tudíž je u něj nutno vycházet z existence jeho natolik kvalitního materiálního i personálního vybavení a zabezpečení, že byl nepochybně schopen v řízení nejen před soudem prvního stupně, ale i v řízení před městským a Nejvyšším soudem kvalifikovaně hájit své zájmy prostřednictvím vlastních zaměstnanců. Tím se však obecné soudy nezabývaly.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích nedopustily.
10. V posuzovaném případě obecné soudy dostatečně přesvědčivě vysvětlily, proč v řízení před soudem prvního stupně použily §150 o. s. ř. a úspěšnému účastníku řízení náhradu nákladů řízení nepřiznaly. A proč se naopak pro stejný postup nerozhodly pro řízení před odvolacím soudem a Nejvyšším soudem. V takovémto vysvětlení neshledal Ústavní soud ani svévoli, ani extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel.
11. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu