ECLI:CZ:US:2018:2.US.2115.18.1
sp. zn. II. ÚS 2115/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Rady, zastoupeného JUDr. Karlem Kašpárkem, advokátem se sídlem Svornosti 14, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 55 Co 63/2017-73, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, č. j. 26 Cdo 63/2018-98, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno postupem odvolacího soudu, který nepřerušil řízení o vyklizení nemovitosti do té doby, než dovolací soud rozhodne o dovolání v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitosti, o jejíž vyklizení jde. Proti usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatel brojí proto, že dovolací soud toto pochybení nenapravil a podané dovolání nesprávně odmítl.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení dostatečně známy.
4. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu jde zároveň o návrh přípustný.
5. Napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž nebyly řešeny meritorní otázky, může ovšem Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním totiž nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, a to tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Nutno však zdůraznit, že Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na to, zda je přípustnost dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z mantinelů vymezených mu ústavním pořádkem.
6. Usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto z toho důvodu, že stěžovatel neuplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, tj. nenapadal meritorní závěry rozsudku Městského soudu v Praze, podle nichž byly podmínky pro vyklizení nemovitosti splněny. Podstata jeho dovolání naopak spočívala v jeho nesouhlasu s tím, že Městský soud v Praze nepřerušil řízení a nevyčkal na skončení dovolacího řízení v jiné věci - šlo tedy o námitku vady řízení, k níž může být přihlédnuto toliko za podmínek stanovených v ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (tj. je-li dovolání přípustné), a která není samostatným dovolacím důvodem.
7. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné a ústavně konformní. Přístup k dovolacímu soudu tedy stěžovateli nebyl protiústavně odepřen.
8. Za stavu, kdy stěžovatel nepodal řádné a projednatelné dovolání, proto nelze než konstatovat, že jeho ústavní stížnost je v rozsahu směřujícím proti rozsudku Městského soudu v Praze nepřípustná. Podmínka přípustnosti Ústavní stížnosti je totiž splněna zásadně pouze tehdy, vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále i zej "zákon o Ústavním soudu") není splněn nejen v případě, že opravný prostředek, který je stěžovateli k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil, nýbrž i tehdy, když tak sice učinil, avšak nikoliv "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), a tím způsobil, že nemohl být projednán věcně. Právě taková situace nastala v projednávané věci, neboť dovolání stěžovatele neobsahovalo žádný způsobilý dovolací důvod. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění stanoviska pléna, podle jehož právních vět platí, že "1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů" (viz Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.).
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud zdůrazňuje, že řízení o dovolání ve věci vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti (na jehož výsledek chtěl čekat a kvůli němuž trval na přerušení řízení o vyklizení nemovitosti) bylo již ukončeno. Usnesením ze dne 29. 11. 2017, č. j. 22 Cdo 661/2016-480, bylo totiž dovolání stěžovatele odmítnuto, stejně jako posléze podaná ústavní stížnost (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 793/18). Otázka přerušení řízení před Městským soudem v Praze a vyčkání na výsledek dovolacího řízení je tak nyní již toliko otázkou akademickou. Jakýkoliv zásah Ústavního soudu v této věci by byl již z povahy věci zbytečný a na konečném výsledku řízení by nemohl nic změnit.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný; v rozsahu směřujícím proti rozsudku Městského soudu v Praze pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
11. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti samotné, se již samostatně nezabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti podaný ve smyslu ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu