ECLI:CZ:US:2018:2.US.2897.17.1
sp. zn. II. ÚS 2897/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Č. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 1. 2016, č. j. 14 T 30/2015-1760, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2016, č. j. 8 To 221/2016-1866, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 7 Tdo 1514/2016-II-146, za účasti Okresního soudu v Blansku, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Proti napadeným rozhodnutím uplatňuje stěžovatel v podstatě dvě námitky. V prvé řadě tvrdí, že ve věci byly nezákonně nařízeny odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu považoval za nedostatečně odůvodněný. Měl za to, že z něj nebylo možné dovodit jakoukoli konkrétní úvahu či zjištění o jeho protiprávním jednání. Proto důkazy získané na základě těchto příkazů považoval za nezákonné a nepoužitelné.
3. Dále stěžovatel tvrdí, že soudy zjistily skutkový stav (o nějž posléze opřely své právní závěry stran viny a trestu), který byl v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zopakoval námitky, které uplatnil již jako obhajobu před okresním soudem a následně je zopakoval ve všech opravných prostředcích. Obecné soudy se jimi zabývaly a ústavně konformně a dostatečně pečlivě je vypořádaly. Není přitom (i s ohledem na výše uvedené) úkolem Ústavního soudu, aby tyto námitky znovu obsáhle popisoval a vypořádával způsobem, jako to učinily již obecné soudy.
8. Lze tedy jen stručně připomenout, že námitce nezákonnosti příkazu k odposlechu i získaných záznamů telekomunikačního provozu se věnovaly všechny obecné soudy. Nejvyšší soud i s odkazy na judikaturu Ústavního soudu podrobně vysvětlil, že odůvodnění příkazu bylo dostatečné (srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu, zejm. str. 22-28). Soudy neshledaly také žádné vady v souvislosti s příkazem ke sledování osob a věci či domovní prohlídkou. Poukázaly na to, že zákonné požadavky na odůvodnění žádosti i obsah povolení ke sledování nejsou stanoveny tak přísně, jako v případě nařízení odposlechu.
9. Zejména je pak třeba zdůraznit, že ve věci ze spisu vyplývaly konkrétní skutkové okolnosti, které opodstatňovaly nařízení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu. Konkrétně šlo o poznatky týkající se "nerozhodnutí" v 17 specifikovaných správních řízeních (srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu, str. 25). Závěry obecných soudů vztahující se k této otázce byly věcně přiléhavé a Ústavní soud je neústavními neshledal.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že o námitkách proti nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu již samostatně rozhodl ve věci sp. zn. IV ÚS 2921/17, týkající se stejných rozhodnutí obecných soudů, avšak jiného obžalovaného (usnesení ze dne 15. 5. 2018, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud pak nemůže přitakat ani těm námitkám stěžovatele, podle nichž byl ve věci dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. I v tomto případě se totiž jedná o námitky (pouze pro řízení před Ústavním soudem "jinak rámované"), které byly opakovaně vzneseny v řízení před obecnými soudy a které jimi byly opakovaně řádně vypořádány.
12. Ústavní soud v tomto kontextu toliko konstatuje, že obecné soudy si při zjišťování skutkového stavu (resp. při přezkumu) počínaly pečlivě a že přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů a jakého jejich hodnocení postavily najisto skutkový stav, který se stal podkladem pro závěr o vině stěžovatele.
13. V souhrnu tak Ústavní soud zhodnotil, že se soudy ve všech napadených rozhodnutích námitkami stěžovatele zabývaly, svá rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily a na základě provedeného dokazování nabyly dostatečný podklad pro zjištěný skutkový děj. Ústavní soud nemá za to, že by v řízení bylo v oblasti skutkových zjištění a dokazování porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Nezjistil procesní pochybení obecných soudů, která by dosahovala ústavněprávní roviny, a nepovažoval za zjevně nepřiměřený ani uložený trest.
14. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu