ECLI:CZ:US:2018:2.US.2054.17.1
sp. zn. II. ÚS 2054/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., t. č. ve Věznici Brno-Bohunice, právně zastoupeného Mgr. Josefem Milichovským, advokátem, AK se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017 č. j. 4 Tdo 85/2017-39 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. 3 To 66/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2016 sp. zn. 1 T 3/2014, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že odvolací soud ve svém prvním (zrušovacím) usnesení nalezl řadu chyb a nedostatků v rozsudku soudu prvního stupně. Ačkoliv povrchně doplněné dokazování soudem prvního stupně nepřineslo podle stěžovatele žádné nové či podstatné skutečnosti, byly závěry a hodnocení odvolacího soudu v novém rozhodnutí naprosto odlišné. Byť uvedený postup odvolacího soudu byl řádně namítnutý v podaném dovolání, dovolací soud se s touto námitkou téměř vůbec nevypořádal. Postup odvolacího soudu považuje stěžovatel za rozporný s požadavkem tzv. předvídatelnosti soudního rozhodování, které je jednou ze složek práva na spravedlivý proces. Dále stěžovatel namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
6. Obsah ústavní stížnosti nebere dostatečně v úvahu, že přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj. Takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal.
7. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
8. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
9. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zločinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.
10. K případným zásahům výše uvedené povahy je oprávněn v soustavě obecných soudů Nejvyšší soud jako soud dovolací. Ten však neshledal argumenty stěžovatele jako opodstatněné a v odůvodnění napadeného usnesení se řádně vypořádal se stěžovatelovými, v ústavní stížnosti opakovanými, námitkami. Dovolací soud se věcí zabýval poměrně podrobně, přičemž mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, a provedenými důkazy, extrémní rozpor neshledal. V odůvodnění svého usnesení rozebral provedené důkazy, vyložil, proč považoval obhajobu stěžovatele za vyvrácenou a rozebral i námitku stěžovatele ohledně údajného nedostatku subjektivní stránky trestného činu a zásady subsidiarity trestní represe.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu