ECLI:CZ:US:2018:2.US.2255.17.1
sp. zn. II. ÚS 2255/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. S., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Zuzanou Raisovou, advokátkou se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 3. 2016, č. j. 2 T 143/2015-2721, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2016, č. j. 6 To 282/2016-2742, a rozhodnutí o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti ze dne 30. 3. 2017, č. j. MSP-120/2017-OJD-SPZ/5, za účasti Okresního soudu v Bruntále, Krajského soudu v Ostravě a ministra spravedlnosti jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 20. 7. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost (v níž byly k výzvě soudu odstraňovány její vady) podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se stěžovatel domnívá, že uvedenými rozhodnutími byly porušeny garance spravedlivého procesu vztahující se k trestnímu řízení podle čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti předesílá - a plyne to i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 143/2015 - že mu byl ustanoven obhájce [srov. k tomu např. usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 10. 2016, č. j. 2 T 143/2015-2785]. Na základě informace České advokátní komory, potvrzující tvrzení samotného stěžovatele, Ústavní soud dále zjistil, že poté, co bylo stěžovateli dne 22. 8. 2016 doručeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2016, č. j. 6 To 280/2016-2742, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 3. 2016, č. j. 2 T 143/2015-2721, jímž byl stěžovatel uznán vinným - mimo jiné - zločinem úvěrového podvodu (za což byl odsouzen k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř roků), požádal ustanoveného zástupce JUDr. M. Valu o podání dovolání proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu. Jmenovaný obhájce však dovolání i přes pokyn stěžovatele nepodal, za což mu bylo kárným příkazem kárné komise České advokátní komory ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. Ko 67/2017, uděleno napomenutí. Stěžovatel se nastalou procesní situaci snažil zvrátit rovněž iniciováním podání stížnosti pro porušení zákona na Ministerstvo spravedlnosti, avšak dne 22. 5. 2017 mu bylo doručeno vyrozumění o odložení jeho podnětu k podání této stížnosti.
3. Ohledně přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož platí, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Přesah vlastních zájmů pak stěžovatel spatřuje ve vyřešení otázky, na kterou z adres je orgán činný v trestním řízení povinen účastníku řízení doručovat listiny, u kterých je umožněna forma náhradního doručování.
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zjišťuje, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V daném kontextu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně podaná po zákonem stanovené lhůtě [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a částečně zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
5. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek i mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost tak představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně - tedy kromě výjimek zakotvených právě v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje.
6. Podmínky uplatnění výjimky podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přitom podle Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Podle ustanovení §55 odst. 1 písm. c) trestního řádu se mimo jiné u obviněného zaznamenává adresa, kterou uvedl pro účely doručování. Podle ustanovení §63 odst. 1 trestního řádu dále platí, že nestanoví-li trestní řád jinak, užijí se pro doručování předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení. Podle §46a odst. 2 o. s. ř. platí, že požádá-li o to účastník řízení, doručuje mu soud písemnosti na adresu sdělenou za účelem doručování.
7. Jak vidno, procesní předpisy výslovně řeší prioritu adres pro doručování účastníka řízení. V daném případě tak podle Ústavního soudu není dána stěžovatelem naznačená otázka, jež by měla obecný dopad a jež by přesahovala vlastní zájmy stěžovatele. Na čísle listu 2745 vyžádaného soudního spisu je přitom doložena doručenka, z níž plyne, že stěžovateli bylo usnesení krajského soudu o zamítnutí jeho odvolání doručeno dne 22. 8. 2016 a ten je převzal. Již od tohoto okamžiku tedy stěžovatel mohl získat informaci, že před odvolacím soudem bylo konáno veřejné zasedání, o němž se - jím tvrzeným pochybením v doručování ze strany krajského soudu - nedozvěděl. V listopadu roku 2016 pak stěžovatel podal na JUDr. Miroslava Valu stížnost České advokátní komoře, neboť věděl, že jmenovaný advokát i přes jeho pokyn nepodal proti usnesení krajského soudu dovolání.
8. Z popsaných okolností případu pak Ústavní soud dovodil, že odhlédnuto od kritéria přípustnosti právě projednávané ústavní stížnosti je nutno ji hodnotit i jako opožděnou. Jak již bylo uvedeno shora, Ústavní soud v dané věci neshledal důvod pro aplikaci výjimky podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to pro absenci přesahu vlastních zájmů stěžovatele. Stěžovatel totiž měl minimálně od listopadu roku 2016 vědomost, že v rozporu s jeho pokynem nepodal jemu ustanovený obhájce dovolání, a přesto ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím okresního a krajského soudu podal až v červenci roku 2017, tedy zjevně zcela mimo horizont dvouměsíční lhůty předpokládané zákonem o Ústavním soudu pro podání ústavní stížnosti, byť by tato byla počítána i teprve od vědomosti stěžovatele o nepodaném dovolání.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti stěžovatelem napadenému rozhodnutí ministra spravedlnosti o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 30. 3. 2017, č. j. MSP-120/2017-OJD-SPZ/5, pak v tomto rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť stížnost pro porušení zákona, a tím méně pak podnět k jejímu podání, jako mimořádný opravný prostředek, není považována, jak již zmíněno výše, za poslední prostředek k ochraně práva, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, nýbrž ministru spravedlnosti. Ministr spravedlnosti může k podanému podnětu v případech splňujících důvody uvedené v zákoně podat stížnost pro porušení zákona. V případech, že tyto důvody neshledá a tento mimořádný opravný prostředek nepodá, nelze k tomuto postupu namítat dotčení základního práva nebo svobody stěžovatele (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 112/99 ze dne 4. 5. 1999). Od podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona nelze rovněž dovozovat ani zachování lhůty k podání ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutím soudů, jež tomuto podnětu předcházela [srov. odst. 25 nálezu sp. zn. IV. ÚS 202/05 ze dne 12. 7. 2006, N 134/42 SbNU 75].
10. Za těchto okolností musel Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítnout bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, a to zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu