ECLI:CZ:US:2018:2.US.2277.18.1
sp. zn. II. ÚS 2277/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2018, č. j. 6 Co 203/2018-177, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Tímto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2018, č. j. 6 Co 203/2018-177 (dále jen "krajský soud"), byl změněn předchozí rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud"), který stanovil otci zvýšení vyživovací povinnosti k nezletilému synovi od 1. 7. 2017 na částku 7 000 Kč měsíčně (výrok I.), a určil výši nedoplatku na výživném za období od 1. 9. 2017 do 24. 11. 2017 v celkové výši 12 000 Kč (výrok II.). Proti tomuto rozhodnutí se oba dva rodiče nezletilého odvolali a nyní napadeným rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnutí okresního soudu změněno tak, že počínaje dnem 1. 7. 2017 se výživné na nezletilého zvyšuje na částku 5 800 Kč měsíčně, přičemž nedoplatek na výživném vzniklý zvýšením výživného za dobu od 1. 7. 2017 do 29. 3. 2018 ve výši 25 200 Kč je otec povinen uhradit k rukám matky ve splátkách.
2. Stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení garantovaná čl. 37 Listiny a současně jí bylo v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny odepřeno právo se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dále napadeným rozhodnutím došlo k porušení práv dítěte na rodičovskou péči spočívající zejména v určení výživného v rozsahu odpovídajícím zákonným kritériím a na výživné od okamžiku, kdy nastala změna poměrů.
3. Stěžovatelka se v řízení před soudy domáhala zvýšení výživného na nezletilého syna s ohledem na to, že tento začal vykonávat povinnou školní docházku, čímž došlo k navýšení jeho potřeb. Do základní školy nezletilý nastoupil 1. 9. 2015 a k tomuto datu zpětně proto také stěžovatelka požadovala navýšit výživné. Oba soudy však přistoupily k navýšení výživného pouze k počátku měsíce, ve kterém byl soudu doručen stěžovatelčin návrh na zvýšení výživného, tedy k 1. 9. 2017. K tomu stěžovatelka namítá, že jakkoliv změna poměrů na straně dítěte nastala v době, kterou ustanovení §922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") kvalifikuje jako dobu, ve které je možné určit výživné zpětně, interpretace učiněná ohledně této lhůty soudy obou stupňů spočívající v nemožnosti žádat výživné zpětně v konkrétním případě je v rozporu s právy dítěte. Řada těchto důvodů je navíc odůvodněna okolnostmi v řízení nezjišťovanými a neprokazovanými, když se soudy často spokojily pouze s tvrzením otce o jeho příjmech a nákladech na živobytí.
4. Stran zpětného nepřiznání výživného stěžovatelka nemůže souhlasit ani s tím, že nezletilý byl v této době vedle výživného od otce v původní výši rovněž zajištěn rodinnými přídavky cizího státu. K tomu stěžovatelka namítá, že toto je benefitem pro rodiče pracující v zahraničí, kdy dítě je závislé právě na činnosti tohoto pracujícího rodiče. Tento fakt nicméně nelze brát jako kritérium, pro které by se dítě nemělo podílet na životní úrovni rodiče, u kterého v péči není. Ostatně skutečnost, že stěžovatelka je zaměstnána v zahraničí, je kompenzována relativně náročným dojížděním a obecně náročnějšími pracovními podmínkami.
5. Rovněž není z pohledu stěžovatelky přípustné, aby soudy argumentovaly tím, že stěžovatelka vůči otci nezletilého požadavek na zvýšení výživného nevznesla před samotným podáním návrhu, tedy v době, kdy se náklady na výživu nezletilého v souvislosti s jeho nástupem na základní školu zvýšily. Z ustanovení §922 odst. 1 obč. zák. totiž nevyplývá, že výživné nelze přiznat v případech, kdy zde nebyla jakákoliv předchozí aktivita rodiče před podáním návrhu k soudu. Přitom se lze oprávněně domnívat, že takto zásadní podmínku by zákonodárce vtělil do textu zákonného ustanovení. Jestliže tak zákonodárce neučinil, interpretace soudů v tomto případě je zjevně v rozporu se smyslem a účelem právní normy, tj. právem dítěte na výživné od okamžiku změny poměrů.
6. Stěžovatelka konečně namítá, že ani výše výživného určená napadeným rozsudkem neodpovídá zjištěním vyplývajícím z provedeného dokazování. Napadené rozhodnutí krajského soudu odůvodnilo výši nově určeného výživného pravděpodobným výdělkem otce ve výši cca 23 221 Kč měsíčně, kdy soudy uzavřely, že není možné stanovit reálný příjem podnikajícího otce. Závěr o pravděpodobném výdělku otce nezletilého však absolutně nereflektuje jeho životní styl a chování, ze kterého je patrné, že výdělky otce nezletilého jsou výrazně vyšší, než dovodil krajský soud. Současně soudy pominuly, že otec se ze své vůle s nezletilým prakticky nestýká a nad rámec stanoveného výživného mu nic neposkytuje, a proto musí výživné poskytovat pouze v peněžní rovině, kdy má být toto zohledněno ve větším rozsahu, než by tomu bylo u otce, který se s dítětem pravidelně stýká a do určité míry tedy poskytuje i osobní péči.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky spolu s napadeným soudním rozhodnutím, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
8. V projednávané věci stěžovatelka v převážné míře uplatňuje námitky proti vedení důkazního řízení obecnými soudy. Povýtce je však nutno již na tomto místě uvést, že jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu nicméně nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i hodnocení důkazů je věcí primárně obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu; jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
9. Vady podobného charakteru a intenzity však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž obecné soudy pečlivě a podle zásad vyjádřených v ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim tedy nebylo možno nic zásadního vytknout.
10. Námitky stěžovatelky stran nedostatečného prokázání příjmů otce nezletilého je třeba označit za neopodstatněné. Za situace, kdy zjevně nebylo možné vycházet z daňových přiznání otce nezletilého za uplynulá období, kdy i obecným soudům bylo zřejmé, že otcova tvrzení ohledně jeho měsíčních příjmů jsou nepravdivá a jeho příjmy musejí být ve skutečnosti vyšší, nezbývalo obecným soudům při nedostatku důkazů nic jiného, než dovodit otcův pravděpodobný výdělek. Při objektivní nemožnosti zjistit otcův reálný příjem nicméně ještě není možné automaticky a v plném rozsahu přistoupit na požadavky stěžovatelky ohledně výše výživného.
11. Ve vztahu k nepřiznání výživného zpětně až k datu, kdy nezletilý začal vykonávat povinnou školní docházku je nutné dát krajskému soudu rovněž za pravdu. Jakkoliv se stěžovatelka nemýlí, když uvádí, že ustanovení §922 odst. 1 nestanovuje požadavek na to, aby před uplatněním nároku na zvýšení výživného před soudy rodič, který má dítě v péči, požadoval nejprve po druhém rodiči navýšení výživného bez soudní ingerence v rámci jejich společné dohody, je v daném případě zjevné, že oba rodiče nezletilého spolu v určitém kontaktu jsou (otec nezletilého mu garážuje motocykl), a proto se jeví jako logické, že před podáním návrhu k soudu bude stěžovatelka na otce nezletilého stran navýšení výživného apelovat méně formální cestou a bude se snažit se stěžovatelem na vyšší částce dohodnout. Jiná situace by nastala např. v případě, kdy by byl otec nezletilého zcela nekontaktní, a stěžovatelka by neměla jinou možnost, než se prostřednictvím soudů domoci navýšení částky určené na výživné pro syna. Závěry učiněné krajským soudem proto nelze považovat z ústavněprávního hlediska za jakkoliv excesivní.
12. Ústavní soud se proto plně ztotožňuje s postupem obecných soudů, které ve svých rozhodnutích vycházely při stanovení výše vyživovací povinnosti k nezletilému zejména z toho, že podle ustanovení §915 obč. zák. má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, kdy z tohoto ustanovení vyplývá, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. Toto hledisko se přitom podle ustanovení §913 obč. zák. uplatní před odůvodněnými potřebami oprávněných dětí. Tomuto požadavku nicméně obecné soudy v nyní projednávané kauze dostály, když pro účely řízení o stanovení výše výživného nevycházely pouze z tvrzení otce nezletilého o jeho příjmech z podnikatelské činnosti, ani z daňových přiznání, ale zohlednily rovněž jeho životní styl a chování, ze kterého dovodily, že příjmy povinného rodiče jsou minimálně průměrné v daném místě a čase a ve zvoleném oboru, ve kterém otec nezletilého podniká (tesař - pokrývač). Současně však platí, že soudy se nesmí omezit na zkoumání majetkových poměrů pouze povinného rodiče, ale musí zohlednit i majetkové poměry rodiče druhého, což v důsledku může znamenat, že životní úroveň dítěte může jeden z rodičů svým životním standardem zvyšovat a druhý z rodičů snižovat.
13. Pozornosti Ústavního soudu ostatně neuniklo, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla prakticky totožné námitky, které dříve uplatnila již ve svém odvolání a jimiž se podrobně zabýval v napadeném rozsudku krajský soud. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat to, co bylo odvolacím soudem vysvětleno, odkazuje stěžovatelku v podrobnostech na odůvodnění jeho rozhodnutí, k němuž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad.
14. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelkou zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je účastníkovi řízení zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy včetně dodržení rovného postavení účastníků řízení před soudem (čl. 37 Listiny). V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu