ECLI:CZ:US:2018:2.US.1994.18.1
sp. zn. II. ÚS 1994/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. W., zastoupené Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 4. 4. 2018, č. j. 1 ZT 30/2017-87, a proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality - 2. oddělení ze dne 6. 2. 2018, č. j. KRPA-43447-149/TČ-2016-001392, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality - 2. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka takto brojí proti nezákonnému postupu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality - 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 a domáhá se zrušení výše uvedených rozhodnutí. Napadeným usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatelky pro spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle ustanovení §254 odst. 1 alinea 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník").
2. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 3 Listiny, čl. 4 Listiny, čl. 8 odst. 2 Listiny, vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny, byla porušena nedotknutelnost obydlí garantovaná čl. 12 a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a současně postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy.
3. Z ústavní stížnosti zejména vyplývá, že proti stěžovatelce byly nejprve podle ustanovení §158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze zločinu zpronevěry podle ustanovení §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. V návaznosti na to byl vydán příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků. Prohlídka byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Toto trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry bylo následně obvodním státním zastupitelstvím pro nezákonnost zrušeno. Přesto však bylo stěžovatelce na základě skutečností a důkazů zajištěných při provedené prohlídce doručeno usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, tentokráte pro podezření z jiného trestného činu - přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Proti takovému postupu stěžovatelka podala stížnost, neboť namítala, že zjištěné skutečnosti a zajištěné důkazy v rámci jiného trestního stíhání není možné použít za účelem zahájení jiného trestního stíhání proti stěžovatelce. Stěžovatelka se rovněž pozastavuje nad tím, že oba případy řešila stejná vyšetřovatelka, ačkoliv v mezidobí přešla k jinému policejnímu oddělení. Obvodní státní zastupitelství však stížnost jako nedůvodnou zamítlo.
4. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje především v nezákonném postupu orgánů činných v trestním řízení, které postupovaly "metodou pokusu a omylu", kdy nejprve bylo jednání stěžovatelky kvalifikováno jako zločin zpronevěry a následně - když toto jednání nebylo možné stěžovatelce prokázat a kdy bylo obvinění stěžovatelky v této věci zrušeno - je její jednání hodnoceno jako spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, když současně druhé sdělení obvinění je odůvodněno skutečnostmi a důkazy získanými při prohlídkách jiných prostor a pozemků, které ovšem byly povoleny v rámci prvního sdělení obvinění. Prohlídky jiných prostor a pozemků tak byly soudem povoleny pro jiné účely a s jiným odůvodněním, než za účelem možnosti zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obvodního státního zastupitelství ani policejního orgánu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně konstatuje, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit (srov. kupř. usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
8. Při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání proto Ústavní soud tuto svoji zdrženlivost v minulosti prolomil pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. např. nález ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/102 (N 105/30 SbNU 471)]. Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom podle naposledy citovaného nálezu spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.
9. Současně je třeba zdůraznit, že pokud jde o to, zdali orgány činné v trestním řízení mohly zahájit trestní stíhání stěžovatelky na podkladě důkazů shromážděných při vyšetřování jiného trestného činu, ve kterém stěžovatelka rovněž vystupovala v pozici podezřelé a pro který (alespoň prozatím) trestní stíhání nebylo zahájeno, uvádí Ústavní soud, že orgány činné v trestním řízení v takových případech postupují ex offo a v případě, že bez jakéhokoliv vnějšího podnětu vyvstane podezření ohledně spáchání jiného trestného činu, mají zákonnou povinnost i v této věci zahájit úkony trestního stíhání. Pro zahájení trestního stíhání tedy není podstatné, že se opírá o skutečnosti a důkazy získané při prohlídkách jiných prostor a pozemků, které byly povoleny v rámci přípravného řízení pro podezření ze spáchání naprosto jiného trestného činu. Platí totiž, že podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem, či že skutečně došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; trestná činnost tedy nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (viz ustanovení §176 tr. ř.; dále k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny proto nedosahuje ani spor o to, že skutečnosti a důkazy, o něž se opírá usnesení o zahájení trestního stíhání, byly získány v přípravném řízení pro podezření stěžovatelky ze spáchání jiného trestného činu.
10. S ohledem na shora uvedenou zdrženlivost Ústavního soudu v této fázi trestního řízení je proto třeba konstatovat, že obvodní státní zastupitelství v napadeném usnesení na základě stížnosti stěžovatelky řádně přezkoumalo předchozí usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Co se pak týká jednotlivých námitek stěžovatelky, uplatněných nyní v ústavní stížnosti, pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že totožné námitky stěžovatelka uplatnila právě v podané stížnosti proti usnesení policejního orgánu a obvodní státní zastupitelství se s nimi řádně vypořádalo. Přitom nadále platí, že tyto námitky bude mít stěžovatelka nepochybně možnost v dostatečné míře uplatnit i v dalším průběhu trestního řízení, jelikož v něm budou muset orgány činné v trestním řízení teprve posoudit, které z důkazních prostředků svědčí proti stěžovatelce, a naopak které jsou pro ni příznivé, stejně jako bude posuzována zákonnost získaných důkazů. Bylo by proto značně předčasné, aby se touto otázkou zabýval již nyní Ústavní soud. Lze tak uzavřít, že se obvodní státní zastupitelství ani policejní orgán vydáním nyní napadených usnesení nedopustily zjevného excesu (dosahujícího libovůle), který teprve by mohl překonat shora popsanou zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu k jeho zásahům již v této fázi trestního řízení.
11. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení tvrzených základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu