ECLI:CZ:US:2018:2.US.2276.18.1
sp. zn. II. ÚS 2276/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Š. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Ivetou Šandalovou, advokátkou, se sídlem Šilingrovo náměstí 257/3, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2018 č. j. 3 To 85/2018-128 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 2. 2018 č. j. 3 PP 83/2017-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jimiž mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a zásady ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 2. 2018 č. j. 3 PP 83/2017-99 byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2018 č. j. 3 To 85/2018-128 byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu jako nedůvodná. Při hodnocení zákonných podmínek pro stěžovatelovo podmíněné propuštění na svobodu dle §88 odst. 1 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, obecné soudy shledaly, že stěžovatel již vykonal zákonem požadovanou část uloženého trestu a též ve výkonu trestu prokázal polepšení svým chování a plněním svých povinností; neshledaly však splnění požadavku pozitivní prognózy budoucího chování stěžovatele a zejména požadavku absence rizika opakování stejného či obdobného zvlášť závažného trestného činu, pro který byl odsouzen (§88 odst. 4 trestního zákoníku; zde trestného činu znásilnění podle §185 odst. 3 trestního zákoníku). V tomto ohledu obecné soudy upozornily na závažný charakter trestného jednání stěžovatele, zahrnujícího vícero útoků, jejichž způsob provedení i následky postupem času gradovaly; a osobnostní rysy a aspekty stěžovatele zjištěné znaleckým zkoumáním v předcházejícím trestním řízení (v roce 2010).
3. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že obecné soudy rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť při hodnocení jeho osobnosti vycházely z osm let staré spisové dokumentace a znaleckých posudků a nepřistoupily ke zpracování nového znaleckého posudku pro zjištění současného stavu stěžovatele z hlediska jeho resocializace a prognózy (v tomto ohledu stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 611/2000). Dále stěžovatel kritizuje krajský soud pro porušení zákazu dvojího přičítání tím, že zohledňoval okolnosti spáchaného trestného jednání, které již byly zohledněny v uloženém trestu a samotné přísnější podmínce pro podmíněné propuštění dle §88 odst. 4 trestního zákoníku. Stěžovatel též s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 zdůrazňuje nutnost dostupnosti podmíněného propuštění pro všechny odsouzené ve výkonu trestu; v jeho případě ji ovšem obecné soudy v podstatě paušálně vyloučily. V neposlední řadě pak stěžovatel upozorňuje na dezinterpretaci svého odsuzujícího rozsudku ze strany krajského soudu v napadeném rozhodnutí, který trestné jednání stěžovatele představuje jako mnohem rozsáhlejší či závažnější, než je jednání, za které byl stěžovatel fakticky odsouzen.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 3 PP 83/2017, jenž si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, nepředstavuje další "odvolací soud". To se zvláště projevuje i v případech rozhodování o podmíněném propuštění odsouzené z výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek pro něj je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; nicméně je povolán zasáhnout, pokud výklad obecných soudů je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tak vybočuje ze zásad spravedlivého procesu a je projevem svévole [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz].
7. Žádné takové pochybení, které by v důsledku porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Podle obecných soudů stěžovatel nesplňoval dvě ze čtyř zákonných kumulativních podmínek pro možnost svého podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, především pak zvláštní podmínku stanovenou pro odsouzené za vymezené trestné činy v §88 odst. 4 trestního zákoníku, spočívající v absenci rizika opakování stejného či obdobného zvlášť závažného zločinu, a to s ohledem na okolnosti činu odsouzeného a povahu jeho osobnosti. Trestní zákoník sám tedy u těchto odsouzených požaduje, aby v rámci rozhodování o jejich podmíněném propuštění byly při zvažování rizika recidivy zohledněny též okolnosti činu odsouzeného a jeho osobnost. Přitom podle Ústavního soudu tato právní úprava neodporuje judikatuře Ústavního soudu, podle které může dojít k porušení zákazu dvojího přičítání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny při hodnocení prognózy vedení řádného života na základě okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Tato právní úprava naopak sleduje legitimní cíl a její uplatnění v posuzovaném případě, kde stěžovatel byl odsouzen mimo jiné za trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 trestního zákona (č. 140/1960 Sb.), je též přiměřené (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 2992/17 ze dne 23. 1. 2018).
8. V posuzovaném případě tak obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti, ani zákonnosti, pokud v rámci hodnocení rizika recidivy vzaly v úvahu též okolnosti trestných činů spáchaných stěžovatelem (včetně gradujícího způsobu provedení a následků dvou trestných činů stěžovatele); přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že krajský soud jako stížnostní soud se opravdu dopustil určité dezinterpretace stěžovatelova odsuzujícího rozsudku. Ústavní soud též připomíná, že při svém přezkumu nahlíží na řízení před obecnými soudy jako na celek a takto jej posuzuje. Nadto ne každé byť i pochybení či nesprávnost obecných soudů (včetně odvolacího soudu) může v důsledku vést k porušení práva účastníka na spravedlivý proces, včetně zvláštních ústavních záruk v trestněprávní oblasti. Ve stěžovatelově případě pak rovněž nelze obecným soudům vytýkat, že zohlednily závěry ze znaleckých posudků zpracovaných na osobu stěžovatele v rámci trestního řízení [a contrario stěžovatelem namítaný nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), v němž však více než dvacet let staré znalecké posudky byly obecnými soudy použity při hodnocení požadavku vedení řádného života v budoucnosti, nikoli při zákonném hodnocení rizika recidivy jako u stěžovatele]. Podle Ústavního soudu sice vskutku nemůže být vyloučeno, že i stěžovatel v průběhu výkonu trestu prošel či projde pozitivním osobnostním vývojem, a to i ve vztahu k možnosti spáchání dalších tak závažných trestných činů, jakých se dopustil v minulosti; nicméně nic takového stěžovatel v řízení před obecnými soudy (ani před Ústavním soudem) nedoložil, ač mohl, a to i bez vypracování nového znaleckého posudku, jež požadoval. Ze spisu okresního soudu nevyplývá, že by stěžovatel například v průběhu výkonu trestu absolvoval nějaké specializované terapie, mající mu pomoci změnit se, tak aby se v budoucnu již vystříhal podobné trestné činnosti; ba ani se ve spise nenachází žádné aktuální psychologické hodnocení stěžovatele, například od vězeňského psychologa, z nějž by mohlo vyplývat, že došlo k pozitivnímu posunu v osobnosti stěžovatele. Sama účast stěžovatele na resocializačních a reintegračních programech o takovém osobnostním posunu nesvědčí; ta je relevantní spíše při posuzování prognózy života odsouzeného na svobodě.
9. Ústavní soud uzavírá, že pokud obecné soudy přihlédly k okolnostem činů stěžovatele a závěrům dřívějších znaleckých posudků, proti nimž ovšem stěžovatel nedoložil žádné relevantní skutečnosti svědčící o pozitivní změně jeho osobnosti v průběhu výkonu trestu (ve vztahu k riziku své recidivy), nedošlo k porušení ústavnosti. Obecné soudy nerozhodly na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu či bez skutečného zohlednění předložených důkazů, a naopak například uznaly, že stěžovatel ve výkonu trestu prokázal polepšení. Ze strany obecných soudů nedošlo ani k paušálnímu vyloučení možnosti stěžovatelova podmíněného propuštění bez zohlednění jeho případné následné proměny a nápravy (tu stěžovatel nijak nedokládal a neprokazoval, ač mohl) v rozporu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tedy nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, zejména jeho právo na spravedlivý proces a zákaz dvojího přičítání (zásada ne bis in idem).
10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu