ECLI:CZ:US:2018:2.US.2169.18.1
sp. zn. II. ÚS 2169/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Martina Bíny a 2) Odborové organizace Sluníčko, se sídlem Petrušov 152, Staré Město, zastoupených Mgr. Matějem Váchou, advokátem se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, č. j. 48 A 65/2017-56, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2018, č. j. 6 As 68/2018-14, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností, podanou dne 25. 6. 2018, domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, stěžovatelé se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhali ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který spatřovali v tom, že stěžovatel 1) byl vykázán a následně i protiprávně vyveden u Krajského soudu v Hradci Králové justiční stráží z jednání soudu v jeho civilní věci a omezován na svobodě pohybu. Současně s tím vznesli námitku podjatosti všech soudců krajského soudu, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením ze dne 19. 4. 2017, č. j. Nao 152/2017-22, tak, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování dané věci a věc přikázal Krajskému soudu v Praze.
3. Krajský soud v Praze nejdříve usnesením ze dne 4. 8. 2017, č. j. 48 A 65/2017-28, vyloučil k samostatnému projednání žalobu v části, kterou se stěžovatelé domáhali určení, že pokyn [usnesení o vykázání stěžovatele 1) z jednání ve věci sp. zn. 27 Co 453/2015 dne 27. 2. 2017] byl nezákonný, stejně jako pokyn místopředsedy soudu, aby byla justiční stráž přítomna podávání stížnosti. Současně jím byli stěžovatelé vyzváni k zaplacení soudního poplatku, každý ve výši 2.000 Kč. Stěžovatelé reagovali podáním ze dne 13. 8. 2017, v němž každý žádal o osvobození od soudních poplatků. O těchto žádostech rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je zamítl (výroky I. a III.) a současně je opětovně vyzval k zaplacení soudního poplatku (výroky II. a IV.). Krajský soud v odůvodnění svého usnesení neshledal důvody pro postup podle ustanovení §36 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Ve vztahu ke stěžovateli 1) krajský soud neshledal důvod pro osvobození od úhrady soudního poplatku, a to s ohledem na skutečnost, že jím tvrzené příjmy by "zjevně nebyly nedostatečné ani k úhradě jím uváděných výdajů a výživného (...) natož pak k uspokojení ostatních životních potřeb včetně stravy." Proto dospěl k závěru (s oporou v judikatuře Nejvyššího správního soudu, viz např. rozsudek č. j. 1 As 39/2009-88, dostupný rovněž na www.nssoud.cz), že "bez bližšího vysvětlení, z čeho žalobce kryje své základní životní náklady, nelze žádosti o osvobození od soudních poplatků vyhovět, neboť za těchto okolností vykazuje znaky nevěrohodnosti." Stejně tak ani ve vztahu ke stěžovateli 2), jenž svou žádost odůvodňoval nemajetností spolku, krajský soud neshledal důvod pro postup podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., když konstatoval, že za situace, kdy podle stanov je předmětem jeho činnosti obrana sociálních, hospodářských a dalších zájmů, potřeb a práv především svých členů, ale také nečlenů, musí vzhledem k povaze své činnosti "počítat s náklady na uskutečňování této činnosti, mj. i s úhradou soudních poplatků. Nedisponuje-li dostatečným majetkem, je na jeho uvážení, zda např. zavede povinný členský příspěvek nebo zda si opatří finanční prostředky na svou činnost jinak. Sama nemajetnost spolku není důvodem k jeho osvobození od soudních poplatků."
4. Proti výrokům I. a II. usnesení krajského soudu podal stěžovatel 2) kasační stížnost, v níž obecně namítal nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného usnesení krajského soudu [ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.] a dále také vady řízení [ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Konkrétně pak namítal "nemístnost" závěrů krajského soudu, který zcela "přehlíží, že [stěžovatel 1)] byl bezdůvodně napaden a násilně odvlečen z chodby soudní budovy justiční stráží, která mu následně bránila vstoupit do budovy soudu. (...) Soudní poplatek tak představuje pokračování útoku proti [stěžovateli 1)], který provedla justice zneužitím vězeňské služby."
5. Nejvyšší správní soud nicméně kasační stížnost stěžovatele 2) v části, v níž směřovala proti výroku I. usnesení krajského soudu, zamítl jako zjevně nedůvodnou ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s., v části směřující proti výroku II. usnesení krajského soudu pak kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou ve smyslu ustanovení §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. ve spojení s ustanovením §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť směřovala proti rozhodnutí, které upravuje vedení řízení. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého zamítavého výroku zcela ztotožnil s právními závěry krajského soudu, kdy neshledal důvodnou žádost stěžovatele 2) o osvobození od soudního poplatku opřenou o tvrzenou "nemajetnost spolku", když (s oporou v závěrech usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 70/2008-74) rovněž konstatoval, že "má-li tedy stěžovatel jako předmět své činnosti stanovenu aktivitu, která zahrnuje vystupování v soudním řízení, musí počítat s tím, že na tuto aktivitu bude vynakládat určité prostředky. Jestliže se v posuzovaném případě jedná o aktivitu spojenou se soudním řízením, musí si být vědom, že na něj pravidelně budou dopadat povinnosti kladené na účastníky soudního řízení." Nadto Nejvyšší správní soud upozornil na skutečnost, že stěžovatel 2) tento předmět své činnosti dlouhodobě naplňuje, o čemž "svědčí i evidence zdejšího soudu, podle které stěžovatel vystupoval či vystupuje jako účastník řízení již ve 14 věcech. (...) Na povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek přitom ničeho nemění ani zvážení toho, co je předmětem soudního řízení."
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy svým procesním postupem porušily jejich právo na spravedlivý proces, spočívající zejména v odepření jejich přístupu k soudům, a to z důvodu nepřezkoumatelných závěrů obecných soudů při posouzení jejich žádostí o osvobození od soudního poplatku. Pokud jde o zamítnutí žádosti stěžovatele 1), stěžovatelé namítají, že závěr krajského soudu, že majetkové poměry stěžovatele 1) jsou dostačující pro úhradu soudního poplatku, jsou výrazem svévole, která stěžovateli 1) brání domáhat se ochrany svých práv soudní cestou, navíc závěry krajského soudu o jeho majetkových poměrech jsou založeny na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Pokud jde o zamítnutí žádosti stěžovatele 2), zde stěžovatelé předkládají téměř shodné námitky, které byly již obsahem kasační stížnosti, podané stěžovatelem 2), a i nadále tak setrvávají na stanovisku, že i zde došlo ke svévolnému odepření jejich přístupu k soudům, neboť obecné soudy svůj závěr založily na skutečnostech (zejména hodnocení činnosti spolku), které jim ovšem dle stěžovatelů posuzovat nepřísluší.
II.
7. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, nejprve zkoumá, zda byly splněny všechny podmínky řízení, přičemž v tomto směru shledal, že ústavní stížnost stěžovatele 2) byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou [byť je v ústavní stížnosti stěžovatel 2) poněkud matoucím způsobem označen za "vedlejšího účastníka"] a také řádně zastoupenou [srov. §72 odst. 3; §75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jinak tomu ovšem bylo u stěžovatele 1), ve vztahu k němuž Ústavní soud zjistil, že podmínky řízení splněny nebyly.
8. Ústavní stížnost totiž dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, jež měla být porušena pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
9. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel 1) se jí z důvodu namítaného porušení svých základních práv domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu. Jak již bylo ovšem výše rekapitulováno, proti usnesení krajského soudu podal kasační stížnost pouze stěžovatel 2), nikoliv však stěžovatel 1), ačkoliv byl o této možnosti krajským soudem řádně poučen. Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel 1) nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, v daném případě tedy kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, v níž by případně zpochybňoval zákonnost výroku III. usnesení krajského soudu, na jehož základě byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudního poplatku. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že stěžovatel 1) je současně statutárním orgánem stěžovatele 2) ("prezidentem organizace"), neboť právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [(§72 odst. 1 písm. a)] zřetelně vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis).
III.
10. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti pouze ve vztahu ke stěžovateli 2), přičemž poté, co posoudil argumenty v ústavní stížnosti, v nichž bylo namítáno porušení základních práv stěžovatele 2), konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Takové zásahy či pochybení krajského soudu či Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
12. Stěžovatel 2) v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů, na jejichž základě zamítly jeho žádost o osvobození od soudního poplatku za jím podanou správní žalobu, a neshledaly tak důvody pro postup, předvídaný v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že se ve své judikatuře otázkou poplatkové povinnosti a osvobození od ní opakovaně zabýval a dovodil, že základním ústavněprávním kritériem pro rozhodování obecných soudů o poplatkové povinnosti v konkrétním případě musí nutně vždy být garance práva dotčeného jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou, ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Nazíráno z opačného hlediska, za protiústavní by bylo třeba považovat takové právní rozhodnutí obecného soudu o poplatkové povinnost, které by mohlo v konečném důsledku vést k neodůvodněnému či zcela svévolnému omezení či zbavení práva dotčeného jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae) [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Jak již bylo zmíněno, stěžovatel 2) se v posuzovaném případě snažil využít možnosti dané v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. a požádal o osvobození od soudního poplatku za jím podanou správní žalobu. Institut osvobození od soudních poplatků je nástrojem, který slouží k ochraně účastníka soudního řízení, aby nebyl omezován dalšími náklady, které by při své majetkové (sociální) situaci nemohl snášet. Je však nutné konstatovat, že účastníkovi řízení není uvedeným ustanovením přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků, nýbrž pouze právo o takové osvobození požádat, přičemž rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. O osvobození od soudního poplatku lze pak dle citovaného ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. rozhodnout za kumulativního splnění dvou podmínek. Podmínkou první jsou poměry účastníka řízení, druhou pak skutečnost, že v dané věci nejde o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
14. Ústavnímu soudu, který není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti, tudíž zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje; výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nicméně neshledal, že by krajský soud či Nejvyšší správní soud při svém rozhodování o uvedené žádosti stěžovatele 2) jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením §36 odst. 3 s. ř. s. a zasáhly tak do základních práv stěžovatele 2), jak namítal v ústavní stížnosti, neboť jejich závěry o nenaplnění podmínek stanovených v citovaném ustanovení považuje za přesvědčivé a přezkoumatelné. Nadto je nelze ani považovat za překvapivé, neboť nacházejí oporu v judikatuře Nejvyššího správního soudu, v níž dospěl k právnímu závěru, že "při posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků soud podle §36 odst. 3 věty první s. ř. s. zkoumá, zda právnická osoba má dostatečné prostředky. Pokud právnická osoba vědomě uspořádá svoji činnost tak, aby dlouhodobě setrvávala bez dostatečných finančních prostředků, ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné, nelze takovou právnickou osobu zpravidla osvobodit od soudního poplatku ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s." (viz citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 70/2008-74). Tyto právní závěry tak mimo jiné zřetelně vyvrací tvrzení stěžovatelů ohledně neoprávněnosti soudů zkoumat činnost právnické osoby při posouzení její žádosti o osvobození od soudního poplatku.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu