ECLI:CZ:US:2018:2.US.1903.18.1
sp. zn. II. ÚS 1903/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Martinem Křivohlavým, advokátem, AK se sídlem Paní Zdislavy 418/8, Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2018 č. j. 95 Co 13/2018-112 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2017 č. j. 16 Nc 62/2016-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušena jeho práva na rodinný život [čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a na péči o děti a jejich výchovu dle čl. 32 Listiny a ustanovení čl. 3 odst. 2, čl. 5, čl. 7 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Dále namítá porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem k návrhu otce na svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů rozhodl tak, že nezletilé N., L. a E. se svěřují do péče matky (výrok I.), a to i pro dobu po rozvodu (výrok VI.). Dále pak stanovil výši měsíčního výživného stěžovatele ve vztahu k nezletilým dcerám (1500 Kč, resp. 1000 Kč ode dne 1. 7. 2016; a 1800 Kč, resp. 1500 Kč ode dne 1. 9. 2017 a ode dne právní moci rozsudku o rozvodu), vymezil podmínky jeho úhrady (výroky II. a VII.) a stěžovateli rovněž stanovil povinnost uhradit za specifikované období dlužnou částku výživného (výroky III., IV. a V.). Dále pak okresní soud upravil styk stěžovatele s nezletilými dcerami (výroky VIII. a IX.) tak, že je oprávněn se s nimi stýkat v každém lichém týdnu od pátku 15:00 hod. do bezprostředně následujícího pondělí 8:00 hod. a v každém sudém týdnu od středy 15:00 hod. do soboty 10:00 hod., přičemž nezletilé vždy převezme a předá v příslušném školském zařízení s výjimkou soboty, kdy je předá v místě bydliště matky. Dále o hlavních letních prázdninách v době od 1., 4. a 7. pátku prázdnin od 18:00 hod. vždy po dobu devíti dnů do následující neděle 18:00 hod; a o vánočních prázdninách od 26. 12. od 9:00 hod. do posledního dne prázdnin do 15:00 hod. Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výrok X.).
3. Okresní soud s ohledem na dohodu uzavřenou mezi stěžovatelem a matkou nezletilých dne 1. 5. 2017, která byla rodiči dobrovolně dodržována a fungovala, svěřil nezletilé do výlučné péče matky, současně však stanovil široký styk otce s dětmi. Své rozhodnutí dále odůvodnil velmi nízkým věkem nezletilých a dosavadní bezproblémovou péčí matky. Při určení výše výživného vyšel z odůvodněných potřeb nezletilých, jakož i schopností, možností a majetkových poměrů rodičů. Otec uvedl, že má čistý příjem zhruba 18 000 Kč měsíčně, vlastní podíl v obchodní společnosti, jejíž vozový park užívá k soukromým účelům, vlastní rodinný dům, jehož část pronajímá, a má jednu další vyživovací povinnost. Matka byla v době rozhodování okresního soudu odkázána na dávky státní sociální podpory.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že potvrdil výroky týkající se úpravy výchovných poměrů a změnil výroky týkající se výše výživného tak, že ponížil výši měsíčního výživného na 1 100 Kč, resp. 8 000 Kč ode dne 1. 7. 2016, a 1 250 Kč, resp. 1 100 Kč ode dne 1. 9. 2017 a ode dne právní moci rozsudku o rozvodu, čímž došlo i ke snížení dlužné částky výživného. V odůvodnění uvedl, že při posuzování stanovení výchovných poměrů k nezletilým vycházel ze skutečnosti, že nezletilé jsou velmi nízkého věku, jsou v převážné péči matky a otec navrhuje rozšíření péče pouze o jeden den. Vazby nezletilých k otci zůstanou zachovány a mohou být prohlubovány díky široce nastavenému styku a do budoucna není vyloučena změna formy péče z výlučné na střídavou. Z doplněného dokazování vyplynulo, že běžné potřeby (kromě stravy a ubytování v době styku s otcem), jakož i pobyt v předškolních zařízeních a zimní vybavení hradí matka. Soud rovněž konstatoval předchozí neplnění vyživovací povinnosti ze strany otce. Ohledně majetkových poměrů obou rodičů přisvědčil krajský soud okresnímu soudu, výši vyživovací povinnosti však snížil s ohledem na široce nastavený styk otce s nezletilými.
5. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a v ústavní stížnosti s nimi nadále polemizuje. Obecné soudy neprokázaly dostatečně silný a legitimní důvod pro vyloučení střídavé péče a ignorovaly judikaturu Ústavního soudu. Obecné soudy upravily časové rozložení styku obou rodičů ve formě svěření dětí do výlučné péče matky, ačkoli totožné rozdělení času mezi rodiče bylo možné provést v právní formě střídavé péče, čímž zcela nedůvodně nastavily rozdílné povinnosti v oblasti výživy nezletilých. Obecné soudy tak nepokrytě využily svěření nezletilých do péče jednoho rodiče k úpravě vyživovací povinnosti ve prospěch matky. Stěžovatel srovnává práva a povinnosti plynoucí pro oba rodiče ze střídavé a výlučné péče, upozorňuje na změnu právní úpravy, dle které soudy již nerozhodují o svěření dítěte do výchovy, nýbrž do péče, a žádá Ústavní soud, aby vyložil rozdíl mezi asymetrickou střídavou péčí a výlučnou péčí s úpravou tzv. rozšířeného styku. Rozhodnutí obecných soudů jsou dle stěžovatele svévolná a nepřezkoumatelná a stěžovatel byl kvůli jejich předběžné vykonatelnosti zbaven finančních prostředků na výživu dětí. Obecné soudy dále překročily souhlasné stanovisko rodičů ohledně úpravy styku během vánočních prázdnin, což nijak neodůvodnily, a jejich skutková zjištění (konkrétně že nezletilé byly ve faktické péči matky a že otec nehradil náklady na předškolní zařízení) jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel rovněž rozsáhle polemizuje se zjištěnou výší svých příjmů a se stanovenou výší výživného.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly. Ústavnímu soudu naopak nenáleží posuzovat správnost aplikace podústavního práva či hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních.
8. V rámci přezkumu řízení týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla veškerá rozhodnutí náležitě odůvodněna. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
9. V posuzované věci považuje Ústavní soud za rozhodující, že stěžovatel se nedomáhá širšího styku s nezletilými (jak sám ostatně uvádí, jeho právo styku je co do počtu hodin téměř rovnocenné se stykem matky), nýbrž pouze brojí proti zvolené právní formě nastavení výchovných poměrů. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nicméně v pojetí českého rodinného práva není faktický rozdíl mezi péči o dítě a výkonem práva styku. Péče o dítě je součástí rodičovské odpovědnosti (viz §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a zahrnuje žití ve společné domácnosti a rozhodování o každodenních záležitostech dítěte. To samé zahrnuje i právo osobního styku [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 137/82 SbNU 207)]. Obecné soudy vzaly do úvahy výše uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě upravily styk stěžovatele s nezletilými dcerami, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Obecné soudy při svém rozhodování navíc vycházely z dohody uzavřené mezi rodiči, kterou stěžovatel i matka nezletilých dobrovolně dodržují.
10. Otázka právní kvalifikace formy péče, jakož i výklad rozdílu mezi asymetrickou střídavou péčí a výlučnou péčí s rozšířeným rozsahem styku druhého rodiče je doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Ostatně je vhodné doplnit, že pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudu, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud, s ohledem na své postavení, nemůže v takových případech hrát roli jakéhosi konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit konečné rozhodnutí z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem případně upřena (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 433/15 ze dne 26. 3. 2015). V nyní posuzovaném řízení je pro Ústavní soud zásadní, že stěžovateli byl umožněn široký styk s nezletilými, který mu umožňuje podílet se na jejich výchově takovou měrou, aby byl i do budoucna jejich vzájemný vřelý vztah udržován a prohlubován.
11. K polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilým dcerám, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při svém rozhodování dodržely zásady, na nichž je vystaveno řízení o určení výživného [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593) či sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)], vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových jednak pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli (majetkové poměry a finanční možnosti stěžovatele a matky a odůvodněné potřeby nezletilých), jednak pro posouzení výše nedoplatku na výživném za vymezené období, přičemž jejich rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a výše výživného není zjevně nepřiměřená. Krajský soud nadto v reakci na argumentaci stěžovatele, jež byla z velké části i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti, snížil výši vyživovací povinnosti stěžovatele z důvodu široce nastaveného práva styku s nezletilými dcerami. Nad rámec nutného odůvodnění nicméně Ústavní soud podotýká, že s ohledem na relativně vysoké současné nastavení výživného budou obecné soudy v budoucnu při zvyšujících se nárocích nezletilých povinny pečlivě zvažovat, zda se výše výživného nestává pro stěžovatele nepřiměřenou.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z tohoto důvodu Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu