ECLI:CZ:US:2018:2.US.1979.18.1
sp. zn. II. ÚS 1979/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Fidlera, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Sokolovská 49/5, Praha 8 Karlín, i.s. JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, se sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2018 č. j. 21 Cdo 6074/2017-156, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2017 č. j. 23 Co 237/2017-115 a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 3. 2017 č. j. 5 C 165/2016-69, spojená s návrhem na zrušení ustanovení čl. VI bodu 2 zákona č. 274/2008 Sb. ve slovech "který ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona dosáhl věku 45 let", takto:
Ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení čl. VI bodu 2 zákona č. 274/2008 Sb. ve slovech "který ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona dosáhl věku 45 let", se odmítají.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí i ustanovení zákona pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo nebýt diskriminován dle věku ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadenými rozhodnutími obecné soudy nevyhověly stěžovatelově žalobě proti výpovědi z pracovního poměru u obecní policie ze strany města M. pro nesplnění kvalifikace pro řádný výkon sjednané práce. Napadená právní úprava přechodných ustanovení zákona o obecní polici totiž zavedla nový předpoklad výkonu práce strážníka městské policie, neboť stanovila, že strážníkem může být pouze občan České republiky, který dosáhl středního vzdělání s maturitní zkouškou. Adresáty novely byli i strážníci, kteří ke dni účinnosti novely již byli v pracovním poměru k obci a nedosáhli středního vzdělání s maturitní zkouškou. Těmto strážníkům zákon uložil povinnost splnit uvedenou podmínku do 31. 12. 2015. Pro strážníky starší 45 let zákonodárce stanovil výjimku za předpokladu, že tito strážníci třikrát úspěšně absolvovali zkoušku z odborné způsobilosti před zkušební komisí a obec je držitelem platného osvědčení strážníka.
3. Stěžovatel se tedy domáhá toho, aby Ústavní soud shledal napadené ustanovení rozporným s jeho ústavně zaručenými právy, neboť je tato popsaná výjimka pro něj diskriminační dle věku a měla by se vztáhnout na všechny osoby mladší 45 let, tedy i na něj. Stěžovatel má za to, že odlišné zacházení se strážníky v závislosti na jejich věku nemá své opodstatnění a je zakázanou diskriminací z důvodu věku. Stěžovatel připouští legitimitu samotného požadavku, aby strážník měl střední vzdělání s maturitou. Za ústavně nekonformní ovšem pokládá, aby byl tento požadavek vztažen na strážníky, kteří již svou práci vykonávali po mnoho let. Stěžovatel měl již v době přijetí právní úpravy za sebou téměř dvanáct let služby a v době ukončení jeho pracovního poměru činila jeho praxe více než dvacet let. Stěžovatel tedy pokládá za ústavně konformní požadavek na vzdělání strážníka jako takový a dále i tu část legislativního řešení, která tento požadavek vztahuje i na stávající strážníky, kterým je ovšem umožněno nahradit požadavek formálního vzdělání jinými prostředky prokazujícími kvalifikaci a odbornou způsobilost strážníka. Protiústavnost je spatřována zejména v té části řešení zvoleného zákonodárcem, která kritérium osobních zkušeností a odborné způsobilosti (garantované požadavkem na trojí úspěšné absolvování zkoušky z odborné způsobilosti) doplňuje věkovou hranicí, jejíž dosažení je podmínkou uplatnění výjimky. Právě zavedení této věkové hranice pokládá navrhovatel za protiústavní. Zákonodárce reflektoval zvláštní postavení stávajících strážníků, kteří sice nesplňují podmínku vzdělání, avšak svou práci dlouhodobě vykonávají, neboť u těchto strážníků je dán "předpoklad, že nedostatek vzdělání je nahrazen dlouhodobou profesní zkušeností a opakovaným složením zkoušek z odborné způsobilosti před zkušební komisí Ministerstva vnitra". Pokud jde o kritérium věkové, stanoví důvodová zpráva, že " lhůta a další podmínky byly stanoveny tak, aby strážníci vyšších věkových kategorií mohli odejít do starobního důchodu, aniž by museli absolvovat střední školy a skládat maturitní zkoušky". Stěžovatel se domnívá, že z hlediska naplňování veřejného zájmu na řádném chodu obecní policie lze za legitimní pokládat požadavek na splnění a prokázání dostatečné délky praxe, jakož i odbornosti; splnění těchto kritérií je zaručeno požadavkem trojího složení zkoušek z odborné způsobilosti. Zcela nadbytečné a tedy protiústavní je však současné uplatnění věkového kritéria, neboť to již za daných podmínek neplní žádný ústavně konformní účel.
4. Stěžovatel se domnívá, že skutkově i právně podobnými otázkami se Ústavní soud zabýval i v nálezu sp. zn. II. ÚS 3350/15 ze dne 10. února 2017, jímž poukázal na rozdíl mezi zásahem do svobody povolání, kdy zákon jednotlivci brání v tom, aby určité povolání započal vykonávat, oproti situaci, kdy zákon klade překážku v pokračování výkonu práce, kterou již jednotlivec vykonává.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že věkové kritérium uplatněné v přechodných ustanoveních novely zákona o obecní policii provedené zákonem č. 274/2008 Sb. neobstojí v testu proporcionality a zároveň porušuje ústavní zásadu rovnosti v právech. Stěžovatel má konkrétně za to, že předmětné legislativní opatření neobstojí ve druhém kroku testu proporcionality, neboť není potřebné k naplnění sledovaného účelu. Stěžovatel dále namítá, že napadené ustanovení neprochází ani testem diskriminace, jak jej Ústavní soud vymezil např. v nálezu Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014. Stěžovatel je přesvědčen, že strážníci, kteří ke dni nabytí účinnosti zákona č. 274/2008 Sb. neměli střední vzdělání s maturitou a současně byli v pracovním poměru k obci a třikrát úspěšně absolvovali zkoušku odborné způsobilosti a ke dni 1. 1. 2009, byli mladší 45 let, jsou ve zcela srovnatelném postavení se strážníky, kteří byli starší 45 let.
6. Za protiústavní pokládá stěžovatel i rozhodnutí dovolacího soudu, který dovolání stěžovatele shledal nepřípustným. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje: " Uvádí-li dovolatel, že dosud nebyla vyřešena otázka hmotného práva, "zda ustanovení zákona o obecní policii, resp. přechodná ustanovení novely č. 274/2008 Sb. jsou protiústavní či nikoli z důvodu nepřístupné věkové diskriminace určité skupiny strážníků pak přehlíží, že se nejedná o otázku výkladu hmotného práva ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., k jejímuž řešení jsou povolány obecné soudy. Otázka nastolená dovolatelem spočívá v posouzení souladu části zákona s ústavním pořádkem, k čemuž je oprávněn výhradně Ústavní soud (...) Protože taková právní otázka nemůže být v rozhodování dovolacího soudu (věcně) řešena, nemůže jí být založena ani přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu." Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud krátil stěžovatele na jeho právu na přístup k dovolacímu soudu, neboť Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele měl zabývat meritorně.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud v projednávaném případě žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Na rozdíl od stěžovatele je přesvědčen, že závěry Nejvyššího soudu nejsou zásahem do jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud sice velmi kuse ale srozumitelně dal stěžovateli na vědomí, že argument neústavnosti právní úpravy z jeho pohledu neobstojí, z čehož lze implicitně dovodit, že sám neshledal důvod, proč by měl přerušit řízení a předložit věc Ústavnímu soudu, neboť nedospěl k závěru o neústavnosti sporné právní úpravy.
10. Podstatou argumentace stěžovatele je skutečně pouze ta otázka, zda napadená právní úprava je ústavně konformní a zda zákonem stanovený nový předpoklad výkonu práce strážníka městské policie - dosažení středního vzdělání s maturitní zkouškou je ústavně aprobovatelný a zda obstojí, že tato podmínka bude požadována pouze u strážníků, kteří byli v době nabytí platnosti této právní úpravy mladší 45 let.
11. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele požadavek zákonodárce neproporcionálním neshledává. Změna podmínek pro výkon povolání městského strážníka je možná a požadavek na zvýšení kvalifikace či úrovně vzdělání městských strážníků není neracionální. Požadavek, aby mohla být strážníkem městské policie jen osoba, která má alespoň středoškolské vzdělání s maturitou, tedy obstojí, a to i ve vztahu k osobám, které jsou již zaměstnány jako obecní strážník a tuto podmínku nesplňují. Zákonodárce poskytl osobám, které tuto podmínku nesplňovaly, sedm let na její splnění, což je přiměřená doba.
12. Stěžovatel dále poukazuje na to, že tato podmínka však nebyla stanovena všem, zákonodárce z této podmínky vyňal ty strážníky, kteří ke dni nabytí zákona měli více než 45 let, a jak sám stěžovatel uvádí, tak jej k tomu vedlo to, "aby strážníci vyšších věkových kategorií mohli odejít do starobního důchodu, aniž by museli absolvovat střední školy a skládat maturitní zkoušky". Ochrana starších osob před nutností měnit povolání s ohledem na zvyšující se požadavky pro jeho výkon pak souvisí právě s odstraněním diskriminace podle věku, která by spočívala v tom, že táž právní povinnost je výrazně více zatěžující ve vztahu ke starším osobám, a proto by tatáž povinnost mnohem více tyto starší osoby zatížila. Stěžovatelem napadené ustanovení tak nemá za cíl diskriminovat mladší strážníky, ale naopak s ohledem na jejich charakteristiky chránit starší strážníky před negativními dopady nově stanovené povinnosti.
13. Ústavní soud pak dlouhodobě vychází ve své judikatuře z toho, že " zákonodárce má prostor k úvaze, zda v oblasti sociálních práv zakotví preferenční zacházení. Musí přitom dbát, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti." (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/07 ze dne 1. 12. 2009, publ. pod č. 10/2010 Sb.). Ústavní soud tak shledal, že zvýhodnění starších strážníků je legitimní a přiměřené a že nemůže být interpretováno jako nedovolená diskriminace těch mladších. Ústavní soud tedy neshledal ústavně nekonformním požadavek zaměstnavatele na to, aby si stěžovatel v souladu se zákonem, chce-li dále vykonávat svou práci obecního strážníka, doplnil středoškolské vzdělání ve lhůtě sedmi let od účinnosti zákona, který mu to ukládá. Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že strážnicí, mající předdůchodový věk, nejsou povinni tuto podmínku pro výkon práce splnit.
14. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nedospěl Ústavní soud k závěru o dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů, podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu