ECLI:CZ:US:2018:2.US.2533.18.1
sp. zn. II. ÚS 2533/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele TECHNOEXPORT, a.s., se sídlem Praha 10, Třebohostická 3069/14, zastoupeného Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018 č. j. 21 Cdo 1213/2018-196, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017 č. j. 21 Co 156/2017-165 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 10. 2016 č. j. 9 C 60/2016-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že dne 3. 2. 2016 podal stěžovatel jako žalobce proti Waimalu a.s., se sídlem Blatenská 393, Abertamy (dále jen "vedlejší účastník") žalobu, jejímž předmětem je určení relativní neúčinnosti smluv o převodu nemovitostí ze dne 12. 10. 2015, neboť se domníval, že napadené smlouvy jsou pro něj coby věřitele zkracující právní jednání a že podstata a účel tohoto právního jednání musela být vedlejšímu účastníku známa. Okresní soud v Rakovníku napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl a Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem tento rozsudek potvrdit. Dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3914/2016 a v něm vyjádřený právní názor, že v řízení o určení neúčinnosti právního jednání, k němuž došlo v době počínaje dnem 1. 1. 2014, není dán důvod pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jenom proto, že žalobce (věřitel) nemá vykonatelnou pohledávku za dlužníkem a že jeho pohledávka je předmětem (dosud) probíhajícího jiného soudního řízení; dále srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1079/2017, z jehož odůvodnění vyplývá, že k odpůrčí žalobě (§589 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vykonatelná, a že vykonatelnou se rozumí pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
3. Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že mu Nejvyšší soud odepřel právní ochranu, neboť závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, citované v jeho napadeném usnesení, stěžovatel požadoval revidovat, tedy by je měl Nejvyšší soud v konfrontaci s argumenty stěžovatele obsaženými v dovolání obhájit, namísto aby závěry tohoto usnesení, jež stěžovatel požadoval revidovat, byly důvodem pro odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud se podle stěžovatele nevypořádal s jeho námitkami, že učinění výhrady efektivně nebrání tomu, aby byl majetek dlužníka převeden na třetí osobu (tzv. vyveden mimo sféru vlivu dlužníka). Podání odpůrčí žaloby ještě před tím, než se stane pohledávka vykonatelnou, vede k tomu, že soud v případě, že majetek, ve vztahu k němuž se věřitel domáhá neúčinnosti zkracujícího jednání dlužníka, je zapsán ve veřejném seznamu, oznámí osobě, která takovýto veřejný seznam vede, skutečnost, že bylo zahájeno řízení o odpůrčí žalobě, a osoba spravující takovýto veřejný seznam zahájení takového řízení do veřejného seznamu poznamená. Ačkoli taková poznámka nepůsobí jako absolutní překážka změny v osobě vlastníka majetku, ve vztahu k němuž je taková poznámka ve veřejném seznamu zapsána, v případě převodu takového majetku na třetí osobu by tato třetí osoba jen stěží mohla být v dobré víře, že dlužník není v dispozici s převáděným majetkem právně omezen. Pouze podáním odpůrčí žaloby si může věřitel účinně ochránit svá práva. Stěžovatel je nad to přesvědčen, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu není dostatečně odůvodněno.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Stěžovatelovy námitky však směřují jen proti tomu, jak obecné soudy posoudily podústavní právo a možnost uplatnit žalobu na neplatnost v případě, že má dotčený subjekt možnost využít odpůrčí žalobu. Jeho námitky tedy nemají ústavní rozměr, ale pouze směřují proti výkladu podústavního práva obecnými soudy. Nejvyšší soud sice nevyvrátil všechny argumenty stěžovatele, nicméně odkázal se na svou předchozí judikaturu, která již předestřenou právní otázku vyřešila, a Nejvyšší soud neshledal důvodu tyto své závěry přehodnotit, proto v souladu s příslušnou procesní úpravou shledal dovolání nepřípustným.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Obsahem ústavní stížnosti však byly argumenty nesprávného výkladu a aplikace podústavního práva.
8. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že tyto argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nerozhodoval samostatně, neboť o ústavní stížnosti stěžovatelů rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu