ECLI:CZ:US:2018:2.US.2331.18.1
sp. zn. II. ÚS 2331/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jitka Fatkové, zastoupené JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 8 Co 710/2016-251, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, č. j. 26 Cdo 4451/2017-283, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také bylo rozhodnutím soudů porušeno právo podle čl. 11 odst. 3 Listiny.
2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti se žalobce Stavební bytové družstvo ROZVOJ (dále jen "žalobce") domáhal, aby stěžovatelce jako žalované byla uložena povinnost vyklidit stěžovatelkou obývaný byt blíže specifikovaný v žalobě a v napadených rozhodnutích obecných soudů (dále jen "předmětný byt"). Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 1. 2016, č. j. 12 C 291/2013-189, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 21. 4. 2016, č. j. 12 C 291/2013-224, a usnesením ze dne 27. 5. 2016, č. j. 12 C 291/2013-229a, byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí se však žalobce odvolal a nyní napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit do tří měsíců od zajištění náhradního ubytování. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma toho, že práva náleží nejen jí, ale i žalobci. Současně je však přesvědčena, že žalobce své vlastnické právo k předmětnému bytu zneužívá a vykonává je v rozporu s dobrými mravy. Právo žalobce, pokud by byla žaloba na vyklizení bytu zamítnuta, by prý totiž nebylo dotčeno nad únosnou míru. Naopak pro stěžovatelku představuje vyklizení bytu nesmírnou zátěž. Stěžovatelka k tomu uvádí, že v bytě bydlí déle jak 40 let, její bývalý manžel byl členem bytového družstva a stěžovatelce uzavřením manželství s členem družstva svědčilo právo společného nájmu bytu. Bývalý manžel stěžovatelky byl sice z bytového družstva pro dlužnou částku vyloučen, nicméně dopis o vyloučení z družstva mu údajně nikdy nebyl doručen. Namítá proto, že za těchto skutkových okolností není v souladu s dobrými mravy, aby předmětný byt byla nucena vyklidit, zvláště pak, když řádně hradí všechny platby související s užíváním bytu.
4. S ohledem na uvedené skutečnosti a s ohledem na okolnost, že pravomocným rozhodnutím soudu byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit byt v tříměsíční lhůtě stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku krajského soudu a současně navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu se podává, že žaloba na vyklizení byla podána dne 30. 12. 2013. V projednávané věci poskytl žalobce bývalému manželi stěžovatelky jako členu družstva předmětný byt do nájmu na dobu neurčitou. Po uzavření manželství vzniklo stěžovatelce k předmětnému bytu právo společného nájmu. Po rozvodu manželství ke dni 17. 8. 1998 však stěžovatelce právo nájmu k bytu zaniklo, a to podle ustanovení §705 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Stěžovatelka tak byla za podmínek podle ustanovení §712 odst. 3 obč. zák. povinna byt vyklidit, což však neučinila, a to přestože žalobce naplnil podmínku stanovenou §712 odst. 3 obč. zák. a stěžovatelce zajistil a nabídl náhradní ubytování. Od 17. 8. 1998 tak stěžovatelka předmětný byt užívá bez právního důvodu. Na základě těchto skutečností krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky předmětný byt vyklidit, k čemuž jí stanovil tříměsíční lhůtu. Takto bylo rozhodnuto na podkladě ustanovení §126 odst. 1 obč. zák., podle kterého má vlastník právo na ochranu svého vlastnického práva, v jehož rámci se může také domáhat vyklizení svého bytu po tom, kdo jej užívá bez právního důvodu. Krajský soud uzavřel, že vlastnické právo žalobce převáží nad právem bydlení svědčícím stěžovatelce, to vše za situace, kdy stěžovatelka není členkou bytového družstva a k předmětnému bytu jí nesvědčí právo společného nájmu - byt tedy užívá bez právního důvodu a tedy neoprávněně. V tomto případě proto není realizace vlastnického práva žalobce zneužitím jeho práva a není ani v rozporu s dobrými mravy, jak stěžovatelka namítá. Krajský soud při tomto verdiktu současně vzal v potaz určité citové pouto stěžovatelky k bytu a jeho okolí i k jejímu zdravotnímu stavu, a proto stanovil lhůtu k vyklizení delší, než je zákonný požadavek (viz str. 6 a 7 napadeného rozsudku krajského soudu).
9. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny zjevně nedosahuje, přičemž závěrům krajského soudu nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout. Obecné soudy, zejm. soud krajský, totiž zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudního rozhodování právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, je logický a nevykazuje ani žádné rysy případné libovůle či jiného vybočení z limitů spravedlivého rozhodování sporů. Své rozhodnutí krajský soud řádně odůvodnil a podrobně uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy a jednotlivá ustanovení aplikoval. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, přitom neznamená a ani znamenat nemůže, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmu, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tomto případě lze však uzavřít, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nijak nevybočilo z mezí ústavnosti a pouhá skutečnost, že se stěžovatelka neztotožnila se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
10. Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani nijak blíže nespecifikuje, v čem spatřuje výklad odvolacího krajského soudu za rozporný s dobrými mravy a pouze opakuje argumenty, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy a se kterými se zejména krajský soud již řádně vypořádal.
11. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu soudů žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti samotné, se již samostatně nezabýval návrhem stěžovatelky na odklad vykonatelnosti podaný ve smyslu ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu