ECLI:CZ:US:2018:2.US.2884.18.1
sp. zn. II. ÚS 2884/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kláry Michalové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017 č. j. 36 C 116/2006-354, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2017 č. j. 4 Co 127/2017-361 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 č. j. 30 Cdo 456/2018-372, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v článku 11 a v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkovém protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Ústavní soud si za účelem posouzení případu vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 C 116/2006, 36 C 116/2006-MOP a zjistil následující skutečnosti.
3. Stěžovatelka se jakožto žalobkyně v původním řízení ve věci samé žalobou ze dne 4. 2. 2005 domáhala vůči žalovaným z titulu ochrany osobnosti omluvy a odškodnění za nemajetkovou újmu v celkové výši 60 000 000 Kč. Spolu se žalobou byla podána žádost o osvobození od placení soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce k ochraně jejích zájmů v této věci.
4. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 5. 2008 č. j. 36 C 116/2006-151 osvobození od soudních poplatků stěžovatelce nepřiznal a současně zamítl návrh na ustanovení zástupce, neboť podle něj šlo o bezúspěšné uplatňování práva. Rozhodnutí následně potvrdil Vrchní soud v Praze.
5. K zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000 000 Kč podle položky č. 1 písm. b) a poznámek č. 7 a 4 sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), byla stěžovatelka vyzvána opravným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2009 č. j. 36 C 116/2006-180. Z důvodu nezaplacení soudního poplatku Krajský soud v Praze řízení zastavil, proti čemuž brojila stěžovatelka odvoláním.
6. Vrchní soud v Praze změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje, neboť podle ustanovení §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích, soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku nezastaví, začal-li již jednat ve věci samé.
7. V průběhu řízení, po zahájení jednání před soudem prvního stupně ve věci samé dne 22. 10. 2010, vzala stěžovatelka žalobu v celém rozsahu zpět. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2010 č. j. 36 C 116/2006-210 zastavil řízení o ochranu osobnosti (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a stěžovatelce uložil, aby zaplatila České republice - Krajskému soudu v Praze soudní poplatek za podání žaloby ve výši 1 000 000 Kč do tří měsíců od právní moci usnesení (výrok III.). Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, které vzala následně podáním ze dne 9. 12. 2010 zpět.
8. Stěžovatelka poté podala dne 15. 9. 2011 žalobu pro zmatečnost na základě §229 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2010 č. j. 36 C 116/2006-210. Toto řízení bylo pravomocně skončeno vydáním usnesení Krajského soudu v Praze dne 13. 8. 2013 č. j. 36 C 116/2006-MOP-335, kterým byla žaloba zamítnuta, a stěžovatelce bylo uloženo uhradit žalovaným náhradu nákladů řízení.
9. V nyní projednávané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017 č. j. 36 C 116/2006-354, kterým byl odmítnut její návrh ze dne 21. 11. 2016 s odůvodněním, že se soudu prvního stupně nepodařilo odstranit vadu podání, a to i přesto, že stěžovatelku vyzýval k doplnění chybějících náležitostí a poučil ji, jak má být podání doplněno a řádně opraveno.
10. Podání stěžovatelky ze dne 21. 11. 2016 ve smyslu jeho doplnění směřovalo proti zrušení povinnosti platit soudní poplatek, který jí byl uložen rozhodnutími v předchozích řízeních. Stěžovatelka v něm uvedla, že uložením předmětné poplatkové povinnosti by došlo k bezdůvodnému obohacení soudu a poukazovala taktéž na rozhodnutí vydané v řízení o žalobě pro zmatečnost, kterým ji soud osvobodil od soudních poplatků.
11. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 9. 2017 č. j. 4 Co 127/2017-361 a současně nevyhověl návrhu stěžovatelky na ustanovení zástupce. V odůvodnění soud upozorňuje na to, že osvobození od soudních poplatků pro řízení o zmatečnost nemá žádnou souvislost či vazbu na případný postup podle §12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve vztahu k řízení ve věci samé, v němž stěžovatelce osvobození přiznáno nebylo. Přezkoumání věcné správnosti rozhodnutí, proti němuž stěžovatelka v prvé řadě brojí, tj. o zastavení řízení ve věci samé a o povinnosti zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč, by přicházelo v úvahu jen v případném odvolacím řízení, to však zahájeno nebylo. Stejně tak vyloučil možnost přezkoumání této problematiky v rámci nového řízení pro zmatečnost, jelikož o takové žalobě bylo již rozhodnuto.
12. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl a stručným odůvodněním podle §243f odst. 3 o. s. ř. konstatoval, že dovolání podle jeho názoru neobsahuje jasné vymezení důvodu, proč by mělo být přípustné, aniž by ve vztahu k důvodům napadeného rozhodnutí konkretizovalo právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
II. Obsah ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení
13. Porušení práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny a článkem 6 Úmluvy spatřuje stěžovatelka především v postupu Nejvyššího soudu, který nepovažoval stěžovatelkou formulované právní otázky v dovolání za takové, které by mohly založit přípustnost dovolání. Obecné soudy podle stěžovatelky apriorně a svévolně vyloučily možnost úspěšnosti podaného návrhu stěžovatelky, ač tento návrh zjevně bezúspěšný není. Takový postup v důsledku vede podle ní k odmítnutí spravedlnosti tím spíše, že nepřiměřená výše soudního poplatku dosahující částky 1 000 000 Kč je krutým trestem za to, že se stěžovatelka obrátila na soud.
14. Stěžovatelka byla v řízení před soudy zastupována fyzickou osobou, která sama nebyla procesně způsobilá být účastníkem řízení, čímž došlo k situaci, že účastník v řízení nebyl řádně zastoupen. Tato skutečnost zpochybňuje správnost a zákonnost celého soudního řízení. Stěžovatelka uvádí, že ustanovení §9 odst. 4 písm. a) a §9 odst. 6 věta prvá zákona o soudních poplatcích jsou v rozporu s právem na spravedlivý proces a rovnost účastníků v řízení, neboť na úkor právní jistoty účastníků ponechávají na libovůli soudu, kdy stanoví poplatkovou povinnost. Stávající situace je pro stěžovatelku v pokročilém věku finančně likvidační. Smyslem výběru soudního poplatku není uvést osoby práva neznalé do dluhové pasti. Napadená rozhodnutí zakládají zjevnou tvrdost.
15. Obecné soudy ve svých vyjádřeních v ústavní stížnosti jen odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, proto Ústavní soud nepovažoval za nutné je posílat k replice stěžovatelce.
III. Hodnocení Ústavního soudu
16. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků; je tedy přípustná.
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
18. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, soudním spisem i napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
19. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince napadenými rozhodnutími.
20. Již z výše provedené rekapitulace napadených rozhodnutí a stěžovatelčiných námitek se podává, že obecné soudy v řízení ve věci same skutečně stěžovatelce vyměřili soudní poplatek, ačkoli bylo zřejmé, že se nároků po žalovaných domáhá v nepřiměřené výši a za zvláštních okolností. Stěžovatelka však v původním řízení nevyčerpala všechny možnosti své obrany a podle procesních předpisů v takovém případě není možné její opomenutí či nedostatečnou aktivitu v původním řízení "dotahovat" v řízení o zmatečnosti. Obecné soudy nepochybily, když dospěly k závěru, že stěžovatelka promeškala svou možnost bránit se proti usnesení, jímž jí byla uložena povinnost uhradit soudní poplatek. Jejich vysvětlení, že přezkoumání věcné správnosti přicházelo v úvahu jen v případném odvolacím řízení, které však z důvodů na straně stěžovatelky nebylo zahájeno není z ústavněprávního hlediska vadný. Přezkoumání této otázky v rámci nového řízení pro zmatečnost podle nich je pojmově nemožné, a to tím spíše, že došlo k uplynutí lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost.
21. Ústavní soud si je vědom mimořádně problematické situace stěžovatelky, avšak ani to jej neopravňuje k tomu, aby shledal jako neústavní postup soudů, který je v souladu se zákonem. Případný zásah do majetkových práv stěžovatelky uloženým soudním poplatkem však opravdu nebylo možno úspěšně vyřešit způsobem, který stěžovatelka zvolila.
22. Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu