ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3571.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3571/2017-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce D. P. , zastoupeného D. P., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Francouzská 28, proti žalované Thomayerově nemocnici, IČO 00064190, se sídlem v Praze 4 - Krči, Vídeňská 800, zastoupené JUDr. Jiřím Štaidlem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Apolinářská 6, o 500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 19/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2017, č. j. 62 Co 456/2016-287, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč, k rukám JUDr. Jiřího Štaidla, advokáta, se sídlem v Praze 2, Apolinářská 6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal zadostiučinění v částce 500.000,- Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena tvrzeným nepřijatelným jednáním žalované, a to tím, že po nepřiměřeně dlouhou dobu nedošlo ke správnému určení zdravotního stavu nezletilého žalobce, nešlo o správnou diagnostiku a správné lékařské postupy, což nakonec vyústilo v následky, jež byly relativně závažné a ohrožovaly významně zdravotní stav nezletilého v důsledku perforace apendixu.
Obvodní soud pro Prahu 4 (též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. září 2016, č.j. 16 C 19/2015-249, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce od 28. prosince 2013 trpěl bolestí břicha a dalšími obtížemi, byl vyšetřen v nemocnici ve Slaném, praktickou lékařkou a 3. ledna 2014 ve zdravotnickém zařízení žalované na klinice dětské chirurgie traumatologie a na pediatrické klinice. Při těchto vyšetřeních byla vyloučena náhlá příhoda břišní. Následující den se měl žalobce dostavit na kontrolu na obě kliniky, ale dostavil se pouze na kliniku dětské chirurgie, kde nebyly zjištěny známky rozvinuté náhlé příhody břišní. Dne 6. ledna 2014 pak byl žalobce na základě doporučení praktické lékařky znovu převezen do zařízení žalované, kde byl 7. ledna 2014 operován s nálezem pokročilé akutní apendicitidy s gangrenozními změnami, perforací a hnisavým zánětem pobřišnice. Po dvanácti hodinách od operace se pak u žalobce rozvinul septický šok. Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně učinil z výpovědí svědků (ošetřujících lékařů), znaleckého posudku vypracovaného Fakultní nemocnicí Brno a výslechem pověřeného člena znalecké komise. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů shledal, že postup žalované v léčení žalobce v rozhodném období od 3. do 26. ledna 2014 byl lege artis , tedy, že v případě žalobce nedošlo na straně žalované k žádnému jednání, které by mohlo způsobit žalobcem tvrzený následek. Ke zdravotnímu následku došlo u žalobce nikoli v důsledku lékařského postupu či diagnostiky žalované, ale z důvodů, které nebylo možno odvrátit ani při vynaložení veškeré dostupné péče a diagnostických postupů. Proto nebyly splněny podmínky pro náhradu nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení §2951 a §2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. března 2017, č. j. 62 Co 456/2016-287, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žalobci uložil zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč. Odvolací soud částečně doplnil dokazování listinnými důkazy a poté se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná poskytla žalobci v rozhodné době veškerou dostupnou péči a při jejím poskytování ničeho nezanedbala.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dne 5. června 2017 dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu . Těmito otázkami podle jeho názoru jsou:
1) Založí navržené důkazy, jimiž se soudy v řízení bez adekvátního odůvodnění nezabývaly, nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí?
2) Jsou obecné soudy povinny se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, resp. má porušení takové povinnosti ze strany soudů za následek vadu řízení, jež interferuje s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces?
3) Platí nadále zásada, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení na právní zastoupení advokátem ve vztahu k subjektům navázaným na veřejné rozpočty je nezbytné posoudit účelnost vynaložení takových nákladů?
Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů neprovedly jím navrhovaný výslech jeho rodičů a vyšel ze svědectví lékařů a závěrů znaleckého posudku. Domnívá se, že tento postup je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 3888/2007, rozsudkem ze dne 16. června 2009, sp. zn. 30 Cdo 1792/2009, rozsudkem ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, popř. i s rozsudkem ze dne 25. května 2012, sp. zn. 21 Cdo 3810/2010. Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř. neodpovídá, pominul-li soud rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Dovolatel nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud mu uložil nahradit náklady odvolacího řízení, které vznikly žalované. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) není dovolání podle §237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalobce proti výrokům napadeného rozhodnutí ve věci samé není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti právní otázce, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na zjištění, že postup žalované při poskytování zdravotní péče žalobkyni nebyl non lege artis . V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud výslovně uvedl, z jakých důkazů odborného charakteru (zprostředkovaných zejména lékaři a znalci) při řešení této otázky vycházel. Podstatou dovolání je ovšem námitka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když neprovedl navrhovaný důkaz výslechem rodičů nezletilého žalobce, v jehož důsledku by zřejmě podle dovolatelova názoru měl dojít k jiným skutkovým zjištěním.
Námitky zpochybňující skutková zjištění učiněná z provedených důkazů, zejména ze znaleckého posudku, jsou ve skutečnosti uplatněním nepřípustného dovolacího důvodu, který neodpovídá úpravě obsažené v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 4. října 2017, sp. zn. 30 Cdo 1076/2017, vyložil, že je vázán skutkovým stavem, z něhož vycházelo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a sám posuzuje pouze otázky právní (srovnej §241a odst. 1, 6 a §243f odst. 1 o.s.ř.). Dovolatel přehlíží, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o.s.ř.
Žalobcova kritika postupu soudů nižších stupňů v řízení vystihuje případné vady řízení, k nimž však dovolací soud – v souladu s ustanovením §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlíží jen v případě přípustného dovolání. To se týká i dovolatelem kritizovaného postupu soudu, pokud neprovedl některé z navrhovaných důkazů. K této naposled uvedené námitce sluší se připomenout, že soud není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, v závislosti na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006), což ostatně v posuzované věci učinil.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení je objektivně nepřípustné, protože uvedeným výrokem bylo rozhodnuto o částce nepřesahující 50.000,- Kč.
Protože dovolatelem uvažované předpoklady přípustnosti dovolání v souzené věci naplněny nebyly, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalované zastoupené advokátem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (její písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve výši 3.100,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 714,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 6. března 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu