ECLI:CZ:US:2018:2.US.1925.18.1
sp. zn. II. ÚS 1925/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele NOEN, a.s., se sídlem Václavské nám. 802/56, Praha 1, zastoupeného Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 802/56, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018 č. j. 15 Cm 10/2017-335, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí o zamítnutí návrhu na přerušení soudního řízení, protože jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel na úvod své stížnosti předesílá, že je mu známa rozhodovací praxe Ústavního soudu k přípustnosti ústavní stížnosti proti zamítnutí návrhu na přerušení řízení postupem podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Stěžovatel je však přesvědčen, že tato rozhodovací praxe Ústavního soudu nedopadá na danou právní věc, neboť se žádným způsobem nedotýká posouzení ústavně právního rozměru, pokud byl soud povinen řízení přerušit postupem podle ustanoveni §109 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a nikoliv pokud měl právo rozhodnout, zda tak učiní postupem podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Judikatura Ústavního soudu neřeší ani to, zda otázka zápisné způsobilosti užitného vzoru spadá do pravomoci soudu ve smyslu §7 odst. 1 až 3 o.s.ř., se všemi z toho plynoucími dopady do práva stěžovatele na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny. V této souvislosti stěžovatel poznamenává, že pojmy nezávislého a nestranného soudu a zákonného soudce jsou součástí hmotného práva ústavního a jejich výklad náleží výlučně Ústavnímu soudu. Výmaz užitného vzoru z rejstříku má účinky, jako by užitný vzor nebyl do rejstříku zapsán. Je tedy zřejmé, že jak rozhodnutí Úřadu o zápisu užitného vzoru do rejstříku, tak i rozhodnuti Úřadu o výmazu užitného vzoru z rejstříku jsou svou povahou rozhodnutími konstitutivními, tedy rozhodnutími, která přímo zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti dotčených osob. Pokud je příslušný orgán na základě zákona oprávněn k vydání rozhodnuti, které je svou povahou konstitutivní, tj. že takové rozhodnutí zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti dotčených účastníků, pak je třeba, aby soud v takovém případě postupoval podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a řízení přerušil, neboť probíhá řízení, jehož otázky není soud v občanském soudním řízení oprávněn řešit a to ani jako otázky předběžné.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že postup nalézacího soudu naplňuje znaky svévole v rozhodování příslušného orgánu veřejné moci, když si přisvojil rozhodování o otázce, o které není oprávněn rozhodovat ani jako o otázce předběžné, což v konečném důsledku zakládá porušení základního práva či svobody stěžovatele na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že v dalším průběhu soudního řízení již nemůže brojit proti porušení svých ústavních práv z důvodů odmítnutí návrhu na přerušení soudního řízení. Vznikem takové situace by však došlo i k zásahu do právní jistoty dotčených účastníků, jejíž nedílnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
5.Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
6. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o návrhu na přerušení řízení. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. stěžovatelem citované usnesení Ústavního soudu ze dne 21. července 2016 sp. zn. II. ÚS 3013/15 nebo ze dne 30. srpna 2017 sp. zn. I. ÚS 3396/16 ).
7. Usnesení o přerušení či nepřerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, to jest nikoli rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Podle názoru Ústavního soudu nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. usnesení ze dne 13. prosince 2017 sp. zn. I. ÚS 1199/17 či usnesení ze dne 30. května 2017 sp. zn. II. ÚS 1275/17). Podaná ústavní stížnost byla proto shledána nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na tomto závěru nic nemění ani okolnosti, které stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozvedl, neboť není zřejmé, zda nakonec soudy v řízení vedeném v posuzovaném případě nedají stěžovateli či subjektu, na jehož straně se stěžovatel účastní řízení, zapravdu, a tak k žádnému zásahu do jeho práv nebude moci dojít. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka