ECLI:CZ:US:2018:2.US.2129.18.1
sp. zn. II. ÚS 2129/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem Veleslavínova 33, Plzeň, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2018, č. j. 61 Co 28/2018-524, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zčásti (viz níže) splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni (nikoliv "usnesení", jak je uvedeno v bodě II. petitu ústavní stížnosti), neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 8, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů a výživného stěžovatele (otce) ve vztahu k nezletilému A., jehož matkou je L. L.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 99 P 303/2015-452, zvýšil s účinností od 1. 9. 2017 výživné, které je stěžovatel povinen platit na výživu nezletilého A. z částky 1.500 Kč na částku 2.200 Kč, stanovil dlužné výživné za měsíc září 2017 a současně stěžovateli uložil povinnost platit na samostatný spořicí účet vedený na jméno nezletilého částku ve výši 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2017 (výroky I. až III.). Dále stanovil styk stěžovatele s nezletilým, a to tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým stýkat každý lichý týden v době od čtvrtka 17 hodin do neděle 17 hodin a současně upravil styk v období jarních prázdnin, velikonočních prázdnin, letních a vánočních prázdnin (výroky IV. až VI.). Návrh stěžovatele na svěření nezletilého A. do střídavé výchovy okresní soud zamítl (výrok VII.). V neposlední řadě pak rozhodl o nákladech řízení (výroky VIII. a IX.).
4. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali odvolání jak matka nezletilého, tak i stěžovatel, v nichž (z protichůdných hledisek) nesouhlasili se způsobem, jakým okresní soud rozhodl jak o vyživovací povinnosti stěžovatele, tak i o úpravě výchovných poměrů nezletilého. Zatímco matka nezletilého namítala, že stanovená výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům stěžovatele a potřebám nezletilého a že při úpravě styku stěžovatele s nezletilým A. okresní soud nerespektoval přání nezletilého, stěžovatel naopak namítal, že nově stanovená výše výživného se aktuálně nachází nad jeho příjmové možnosti, resp. byl toho názoru, že okresní soud své rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů nezletilého A. (včetně úpravy styku stěžovatele s ním) založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů, když (v rozporu s judikaturou Ústavního soudu) pominul posouzení možného výskytu syndromu zavrženého rodiče či manipulativního chování ze strany jeho matky, což se projevuje na samotném postoji (přání) nezletilého A. ke stěžovateli a čemuž mělo zabránit stěžovatelem navrhované stanovení střídavé výchovy.
5. Krajský soud v Plzni o podaných odvoláních rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že jednak podle ustanovení §219a odst. 2 ve spojení s §221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to v jeho výrocích I. až III. a v navazujících výrocích VIII. a IX., týkajících se vyživovací povinnosti stěžovatele a nákladů řízení (výrok I.), jednak podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek okresního soudu změnil, a to v jeho výroku IV., týkajícím se úpravy styku stěžovatele s nezletilým, který nově upravil (zúžil) tak, jak je specifikováno ve výroku II. rozsudku. Ve zbývajících výrocích krajský soud shledal napadený rozsudek okresního soudu věcně správným, a proto jej potvrdil podle ustanovení §219 o. s. ř. (výrok III.).
6. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, který doplnil o důkazy za účelem zjištění postoje a psychického stavu nezletilého A. [viz pohovor opatrovníka (Statutární město Plzeň, odbor sociálně-právní ochrany dětí - OSPOD) s nezletilým, lékařská zpráva Mgr. Ivety Týblové], resp. za účelem zjištění aktuálních majetkových poměrů stěžovatele. Na základě takto zjištěného skutkového stavu krajský soud přisvědčil většině odvolacích námitek matky nezletilého, když se neztotožnil s rozhodnutím okresního soudu ohledně výživného stěžovatele ve vztahu k nezletilému A., jehož stanovenou výši shledal "podprůměrnou" a "neodpovídající aktuálním majetkovým poměrům (stěžovatele) a potřebám nezletilého A.", a proto mu věc vrátil k dalšímu řízení. Změnu (zúžení) okresním soudem stanoveného rozsahu úpravy styku stěžovatele s nezletilým pak krajský soud odůvodnil tím, že stanovená úprava "není v zájmu nezletilého", když zejména "nebyl dostatečně zohledněn samotný, stále stejný názor nezletilého A., tedy že k (stěžovateli) nechce docházet ke styku tak, jak bylo upraveno soudem prvního stupně, a v průběhu celého řízení deklaruje, že je ochoten k němu chodit jen jedenkrát v měsíci na víkendový styk, popřípadě by četnost víkendových styků chtěl nechat na domluvě s (stěžovatelem). (...). Nezletilý svůj postoj zcela logicky odůvodnil chováním (stěžovatele), kdy uvádí, že (stěžovatel) na něho často křičí, hovoří s nezletilým vulgárně a vulgarizmy používá i na adresu matky nezletilého, což nezletilý těžce nese." Krajský soud proto v této souvislosti uzavřel, že "nezletilý v průběhu celého řízení zcela konzistentně zastává stejný názor ohledně doby trvání styku s (stěžovatelem), nelze tedy dojít k závěru, že by se jednalo o chvilkový rozmar nezletilého. Navíc tento svůj názor i zcela logicky zdůvodňuje. Vzhledem k tomu, že nezletilý v letošním roce dovrší věku 14 let je nutno s ohledem na shora citované zákonné ustanovení brát zřetel na jeho názor, když navíc stanovisko nezletilého je podloženo i stanoviskem opatrovníka, který navrhuje úpravu styku (stěžovatele) s nezletilým v souladu s přáním nezletilého. Styk tak, jak byl upraven soudem prvního stupně a jak byl navržen znalcem, měl sloužit k určitému zklidnění celé situace. Je však zřejmé, že k tomuto nedošlo, situace je stále stejná a nezletilý vyslovuje stále stejné přání." Z obdobných důvodů se proto krajský soud tentokráte ztotožnil s názorem okresního soudu ohledně rozporu stěžovatelem navrhované střídavé výchovy s přáním a nejlepším zájmem nezletilého A., a proto jeho zamítavý výrok jako věcně správný potvrdil.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského soudu nesouhlasí a ve své argumentaci [podpořené citací závěrů z judikatury Ústavního soudu, zejména pak nálezů sp. zn. III. ÚS 2110/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 123/53 SbNU 553) či sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 215/17 ze dne 31. 7. 2017, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] uvádí konkrétní okolnosti, k nimž měl krajský soud přihlédnout (okolnosti utváření postoje nezletilého A., výslech bratra nezletilého D., výchovné schopnosti matky nezletilého) a zohlednit je jak při změně úpravy styku stěžovatele s nezletilým A., tak při svém odmítavém stanovisku ke stanovení střídavé výchovy nezletilého. Stěžovatel je proto toho názoru, že v projednávaném případě neexistují žádné specifické okolnosti, které by odůvodňovaly zúžení jeho styku s nezletilým A., resp. bránily stanovení střídavé výchovy nezletilého, neboť názor nezletilého A. nemůže být jediným vodítkem, tím spíše, pokud je ovlivňován negativními postoji matky nezletilého ke stěžovateli. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel uzavírá, že se krajský soud ve svém rozhodnutí neřídil závěry z judikatury Ústavního soudu k otázce střídavé výchovy, čímž se dopustil porušení stěžovatelových základních práv.
II.
8. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, nejprve zkoumá, zda byly splněny všechny podmínky řízení, stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak v nyní projednávané ústavní stížnosti není zcela.
9. Ústavní stížnost totiž dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
10. Jak již bylo ovšem výše rekapitulováno, stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni jako celku, tzn. včetně jeho výroku I., kterým však krajský soud podle ustanovení §219a odst. 2 ve spojení s §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to v jeho výrocích I. až III. a v navazujících výrocích VIII. a IX., týkajících se vyživovací povinnosti stěžovatele a nákladů řízení. V této části ústavní stížnosti se proto jedná o návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
III.
11. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti pouze v té části, v níž stěžovatel namítá porušení svých základních práv, kterého se měl krajský soud dopustit vydáním výroku II. napadeného rozsudku, jímž došlo ke změně úpravy styku stěžovatele s nezletilým A., resp. výroku III. napadeného rozsudku, jímž byl jako věcně správný potvrzen rozsudek okresního soudu v té části, v níž okresní soud zamítl návrh stěžovatele na stanovení střídavé výchovy nezletilého A.
12. Ústavní soud poté, co posoudil relevantní argumenty stěžovatele v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem relevantních částí ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
13. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry krajského soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilému synovi, v nichž krajský soud jednak (na rozdíl od okresního soudu) shledal důvody pro zúžení styku nezletilého A. se stěžovatelem, jednak (shodně s okresním soudem) neshledal předpoklady pro stanovení střídavé výchovy, jak se stěžovatel domáhal.
14. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné předně zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, atp. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tak především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)].
15. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
16. Ústavní soud ve vztahu k poslednímu kritérii, tj. přání dítěte, ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)].
17. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že postoj nezletilého dítěte, z něhož obecné soudy chtějí vycházet, musí být objektivní, čemuž musí odpovídat i způsob jeho zjišťování, s tímto názorem stěžovatele se Ústavní soud v obecné míře ztotožňuje, neboť koneckonců vychází z citovaných závěrů judikatury Ústavního soudu. Proto také Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115) či sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)].
18. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že krajský soud při rozhodování o úpravě výchovných poměrů nezletilého v nyní projednávaném případě uvedeným požadavkům dostál (na rozdíl od okresního soudu, jenž tak učinil pouze částečně), neboť ve zjištěných skutečnostech jednak shledal důvody pro zúžení styku stěžovatele s nezletilým A., jednak neshledal předpoklady pro stanovení střídavé výchovy, jíž se stěžovatel domáhal. Ústavní soud se tak neztotožňuje s klíčovou argumentací stěžovatele, v níž namítá rozpor závěrů krajského soudu s judikaturou Ústavního soudu, spočívající zejména v tom, že nezkoumal okolnosti utváření postoje (přání) nezletilého A. (zejména pak možný negativní vliv ze strany matky). Jak ostatně bylo výše rekapitulováno, krajský soud se okolnostmi utváření postoje nezletilého A. ohledně doby trvání styku se stěžovatelem zabýval důkladně a přihlédl k němu především proto, že se jedná o názor "zcela konzistentní", zastávaný "v průběhu celého řízení" a "zcela logicky zdůvodněný" negativně vnímaným chováním samotného stěžovatele, a nejednalo se tak o "chvilkový rozmar nezletilého", který by byl utvářen aktuálním postojem či nátlakem ze strany matky nezletilého, jak namítá stěžovatel. Za dané situace, kdy dle zjištění krajského soudu je postoj nezletilého A. ovlivněný jím citlivě a negativně vnímaným chováním samotného stěžovatele důvodem bránícím širšímu styku stěžovatele s nezletilým a tedy v rozporu s jeho nejlepším zájmem, tím spíše je pak vyloučeno, aby byl tento postoj nezletilého "překonán" stanovením střídavé výchovy nezletilého, jak se svým návrhem domáhal stěžovatel, který však obecné soudy zamítly, s čímž se Ústavní soud zcela ztotožňuje.
19. V neposlední řadě se Ústavní soud ztotožňuje i s názorem krajského soudu, pokud v daném případě do budoucna zdaleka nevyloučil možnost změny úpravy pravidelného styku stěžovatele s nezletilým A. Ústavní soud je totiž rovněž toho názoru, že výše uvedené aktuální okolnosti zdaleka nevylučují možnost změny úpravy styku nezletilého se stěžovatelem, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud krajský soud své rozhodnutí zakládá mimo jiné na okolnosti, tedy zejména postoji nezletilého A., která takovéto změně v současnosti sice brání, nicméně jejíž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná. Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilého A. nevyžadují změnu jeho výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že k takové změně skutečně dojde, což je ovšem primárně podmíněno, jak je z výše uvedeného patrné, zejména změnou chování samotného stěžovatele.
20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu