ECLI:CZ:US:2018:2.US.2250.18.1
sp. zn. II. ÚS 2250/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 11. 2017, č. j. 8 Nc 6014/2017-92, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, č. j. 101 Co 81/2018-152, za účasti Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byla dcera stěžovatele svěřena do výchovy matky (výrok I. rozsudku okresního soudu) a stěžovateli byla uložena povinnost počínaje dnem 1. 10. 2017 plnit na výživném pro nezletilou dceru částku ve výši 8 000 Kč měsíčně (výrok II. rozsudku okresního soudu). Dále byla stěžovateli uložena povinnost ve splátkách uhradit dlužné výživné v částce 8 000 Kč za období od 1. 10. 2017 do 30. 11. 2017 (výrok III. rozsudku okresního soudu). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu změněn ve výroku II. a III., a to tak, že nově byla určena doba, od níž je stěžovatel povinen hradit výživné v nezměněné výši již od 1. 2. 2017, čímž došlo i ke změně výše částky dlužného výživného (výrok II. napadeného rozsudku krajského soudu).
2. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími soudů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, což je činí nepřezkoumatelnými. Namítá, že obecné soudy řádně neodůvodnily své závěry stran určení výše výživného. V případě rozhodování o výživném jsou s ohledem na ustanovení §913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") rozhodující okolnosti pro stanovení výše výživného odůvodněné potřeby dítěte. Soudy tak měly řádně odůvodnit, jaké jsou konkrétní potřeby nezletilé, jaké jsou náklady na uspokojování těchto potřeb a na základě jakých důkazů byly tyto náklady prokázány. Tato argumentace však v napadených rozhodnutích zcela absentuje, když soudy v této věci prakticky nevedly žádné dokazování a pouze převzaly nepodložená tvrzení matky nezletilé. Tento postup obecných soudů je ještě více zarážející s ohledem na to, že náklady tvrzené matkou na uspokojení všech potřeb nezletilé jsou nižší, než soudem určené výživné. Uzavírá, že z napadených rozhodnutí není vůbec patrné, jaké jsou odůvodněné potřeby nezletilé a není tak odůvodněna skutečnost, která je zcela zásadní pro rozhodování o výši výživného.
3. Na tomto místě je nutné nejprve poznamenat, že jakkoliv stěžovatel formálně napadá rozhodnutí ve všech výrocích, resp. v ústavní stížnosti nespecifikoval, že brojí pouze proti výrokům, které se váží k určené výše výživného; stran výroku o svěření nezletilé do péče matky v ústavní stížnosti chybí jakákoliv argumentace a ze stížnosti ani není jakkoliv patrné, že by chtěl stěžovatel skutečně brojit i proti tomuto výroku.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadenými soudními rozhodnutími, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
5. V projednávané věci stěžovatel uplatňuje námitky proti vedení důkazního řízení obecnými soudy. Povýtce je však nutno již na tomto místě uvést, že jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
6. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž obecné soudy podle zásad vyjádřených v ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které také náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ani z ústavněprávního hlediska jim tedy nebylo možno nic zásadního vytknout. Jakkoliv je možné stěžovateli přitakat stran stručnosti odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, krajský soud v reakci na stěžovatelem podané odvolání toto napravil, když pečlivě odůvodnil svoje závěry a vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele.
7. Pozornosti Ústavního soudu ostatně neuniklo, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl prakticky totožné námitky, které dříve uplatnil ve svém odvolání a jimiž se podrobně zabýval v napadeném rozsudku již krajský soud. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat to, co bylo odvolacím soudem již jednou vysvětleno, odkazuje stěžovatele v podrobnostech na odůvodnění jeho rozhodnutí, k němuž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad.
8. Ústavní soud se proto plně ztotožňuje s postupem obecných soudů, které ve svých rozhodnutích vycházely při stanovení výše vyživovací povinnosti nezletilé zejména z toho, že podle ustanovení §915 obč. zák. má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, a kdy z tohoto ustanovení vyplývá, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. Toto hledisko se přitom podle ustanovení §913 obč. zák. uplatní před odůvodněnými potřebami oprávněných dětí. Pro účely zjištění majetkových poměrů povinného rodiče je třeba zohlednit nejen faktickou příjmovou stránku, ale je nutno brát zřetel i na celkovou hodnotu a rozsah movitého a nemovitého majetku a rovněž i způsob života rodičů. Tomuto požadavku obecné soudy podle přesvědčení zdejšího soudu v nyní projednávané věci dostály.
9. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy včetně dodržení rovného postavení účastníků řízení před soudem (čl. 37 Listiny). V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu