ECLI:CZ:US:2018:2.US.2453.18.1
sp. zn. II. ÚS 2453/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupený Mgr. et Mgr. Janou Jankovou, advokátkou se sídlem Aksamitova 1071/1, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 25. 4. 2018, č. j. 70 Co 105/2018-235, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí.
2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti bylo rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 12. 2017, č. j. 35 Nc 30021/2017-151, rozhodnuto pod bodem II. tak, že stěžovatel je povinen platit na výživu nezletilé dcery částku ve výši 2 000 Kč měsíčně, a pod bodem III. rozsudku bylo rozhodnuto, že stěžovateli nevznikl nedoplatek na výživném. Proti tomuto rozhodnutí se odvolala matka nezletilé a následně byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") změněn rozsudek okresního soudu tak, že byla schválena dohoda rodičů v tom znění (zkráceně), že stěžovatel se zavázal platit pro nezletilou dceru výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně za období od 18. 4. 2017 do 30. 9. 2017 a ve výši 4 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 10. 2017 dále. Dlužné výživné za období od 18. 4. 2017 do 30. 4. 2018 ve výši 14 000 Kč, jakož i výživné, které dospěje od 1. 5. 2018 do konce měsíce, v němž rozsudek bude doručen, se stěžovatel zavazuje zaplatit ve splátkách, které bude hradit vždy spolu s běžným výživným. Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu nyní podává stěžovatel ústavní stížnost.
3. Stěžovatel namítá, že krajský soud schvaloval dohodu rodičů stran rozsahu vyživovací povinnosti k nezletilé za situace, kdy byl soudem k uzavření dohody prakticky donucen. K uzavření dohody tak prý chyběla stěžovatelova vůle a pouze podlehl nátlaku krajského soudu. Tím se krajský soud dopustil zásahu do jeho práva na spravedlivý proces v kontextu čl. 10 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 36 Listiny se současným porušením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tímto postupem krajského soudu rovněž došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. Ústavy ČR.
4. Stěžovatel namítá, že se musí ohradit proti argumentaci krajského soudu, podle které okresní soud chybně v majetkových poměrech otce nezohlednil jeho odstupné, které stěžovatel získal od bývalého zaměstnavatele, když toto je nutno vnímat jako finanční kompenzaci dřívější mzdy na několik budoucích měsíců. Takový názor vnímá stěžovatel jako zásah do svých majetkových práv, neboť je zcela na jeho vůli, jak s takto získanými finančními prostředky naloží. Navíc získaný obnos stěžovatel použil na vypořádání společného jmění manželů a v době rozhodování soudu již s tímto finančním obnosem nedisponoval. Okresní soud tedy postupoval správně, když na rozdíl od krajského soudu vycházel ze skutečných příjmů stěžovatele v době vydání rozhodnutí. Krajský soud ve své argumentaci také zcela pominul, že stěžovatel nemá do budoucna zajištěnu stejně placenou práci, z níž by byl schopen výživné hradit, a proto nelze z těchto příjmů stěžovatele vycházet při určení výživného. Přestože pro rozhodování o výši výživného má mít stěžejní význam zásada, že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů a že životní úroveň dětí a rodičů by měla být v zásadě stejná, krajský soud se prý touto zásadou v napadeném rozhodnutí neřídil a stanovil otci vyživovací povinnost, v důsledku které by životní úroveň stěžovatele a jeho nezletilé dcery nejen, že nebyla stejná, ale pro stěžovatele by byla dokonce likvidační. Za zásah do svého práva na spravedlivý proces rovněž považuje to, že opatrovník nezletilé se ve fázi řízení před odvolacím soudem k věci nijak nevyjádřil a na jednání krajského soudu se bez omluvy nedostavil. Přitom v řízení před okresním soudem opatrovník nezletilé navrhoval, aby otci bylo stanoveno výživné do výše 3 000 Kč, tedy částku nižší, než o jaké následně rozhodl odvolací soud. Odvolací soud se rovněž nezabýval majetkovými poměry na straně matky. Byť byla nezletilá svěřena do její péče, tato skutečnost sama o sobě neznamená, že matce vyživovací povinnost k nezletilé zaniká a plně přechází na otce. Závěrem stěžovatel dodává, že nepřiměřený nátlak krajského soudu stran uzavření dohody vnímá jako zásah do jeho lidské důstojnosti, neboť k dohodě svolil ve chvíli, kdy se u jednání zhroutil, když dále nemohl čelit tlaku, který na něj soud vyvíjel. Motivací k uzavření dohody tak nebyla stěžovatelova vůle, ale snaha o ukončení psychického nátlaku, kterému byl vystaven. Proto navrhuje, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadeným soudním rozhodnutím, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
6. V projednávané věci stěžovatel uplatňuje námitky proti vedení řízení krajským soudem. Povýtce je však nutno již na tomto místě uvést, že jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry obecných soudů, resp. soudu krajského. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
7. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž obecné soudy podle zásad vyjádřených v ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které také náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ani z ústavněprávního hlediska jim tedy nebylo možno nic zásadního vytknout.
8. Ústavní soud se proto plně ztotožňuje s postupem obecných soudů, které ve svých rozhodnutích vycházely při stanovení výše vyživovací povinnosti nezletilé zejména z toho, že podle ustanovení §915 obč. zák. má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, kdy z tohoto ustanovení vyplývá, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. Toto hledisko se přitom podle ustanovení §913 obč. zák. uplatní před odůvodněnými potřebami oprávněných dětí. Pro účely zjištění majetkových poměrů povinného rodiče je třeba zohlednit nejen faktickou příjmovou stránku, ale je nutno brát zřetel i na celkovou hodnotu a rozsah movitého a nemovitého majetku a rovněž i na způsob života rodičů. Tomuto požadavku obecné soudy v nyní projednávané kauze dostály, přičemž krajský soud v napadeném rozsudku majetkovou situaci obou rodičů opětovně zrekapituloval (viz body 17-19 a bod 24 napadeného rozsudku krajského soudu).
9. Stejně tak nelze akceptovat námitku stěžovatele, že jeho právo na spravedlivý proces bylo zasaženo tím, že jednání před krajským soudem se neúčastnil opatrovník nezletilé. Úkolem opatrovníka v řízení o určení výše výživného je totiž hájit zájmy nezletilého dítěte, nikoliv některého z rodičů. Na tomto nemění nic ani to, že krajský soud rozhodl nad rámec požadavku opatrovníka stran výše výživného pro nezletilou, neboť je otázkou právě soudního rozhodování a celého důkazního řízení, které se soustředí především na prokázání majetkových poměrů obou rodičů, aby výši výživného byla určena právě soudem, nikoliv opatrovníkem.
10. Na okraj pak Ústavní soud podotýká, že výše výživného, o němž bylo rozhodnuto krajským soudem, se opírá o dohodu rodičů nezletilé, která byla následně krajským soudem schválena. Nelze tedy opomíjet, že s takto určenou výší výživného vyslovil stěžovatel před soudem souhlas. Rovněž nelze akceptovat tvrzení stěžovatele, že na něj stran vyslovení souhlasu s dohodou byl vyvíjen ze strany soudu nátlak, případně že stěžovatel nebyl při jednání krajského soudu v ideálním psychickém rozpoložení, neboť i v případě nevyslovení souhlasu stěžovatele s dohodou o výši výživného by soud ve věci meritorně rozhodoval. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je totiž patrné, že okresní soud pochybil, když při určení výše výživného nevzal v potaz odstupné vyplacené stěžovateli jeho bývalým zaměstnavatelem (viz bod 18 napadeného rozsudku krajského soudu).
11. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy včetně dodržení rovného postavení účastníků řízení před soudem (čl. 37 Listiny). V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu