ECLI:CZ:US:2018:2.US.2135.17.1
sp. zn. II. ÚS 2135/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky P. P., zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem, sídlem Lípová 474/14, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 17. března 2017 č. j. 2 ZN 3614/2016-31 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 1. oddělení, Sokolská 1885/12, Praha 2 - Nové Město, ze dne 24. října 2016 č. j. KRPA-180994-25/TČ-2016-001271, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 1. oddělení, Sokolská 1885/12, Praha 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Policejní komisař Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 1. oddělení (dále jen "policejní orgán") napadeným usnesením podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odložil trestní věc podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měla dopustit podezřelá M. H., jako vedoucí lékařka tím, že "otec oznamovatelky F. P. byl od 11. 4. 2016 hospitalizován na doporučení obvodního lékaře s trombózou ve Fakultní nemocnici Motol, na 5. lůžkové stanici interny - Nefrologie, i když podle sdělení dcery hospitalizován být nechtěl. Vzhledem k zavedení cévky v nemocnici nemohl poškozený sám přijímat potravu, kdy na ni nedosáhl a potřeboval součinnost, které se mu dle oznamovatelky nedostávalo. Dne 26. 4. 2016 jí bylo podezřelou lékařkou sděleno, že poškozenému zavedou do žaludku PEG kvůli příjmu potravy, tento zákrok odmítala jak dcera, tak i manželka poškozeného - zákonný zástupce poškozeného, což však H. odmítla, a tento zákrok poškozenému byl proveden. Matka s dcerou chodily poškozeného krmit, jednou se však pozvracel a uvedená lékařka umístila nad jeho postel ceduli s nápisem nekrmit. Následně byl poškozenému zaveden nitrožilní příjem potravy, poté s dcerou ani manželkou poškozeného již nikdo ze zdravotního personálu nekomunikoval, pouze jim sdělili, že otec pravděpodobně zemře, uvedená lékařka i další lékaři odmítali stanoviska manželky a dcery poškozeného, nepodávali jim informace, nerespektovali jejich volbu, aby podobné zákroky poškozenému neprováděli. Stav pana P. se nadále zhoršoval a de facto jeho rodina nebyla seznámena s jeho stavem a dne 12. 5. 2016 jim bylo sděleno, že pan F. P. zemřel". Policejní orgán dospěl po provedeném šetření k závěru, že nejde o podezření z přečinu a není na místě věc vyřídit jinak.
3. O stížnosti stěžovatelky jako oznamovatelky rozhodl státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") dalším napadeným usnesením tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost jako nedůvodnou zamítl.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě poukazuje na to, že její svéprávný a i jinak orientovaný otec F. P. (dále jen "poškozený") byl hospitalizován nedobrovolně, byl omezen v pohybu připoutáním na lůžko napíchnutou infusí a močovou cévkou a byla na něm proti jeho vůli prováděna léčba a zásahy do jeho tělesné integrity. V důsledku nedůvodné operace zůstal v kómatu až do své smrti. Stěžovatelka se proto rozhodla podat na vedoucí lékařku trestní oznámení. Obsáhle popisuje výsledky šetření policejního orgánu a celé soustavy státních zastupitelství, přičemž namítá, že orgány činné v trestním řízení nezajistily úplné, řádné, účinné a ústavně konformní šetření jejího trestního oznámení, a že jejich postup je zatížen nepředvídatelností a nepřezkoumatelností. Poukazuje na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") o vyslovení přípustnosti převzetí poškozeného do zdravotního ústavu ze dne 13. 4. 2016 č. j. 44 L 248/2016-5, které považuje za nezákonné, stejně jako postup policejního orgánu, který se v napadeném usnesení ústavně konformním způsobem nevypořádal s jejím tvrzením, že poškozený byl držen v nemocnici proti své vůli, a že s ním bylo krutě, nelidsky a ponižujícím způsobem zacházeno. Policejní orgán, soudní znalec MUDr. Pavel Kohout i vedoucí lékařka zcela popřeli svobodu poškozeného a autonomii jeho vůle a vycházeli z mylného přesvědčení, že poškozený má povinnost respektovat rozhodnutí lékaře. Napadená usnesení jsou dle názoru stěžovatelky v rozporu i s nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2078/16 a ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1974/14 a odporují i Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na právní ochranu i v postupu policejního orgánu, který rodině poškozeného zatajil existenci detenčního řízení. Přestože stěžovatelka ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci popsala a doložila nezákonný postup policejního orgánu, který se nezabýval zákonností držení poškozeného ve zdravotnickém zařízení a neřešil ani nezákonnost usnesení obvodního soudu, jímž soud připustil držení poškozeného v nemocnici proti jeho vůli, obvodní státní zastupitelství rozhodlo o zamítnutí stížnosti, přičemž zakázalo podat odvolání k vyšší instanci. I v tom stěžovatelka shledává porušení svého ústavního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Ve svévolném a nepředvídatelném postupu pak dle přesvědčení stěžovatelky pokračovalo i Městské státní zastupitelství v Praze, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Vrchní státní zastupitelství v Praze, která nezajistila zákonné, řádné a efektivní dozorování a šetření předmětné věci, a též Nejvyšší státní zastupitelství, které nevyvodilo kárnou a trestní odpovědnost za protiústavní a nezákonné zbavení osobní svobody poškozeného, za jeho nezákonné držení v nemocnici a za zásahy do jeho tělesné integrity.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadených usnesení a příslušného vyšetřovacího spisu policejního orgánu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem orgánů činných v trestním řízení při šetření jí podaného trestního oznámení.
10. Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil závěr, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Prostřednictvím ústavní stížnosti žádný subjekt nemůže dosáhnout trestního stíhání konkrétní osoby. Ústavní soud ustáleně zastává názor, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá [viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343), ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291), ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 45/05.
11. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se dovolává účinného šetření svého trestního oznámení. Touto otázkou se Ústavní soud také opakovaně zabýval, přičemž ve svých rozhodnutích vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze práva na účinné vyšetřování [srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16, usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15]. Právo na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných v čl. 6, 7 odst. 1 a čl. 9 Listiny, jakož i v čl. 2, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací a výjimečně také u čl. 10 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 8 Úmluvy, chránícího právo na soukromý a rodinný život. Právo na efektivní trestněprávní ochranu však nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. občanskoprávní žalobou nebo instituty správního práva).
12. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně [srov. nálezy ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91), ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15, ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475) a ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)]. Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 540/17).
13. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelkou napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu policejního orgánu neshledal v postupu policejního orgánu žádná flagrantní procesní ani hmotněprávní pochybení, pro něž by byl na místě jeho kasační zásah. Vyšetřující policejní orgán postupoval nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle a jeho postup byl také podroben kontrole ze strany dozorujícího obvodního státního zastupitelství. Dospěl-li policejní orgán po provedeném šetření k závěru, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, z odůvodnění jeho rozhodnutí je dostatečně patrno, že před jeho vydáním provedl rozsáhlé dokazování. Vyslechl nejen samotnou stěžovatelku k doplnění jejího trestního oznámení a podezřelou lékařku M. H., ale opatřil si i celou zdravotnickou dokumentaci a vyjádření dalších lékařů a lékařského personálu i zástupce přednosty Interní kliniky Fakultní nemocnice Motol, a nechal vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví interna, gastroenterologie, neboť k celkovému posouzení všech skutečností bylo nezbytně nutné odborných znalostí a zkušeností soudního znalce z uvedeného oboru. Odložil-li na základě takto provedeného a řádně zhodnoceného šetření věc podezření ze spáchání uvedeného trestného činu, z ústavněprávního hlediska nelze jeho závěrům, které plně odpovídají zjištěním, vyvozeným z provedeného dokazování, cokoliv vytknout.
14. Zhodnocením postupu ošetřující lékařky, dalších lékařů i lékařského personálu podílejících se na léčbě poškozeného se znovu zabývalo obvodní státní zastupitelství v rámci své přezkumné činnosti. Vyšlo především z kategorických závěrů znaleckého posudku a shledalo, že postup lékařů i zdravotnického personálu byl postupem de lege artis. Za daného stavu šlo o postup jediný možný, konkrétní situaci odpovídající a plně korespondující s publikovanými poznatky medicíny, na čemž nemůže nic změnit ani stěžovatelkou neustále opakované laické tvrzení, činěné v rámci vlastního vyhodnocení celé situace, o neúčelnosti léčby a jejího způsobu. Vyhodnotilo-li tedy obvodní státní zastupitelství situaci, pro kterou bylo trestní řízení vedeno, jako postup de lege artis, tedy bez trestněprávního rozměru daného jednání, jeho řádně odůvodněný závěr je také plně akceptovatelný.
15. Obsahuje-li napadené usnesení obvodního státního zastupitelství poučení, že proti němu není přípustná stížnost, nejde o odejmutí dalšího opravného prostředku, jak tvrdí stěžovatelka, ale o řádné poučení, které má oporu v zákoně. Toto poučení však nevylučuje možnost, aby se stěžovatelka domáhala přezkumu postupu policejního orgánu, resp. obvodního státního zastupitelství cestou podnětů podaných podle §157a tr. řádu nebo §12a zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, takových žádostí stěžovatelka v průběhu šetření věci plně využívala, byť se způsobem jejich vyřízení v ústavní stížnosti nepřípadně polemizuje.
16. Porušení základních práv není možno dovodit vždy, když se nenajde pachatel, či se dokonce, jako v posuzovaném případě, ani neprokáže spáchání trestného činu. Jak bylo již zmíněno výše, závazek účinného vyšetřování je závazek náležité péče, a přezkum jeho splnění se proto zaměřuje na otázku, zda příslušné orgány prokázaly řádnou snahu, ale nehodnotí se výsledek této snahy sám o sobě. V dané věci Ústavní soud shledal, že vyšetřování provedené orgány činnými v trestním řízení splnilo ústavněprávní požadavky na účinné vyšetřování. V tom se posuzovaný případ liší od věcí řešených poukazovanými nálezy Ústavního soudu.
17. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani názoru stěžovatelky, že se orgány činné v trestním řízení nezabývaly jejími námitkami proti rozhodování v tzv. detenčním řízení, tj. řízení o vyslovení převzetí a držení poškozeného v ústavu zdravotnické péče. Obvodní státní zastupitelství totiž v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlilo, že jde o postup, který spadá do kompetence obvodního soudu, tedy do působnosti soudu, v jehož obvodu se příslušné zdravotnické zařízení, v němž byl poškozený umístěn, nachází. V této souvislosti také zjistilo, že detenční řízení, vedené u jmenovaného soudu pod sp. zn. 44 L 248/2016, bylo řádně zahájeno místně příslušným soudem, přičemž ani ze strany zdravotnického zařízení, které tomuto soudu učinilo oznámení včas a s patřičnými důvody, neshledalo žádné pochybení. Domáhala-li se však stěžovatelka v rámci trestního řízení přezkoumání správnosti rozhodování soudu v detenčním řízení, byla patřičně poučena, že takový přezkum orgánům činným v trestním řízení v rámci prověřování, zda byl spáchán trestný čin, nepřísluší.
18. V této souvislosti Ústavní soud plně odkazuje na výsledek řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky proti usnesením obvodního soudu ze dne 13. 4. 2016 č. j. 44 L 248/2016-5 a č. j. 44 L 248/2016-4, kterými byla vyslovena přípustnost převzetí poškozeného do zdravotnického zařízení, poškozenému byl ustanoven opatrovník, byl udělen souhlas s převzetím poškozeného do Fakultní nemocnice v Motole a bylo rozhodnuto o upuštění od doručení rozhodnutí poškozenému. Jedině v tomto řízení totiž stěžovatelka mohla efektivně uplatnit své námitky proti "nezákonnému a bezdůvodnému umístění a držení poškozeného ve zdravotnickém zařízení". Protože tak však ústavně konformním způsobem neučinila, byla její ústavní stížnost usnesením ze dne 25. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3737/16 odmítnuta.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými usneseními policejního orgánu a obvodního státního zastupitelství byla porušena jakákoliv ústavně zaručená základní práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu