ECLI:CZ:US:2018:2.US.2210.17.1
sp. zn. II. ÚS 2210/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Davida Škařupy, zastoupeného Mgr. Evou Vaškovou, advokátkou se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. března 2017 č. j. 10 Co 1011/2016-30, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a společnosti GLOBAL IMPORTER a. s., se sídlem Koněvova 2660/141, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. července 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastnice řízení se návrhem na vydání platebního rozkazu domáhala zaplacení 8 784 Kč s příslušenstvím za dodávku zemního plynu související služby. Tento návrh následně vzala zpět, protože stěžovatel dluh zaplatil. Okresní soud v Děčíně řízení zastavil a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Proti výroku o nákladech řízení bylo podáno odvolání, jemuž krajský soud vyhověl a napadený výrok zrušil pro nepřezkoumatelnost.
3. Okresní soud v Děčíně proto o nákladech řízení rozhodoval podruhé. Usnesením ze dne 8. 9. 2016 č. j. EPR 136421/2014-24 rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu na vydání platebního rozkazu. Vedlejší účastnici řízení uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady předchozího odvolacího řízení. Měl za to, že návrh na vydání platebního rozkazu nebyl podán důvodně, neboť si vedlejší účastnice řízení mohla započíst proti své pohledávce pohledávku stěžovatele. Ta vznikla tím, že vedlejší účastnice řízení navzdory ukončení smluvních vztahů inkasovala od stěžovatele zálohy na elektřinu. Tím, že vedlejší účastnice řízení stěžovateli tuto pohledávku zaplatila po podání žaloby, způsobila pozdější chování stěžovatele - zaplacení žalované pohledávky za dodávky plynu, čímž došlo k zastavení řízení.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 3. 2017 č. j. 10 Co 1011/2016-30 změnil usnesení okresního soudu tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 8 204,50 Kč a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů předchozího odvolacího řízení. Dále uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici řízení náklady tohoto v pořadí druhého odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč. Považoval za nesprávný závěr okresního soudu, že zastavení řízení zavinila vedlejší účastnice řízení. Stěžovatel dlužil vedlejší účastnici řízení za dodávku plynu a dluh uhradil v době po podání žaloby. Ta proto byla podána důvodně. Započtení tvrzené stěžovatelem nebylo v řízení prokázáno. K zániku pohledávek započtením totiž nestačí jejich pouhá existence, ale je třeba, aby některý z účastníků učinil vůči druhému projev vůle směřující k započtení. Avšak ani projev vůle některého z účastníků řízení, který by směřoval k započtení před podáním žaloby, nebyl prokázán.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že usnesením krajského soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo vlastnit majetek. Domníval se, že krajský soud nepřihlédl ke všem okolnostem, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení. Krajský soud aplikoval kritérium úspěchu ve věci podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Zastavení řízení posuzoval výlučně z procesního hlediska, aniž by zkoumal další okolnosti, které stěžovatele vedly k jeho postupu. Stěžovatel jako laik nemohl posoudit procesní důsledky toho, že vedlejší účastnici řízení odeslal platbu za dodávky plynu. Dále je třeba přihlédnout k předchozímu ignorování telefonických návrhů stěžovatele na započtení pohledávek, a rovněž k platbě vedlejší účastnice řízení stěžovateli, kterou lze považovat za účelovou. Vedlejší účastnice řízení totiž mohla přeplatek na elektřině vrátit již dříve a nikoliv těsně po podání žaloby. Proto jednání stěžovatele, které vedlo k zastavení řízení, bylo vyvoláno postupem vedlejší účastnice řízení. Zatímco dlužné platby za plyn aktivně vymáhala, k vrácení přeplatku na elektřině stěžovateli přistupovala liknavě. Nebylo nutné, aby podávala žalobu.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
IV.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadeným rozhodnutím, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
10. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž i na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde. Ústavní soud přitom neshledal výjimečné důvody k tomu, aby do zhodnocení otázky náhrady nákladů řízení obecnými soudy zasahoval. Neshledal, že by v posuzované věci došlo k výkladu podústavního práva, který by založil porušení základního práva stěžovatele, byl výrazem flagrantního ignorování příslušné normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a tedy nepředvídatelné interpretační libovůle.
11. Při posuzování, zda orgán veřejné moci pochybil, Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně jeho pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že stížnosti proti takovým rozhodnutím již s ohledem na výši sporné částky zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro nevýznamné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.
12. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (např. majetkovou situaci dotčeného subjektu) bude možné usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastane kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Obdobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rozhodnutí např. ve věci Karelin proti Rusku ze dne 20. 9. 2016 č. 926/08].
13. Výše sporné částky v projednávané věci je bagatelní a stěžovatel žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsal. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí krajského soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesprávně, resp. nepřesně vytkl krajskému soudu, že aplikoval při rozhodování o nákladech řízení kritérium úspěchu ve věci podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Krajský soud však o náhradě nákladů řízení před okresním soudem rozhodoval podle §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu. V případě zastavení řízení, k němuž došlo i v této věci, může obecný soud rozhodnout o nákladech řízení podle §146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, nebo může rozhodnout podle §146 odst. 2 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení platí, že "[j]estliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)."
15. K výkladu citovaného ustanovení Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že postup podle teze, dle níž jen z porovnání petitu žaloby a následného chování žalovaného lze zjistit, zda byla zpětvzatá žaloba podána důvodně, tedy zda zastavení řízení procesně zavinil žalovaný, může být přepjatým formalismem a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Princip procesního výsledku nelze chápat formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce žalovaného plnění domáhá. [Srov. např. nálezy ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2899/10 (N 38/60 SbNU 455) nebo ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 2741/16 a sp. zn. III. ÚS 3592/16.] Ve dvou posledně uvedených nálezech Ústavní soud také vyslovil, že z pravidla obsaženého v §146 odst. 2 občanského soudního řádu vyplývají nikoliv dva předpoklady přiznání náhrady nákladů řízení žalobci, nýbrž předpoklady tři, a to zpětvzetí žaloby žalobcem, chování žalovaného a důvodnost žaloby.
16. V posuzované věci však krajský soud těmto požadavkům dostál. Při ukládání povinnosti k náhradě nákladů řízení se zabýval všemi okolnostmi věci včetně toho, zda mohlo dojít k započtení pohledávek účastníků řízení před podáním žaloby. Neshledal však, že by započtení nebo návrh k němu směřující byly prokázány. Neurčitá tvrzení stěžovatele o telefonických návrzích na započtení nebyla prokazatelná. Stěžovatel přitom nijak nevyvracel, že v okamžiku podání žaloby dlužil vedlejší účastnici řízení za dodávky plynu a že písemně započtení navrhl až po podání žaloby. Pokud se tedy krajský soud důvodností podané žaloby zabýval a pouze ji na rozdíl od okresního soudu vyhodnotil v neprospěch stěžovatele, nelze v tom shledat porušení jeho práv - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [srov. již usnesení ze dne 27. 10. 1994 sp. zn. III. ÚS 44/94 (U 18/2 SbNU 241)].
17. Napadeným usnesením krajského soudu tak nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a to ani do jeho práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu