ECLI:CZ:US:2018:2.US.2628.17.1
sp. zn. II. ÚS 2628/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti S. V., zastoupeného zákonným zástupcem M. V., právně zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, AK se sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 č. j. 20 Co 467/2016-171 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 10. 2016 č. j. 34 EXE 1147/2016-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 32 odst. 1 Listiny.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 34 EXE 1147/2016-150 ze dne 19. 10. 2016 bylo výrokem I. rozhodnuto, že se exekuce zastavuje, ve výroku II. bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku III. bylo rozhodnuto, že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku ve výši 7 865 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Soud v usnesení konstatoval, že k exekučnímu návrhu otce nezletilého oprávněného pověřil vedením exekuce proti povinné (matce nezletilého oprávněného) k vymožení peněžité pohledávky ve výši 159 500 Kč (dlužné výživné) soudního exekutora Mgr. Jan Beneše. Soudní exekutor mu poté v souladu s §55 odst. 3 exekučního řádu postoupil návrh povinné na zastavení exekuce, kterému z důvodu nesouhlasu zákonného zástupce (otce) oprávněného nevyhověl. Povinná se domáhala zastavení exekuce s tvrzením o neexistenci vykonatelného exekučního titulu a v doplnění návrhu namítala, že oprávněnému uhradila na výživném částku 95 250 Kč, k čemuž doložila výpisy z účtu. Ve snaze ukončit exekuci poukázala dále otci nezletilého na účet částku 64 250 Kč, ač to považuje za platbu bez právního důvodu. Nezletilý oprávněný prostřednictvím zástupce navrhl zamítnutí návrhu. Nesporoval úhradu částky 152 250 Kč, avšak tvrdil, že u jednotlivých plateb nebyl specifikován jejich účel, a otec nezletilého proto použil finanční prostředky na úhradu nedoplatku výživného pro druhého syna V., na kterého vynakládal vyšší výdaje a který již nabyl zletilosti.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 byla nezletilému oprávněnému jmenována kolizním opatrovníkem pro řízení o zastavení exekuce Městská část Praha 6. Kolizní opatrovník navrhl zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., s čímž otec nezletilého oprávněného nesouhlasil a sporoval oprávnění kolizního opatrovníka k takovému návrhu. Soud I. stupně podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu poté exekuci zastavil a jeho rozhodnutí potvrdil i soud odvolací.
4. Stěžovatel podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017 č. j. 20 Cdo 2049/2017-195 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto s tím, že dovolání v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé (o výkon rozhodnutí ve věcech výživného), upravené v hlavě páté části druhé z. ř. s., není dle ustanovení §30 z. ř. s. přípustné. Stěžovateli bylo usnesení Nejvyššího soudu doručeno dne 22. 6. 2017.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se řídil nesprávným poučením odvolacího soudu, že proti jeho usnesení je za podmínek §237 o. s. ř. přípustné dovolání. Stěžovatel je přesvědčen, že mu nelze klást k tíži, že se řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o možnosti podání dovolání a posuzovat ústavní stížnost jako opožděnou. Dále stěžovatel zpochybňuje úkon kolizního opatrovníka spočívající v podání návrhu na zastavení exekuce. Stěžovatel podotýká, že takovým úkonem kolizního opatrovníka je zásadním způsobem zasahováno do hmotněprávní oblasti výživného, neboť koliznímu opatrovníku je tímto způsobem vlastně svěřena pravomoc rozhodnout, kdo z rodičů je povinen výživné platit a kdo ne.
6. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat formální předpoklady k takovému postupu. V daném případě je stěžovatelem nezletilý, který je zastoupen zákonným zástupcem - otcem. V takovém případě, a to zejména podle obsahu napadených rozhodnutí, je zřejmé, že dochází ke střetu zájmů obou rodičů a stěžovateli by tedy měl být ustanoven opatrovník i pro řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud však v dané věci s ohledem na výsledek tohoto řízení (odmítnutí ústavní stížnosti) považoval takový postup za ryze formalistický a zbytečně prodlužující řízení, a proto opatrovníka stěžovateli neustanovoval.
7. Dále se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda stěžovatel dodržel lhůtu stanovenou v §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se řídil velmi obecným poučením odvolacího soudu, které znělo: "Proti tomuto usnesení je za podmínek §237 o. s. ř. přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně". I když v případě podání dovolání je povinné právní zastoupení či je vyžadováno alespoň právnické vzdělání dovolatele, a bylo by tedy možno se domnívat, že osoba s právnickým vzděláním je znalá příslušných ustanovení zákona ohledně přípustnosti dovolání, Ústavní soud přihlédl ke své dřívější judikatuře, podle které je lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována i v případech, kdy byla ústavní stížnost v důsledku nesprávného poučení podána do dvou měsíců od doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání (usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2651/07 ze dne 6. 3. 2008, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 397/06 ze dne 28. 3. 2007).
8. Po přezkoumání usnesení Nejvyššího soudu, které ani nebylo ústavní stížností napadeno, i předchozích rozhodnutí nižších soudů, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soud. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět.
9. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn, a to jak v otázce ustanovení opatrovníka a jeho následného postupu, tak i důvodů, proč byla exekuce proti matce stěžovatele zastavena. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných ve stěžovatelově věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti některého z rozhodujících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
11. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu