ECLI:CZ:US:2018:2.US.1845.18.1
sp. zn. II. ÚS 1845/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. P., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, č. j. 6 Tdo 3/2018-47, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se zejména podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2017, sp. zn. 12 T 77/2016, byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (skutek pod bodem 1.) a zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku (skutek pod bodem 2.), kterých se dopustil způsobem popsaným ve výroku rozsudku jmenovaného soudu. Za tuto trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Okresní soud nadto svým rozsudkem rozhodl o náhradě nemajetkové újmy.
3. Následné odvolání stěžovatele bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 6 To 126/2017, a dovolání bylo odmítnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
4. Stěžovatel obsahem své ústavní stížnosti učinil jedinou námitku (kterou uváděl již před obecnými soudy), a sice, že v řízení nebylo prokázáno, že by těžká újma na zdraví u poškozeného nezletilého, identifikovaná jako posttraumatická stresová porucha, byla způsobena právě nevhodnými výchovnými přístupy ze strany stěžovatele, když kromě tohoto aspektu, jehož negativní důsledky stěžovatel v obecné rovině přímo nezpochybňuje, byl nezletilý vystaven dlouhodobě nepříznivému rodinnému klimatu poznamenanému konflikty mezi jeho rodiči. Podle stěžovatele pak v řízení nebylo postaveno najisto, že stresovou poruchu nezletilého nevyvolalo samotné nepříznivé rodinné klima, tedy že nebylo prokázáno, že nebýt nevhodných výchovných přístupů stěžovatele, pak by předmětná vážná újma u poškozeného nenastala. Nejvyšší soud tak podle stěžovatele pochybil - čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces - prohlásil-li tuto námitku stěžovatele za námitku skutkovou (zásadně vyloučenou z dovolacího přezkumu), když stěžovatel podle svého přesvědčení skutková zjištění nijak nezpochybnil a jeho námitka je námitkou právní.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyšel mimo jiné ze svého usnesení z 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016. V něm je uvedeno - a stěžovatel tento závěr nezpochybňuje, ba dokonce na toto usnesení Nejvyššího soudu ve svém dovolání odkazoval - že: "Obecně platí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Není také rozhodující, zda následek nastal působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další okolnosti, jednání apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit konkrétní následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II Sb. rozh. trest.). Příčinná souvislost by se přerušila (nedospěla by až k účinku) např. tehdy, pokud by tu byla další příčina jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele.
8. V daném kontextu pak Nejvyšší soud odkázal na závěr znalkyň posuzujících zdravotní stav nezletilého (srov. str. 5 jeho usnesení) s tím, že rozvoj posttraumatické stresové poruchy byl vázán jednak na nepřiměřené výchovné přístupy ze strany stěžovatele, ale zároveň i na dlouhodobě nepříznivé rodinné klima, neboť nezletilý byl přítomen konfliktům mezi rodiči. Týrání ze strany stěžovatele je proto nutno podle Nejvyššího soudu hodnotit - v souladu se shora citovaným usnesením a v souladu se závěrem znalkyň - jako jednu ze dvou příčin poškození zdraví nezletilého. Stěžovatelem vznesená dovolací námitka se tak i podle Ústavního soudu váže k tomu, že ve věci by mohla existovat samostatná příčina vyvolávající u nezletilého posttraumatickou stresovou poruchu jako těžkou újmu na zdraví, konkrétně nepříznivé rodinné klima. Pokud Nejvyšší soud označil tuto námitku za skutkovou, jelikož se váže ke zpochybnění skutkových zjištění, nespatřuje Ústavní soud v tomto hodnocení deficit, který by byl způsobilý dosáhnout ústavní roviny.
9. Přitom Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení výslovně uvedl, že do skutkových zjištění zastavuje jen tehdy, jestliže mezi skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, na základě nichž byla tato zjištění učiněná, existuje extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad se jedná podle Nejvyššího soudu zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nic takového však stěžovatel netvrdí ani v ústavní stížnosti, když naopak - zjednodušeně řečeno - se ve svém důsledku vymezuje proti závěrům znalkyň, podle nichž se porucha u nezletilého rozvinula vlivem nevhodných přístupů stěžovatele a nepříznivého rodinného klimatu. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí (a ani nenaznačuje) jedinou okolnost, proč by tento závěr znalkyň nebyl správný. Naopak s jeho v podstatě jedinou (a značně formální) námitkou, založenou na rozdílu mezi skutkovými a právními námitkami, se Ústavní soud nemohl - jak vysvětleno shora - ztotožnit.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska akceptovatelný. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu