ECLI:CZ:US:2018:2.US.2847.17.1
sp. zn. II. ÚS 2847/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. F., t. č. ve Vazební věznici, P. O. BOX 53, Teplice, právně zastoupené Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, AK se sídlem Sladkovského 2059, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017 č. j. 6 Tdo 512/2017-41, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 12. 2016 sp. zn. 55 To 359/2016 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 5. 2016 sp. zn. 5 T 102/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 8. 9. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 5. 2016 sp. zn. 5 T 102/2014 byla stěžovatelka uznána vinnou zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem a podle §228 odst. 1 tr. řádu jí byla uložena povinnost uhradit některým poškozeným škodu.
3. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným rozsudkem, tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, kterým byl jeden poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak rozhodl tak, že stěžovatelce uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s dozorem. Jinak zůstal rozsudek soudu I. stupně nezměněn.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v dovoláním napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, porušily obecné soudy její právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět k správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností. Stěžovatelka namítá, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti neboli pojmové znaky trestného činu, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatelky a škodlivým následkem (kauzální nexus) a zavinění. Během řízení byla podle tvrzení stěžovatelky porušena její procesní práva natolik, že z řízení vzešlý hmotněprávní závěr je tím natolik ovlivněn, že není možné vést samostatnou úvahu o jeho správnosti. Stěžovatelka v řízení tvrdila rozhodné skutečnosti na svoji obhajobu a navrhovala řadu důkazů, které nebyly provedeny, aniž by se soudy s jejich neprovedením jakkoliv vypořádaly v napadených rozhodnutích.
6. Stěžovatelka dále namítá, že soudy při určování výměru trestu nehodnotily všechny rozhodné okolnosti, a to zejména rodinné a zdravotní poměry stěžovatelky. Podle stěžovatelky a také podle rozvrhu práce odvolacího soudu, resp. jeho senátu 55 To u daného soudu, nebyl soudce Mgr. Jiří Malinovský uveden mezi soudci, kteří mohou být členy senátu 55 To, na rozdíl od další členky senátu JUDr. Zdeňky Mitošínkové, když předseda senátu Mgr. František Jahůdka dle rozvrhu práce může být při splnění podmínek rozvrhu práce předsedou senátu 55 To.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
9. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj. Takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal.
10. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
11. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
12. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zločinu stěžovatelkou opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.
13. K případným zásahům výše uvedené povahy je oprávněn v soustavě obecných soudů Nejvyšší soud jako soud dovolací. Ten však neshledal argumenty stěžovatelky, znovu opakované v ústavní stížnosti, jako opodstatněné a náležitě se s nimi v napadeném usnesení vypořádal. Jde zejména o námitky tzv. opomenutých důkazů, k nimž dovolací soud zaujal stanovisko, že "v průběhu hlavního líčení zákonným způsobem provedl všechny potřebné důkazy a tyto zhodnotil způsobem odpovídajícím zásadám hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Není přitom od věci k námitce obviněné poznamenat, že v závěru hlavního líčení neměla (stejně jako její tehdejší obhájce) žádné další návrhy na doplnění dokazování, v odvolání neúplnost důkazního řízení ve smyslu nevyhovění jejím důkazním návrhům (tedy opomenuté důkazy) vůbec nenamítala a v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu neučinila žádný návrh na doplnění dokazování. Nejvyšší soud pak konstatuje, že neshledal vadným citovaný závěr soudu druhého stupně, podle něhož byly v daném řízení provedeny důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností".
14. K další námitce, jež by mohla mít ústavněprávní rozměr, tedy že v odvolacím senátu 55 To zasedal soudce, který nebyl uveden v příslušném rozvrhu práce jako člen senátu, Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodl tříčlenný senát ve složení předseda senátu Mgr. František Jahůdka, soudci JUDr. Zdeňka Mitošinková a Mgr. Jiří Malinovský. Stěžovatelka však podle soudu "přehlíží skutečnost, že Mgr. Jiří Malinovský byl v rozhodné době, pokud jde o složení zmíněného senátu, uveden hned v kolonce předchozí, označené jako předseda senátu. Jestliže byl Mgr. Malinovský veden jako předseda senátu, tím spíše mohl zasedat jako řadový člen senátu, protože předseda je logicky členem senátu a každý ze členů má stejné hlasovací právo". Nejvyšší soud pak na základě dovolacích námitek ani neshledal, že by mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů byl dán extrémní rozpor (nesoulad).
15. Ústavní soud uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozsudcích nalézacího a odvolacího soudu, jsou logické, úplné, dostatečným způsobem odůvodněné a nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.
16. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu