ECLI:CZ:US:2018:2.US.2326.15.1
sp. zn. II. ÚS 2326/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Společenství vlastníků X, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. června 2015 č. j. 27 EXE 4232/2014-18 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, ze dne 13. dubna 2015 č. j. 099 EX 1452/15-10, spojené s návrhem na zrušení §14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 120/2014 Sb., za účasti Okresního soudu v Sokolově a soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, jako účastníků řízení, a Jaroslava Ondřicha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž měl být porušen čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení advokátního tarifu, jež je podle jeho mínění rozporné nejen s čl. 37 odst. 3 Listiny, ale taktéž s ustanoveními §18 odst. 1 a §270 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
2. Rubrikovaným příkazem k úhradě nákladů exekuce byla vedlejšímu účastníkovi (v procesním postavení povinného) uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 484 Kč; při určení výše nákladů exekuce přitom soudní exekutor vycházel striktně z §14b odst. 2 advokátního tarifu. Následné stěžovatelovy námitky Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
3. V klíčové pasáži odůvodnění přitom okresní soud uvedl: "Ve věcech exekuce, je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, dle §14b odst. 2 advokátního tarifu činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba odměny zástupce za 1. poradu s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení, a za sepsání návrhu na zahájení řízení 100 Kč za každý z těchto úkonů, tedy celkem 200 Kč; jde o natolik ustálené úkony, kde podstatou je tvrzení o existenci vykonatelného rozhodnutí a nesplnění povinnosti jím uložené, že není podstatné, jakou povahu, obtížnost, mělo řízení nalézací, zakončené vydáním vykonatelného rozsudku. Toto ustanovení nezakládá nerovnoprávnost, neboť snížené náklady se vztahují na jednoduché a typově shodné úkony v části řízení o nařízení exekuce, jež povinnému nemohou vůbec vzniknout, a v dalším průběhu, zpravidla v řízení o zastavení exekuce, již oběma účastníkům náleží nesnížené náklady."
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel, akcentující skutečnost, že podle §270 odst. 2 o. s. ř. má oprávněný nárok na náhradu všech účelně vynaložených nákladů výkonu rozhodnutí, v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že obě napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci řízení rovni, resp. mají podle §18 odst. 1 o. s. ř. rovné postavení, neboť jimi aplikovaný §14b odst. 2 advokátního tarifu deklarované rovnosti účastníků řízení zjevně odporuje; pakliže by totiž byly stanoveny případné náklady vedlejšího účastníka (v prvé řadě podle §7 advokátního tarifu), byla by odměna právního zástupce povinného za první dva úkony právní služby stanovena v osminásobné výši oproti výši odměny stanovené napadenými rozhodnutími. K takto flagrantní nerovnosti přitom není podle názoru stěžovatele žádný rozumný důvod. Stěžovatel navíc nesouhlasí ani s argumentem, že v obdobných věcech jde o jednoduché a typově shodné úkony, neboť takto by bylo možné hodnotit i jiná podání, která tímto způsobem "sankcionována" nejsou. Nesystémovost a neústavnost §14b odst. 2 advokátního tarifu konečně spatřuje stěžovatel i v tom, že jím kritizované "sankcionování" je spojeno pouze s řízeními, jejichž předmětem je částka nepřevyšující 50 000 Kč, zatímco u vyšších částek již toto omezení neplatí, přestože z hlediska složitosti a typové shody úkonů právní služby není rozdíl mezi řízeními, jejichž předmět řízení nepřevyšuje částku 50 000 Kč a řízeními, jejichž předmět tuto částku převyšuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
7. K náhradě nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o ni, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zjištění porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. V případě použití §14b advokátního tarifu přitom Ústavní soud opakovaně deklaroval, že ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí, ve kterém obecný soud řádně (tedy racionálně a srozumitelně) svůj postup odůvodnil, neotevírají fakticky prostor pro případný přezkum ústavní konformity tohoto stěžovatelem napadeného ustanovení (srov. např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 251/15 nebo ze dne 17. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 672/15). Tak tomu bylo i v posuzované věci, neboť okresní soud adekvátním způsobem vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje postup podle předmětného ustanovení za porušení zásady rovnosti, když vycházel z rozdílné povahy příslušných úkonů oprávněného a případných úkonů povinného. Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že částka 484 Kč neodpovídá skutečně (a účelně) vynaloženým nákladům, omezí se Ústavní soud na konstatování, že ústavní stížnost žádné konkrétní údaje a z nich vycházející argumentaci neobsahuje. V případě stěžovatelova argumentu, že u jednoduchých a typově shodných úkonů by nemělo být významné, zda je předmětem exekučního řízení částka přesahující 50 000 Kč, či nikoliv, potom postačí připomenout, že i kdyby se Ústavní soud s touto námitkou ztotožnil, na danou věc, kde šlo o částku nižší než 50 000 Kč, by to žádný dopad mít nemohlo (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 2541/15). K námitce, že v dané věci byl porušen čl. 37 odst. 3 Listiny, je konečně vhodné odkázat na usnesení ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2417/15, ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že k argumentu nerovnosti "nepostačuje tvrzení stěžovatele, že při (hypotetickém) úspěchu strany povinné by byly její náklady stanoveny vyšší částkou, neboť je zřejmé, že úkony na straně povinné mají rozdílnou povahu od úkonů oprávněného".
9. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatel porušení jím dovolávaného základního práva neprokázal; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, přičemž spolu s ní odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona i návrh na zrušení §14b odst. 2 advokátního tarifu, neboť takový návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu