ECLI:CZ:US:2018:4.US.2921.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2921/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2017 č. j. 7 Tdo 1514/2016-II-146, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2016 č. j. 8 To 221/2016-1866 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 14. ledna 2016 č. j. 14 T 30/2015-1760, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně, Okresního státního zastupitelství v Blansku, Č. S., V. T. a L. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 9. 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 13, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 1. 2016 č. j. 14 T 30/2015-1760 uznán vinným ze spáchání zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, peněžitému trestu v osmdesáti denních sazbách ve výši 500 Kč, tedy v celkové výměře 40 000 Kč, a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce odpovědného úředníka územní samosprávy, státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci na dobu čtyř let.
3. Způsob, jakým se stěžovatel měl dopouštět trestných činů, je podrobně popsán ve čtrnácti bodech výroku rozsudku okresního soudu. Ve stručnosti však lze shrnout, že jako referent Městského úřadu B., odboru dopravně-správních agend, při projednávání přestupků a jiných správních deliktů proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích v úmyslu opatřit sobě či přestupci neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zejména správnímu řádu. Jednalo se například o případy zastavení správního řízení v rozporu s důkazním stavem či nevyřízení věci bez zbytečných průtahů, a to ve věcech řízení vozidel pod vlivem alkoholu, řízení bez vystaveného řidičského průkazu, překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy, sražení chodce či držení hovorového zařízení v ruce při jízdě vozidlem. Čtrnáctý bod výroku rozsudku okresního soudu se týkal přečinu pojistného podvodu, kdy stěžovatel uvedl při uplatnění práva na plnění z pojištění nepravdivé údaje na základě lékařských zpráv fiktivně vystavených jeho otcem, L. K., a oznámení o pojistné události tak vyplňoval s vědomím, že se úraz nestal tak, jak byl popsán.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 9. 6. 2016 č. j. 8 To 221/2016-1866 zamítl odvolání stěžovatele i dalších obžalovaných. Neshledal v řízení žádné procesní vady, a to ani ohledně rozporovaných odposlechů telekomunikačních záznamů. Neměl za to, že by hodnocení důkazů provedené okresním soudem bylo v extrémním rozporu s jejich obsahem. Odvolací námitky vyhodnotil jako opakování obhajoby, s níž se však okresní soud v odůvodnění svého rozsudku vypořádal.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 6. 2017 č. j. 7 Tdo 1514/2016-II-146 odmítl dovolání stěžovatele i dalších obžalovaných. Shledal správnými závěry nižších osudů o použitelnosti pořízeného odposlechu telekomunikačního provozu. Nezjistil extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Zabýval se přitom i jednotlivými námitkami k dílčím skutkům popsaným ve výroku rozsudku okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel předně tvrdil nezákonné nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu považoval za nedostatečně odůvodněný. Měl za to, že z něj nebylo možné dovodit jakoukoli konkrétní úvahu či zjištění o jeho protiprávním jednání. Záznamy považoval za absolutně procesně nepoužitelné. Rovněž byl přesvědčen, že bylo nezákonně nařízeno sledování osob a věcí. Namítal také porušení jeho práva na právní pomoc, neboť měl být v den svého zadržení dvakrát vyslechnut bez toho, aby byl vyrozuměn jím zvolený obhájce. Na tomto pochybení orgánů činných v trestním řízení v této otázce dle stěžovatele nic nemění ani to, že odmítl vypovídat a protokoly z uvedených výslechů nebyly použity jako důkazy při rozhodování o jeho vině. Procesní nedostatky vytýkal i realizaci domovní prohlídky. Dále se podrobně vyjadřoval ke všem čtrnácti skutkům, které jsou mu kladeny za vinu. Krajskému soudu i Nejvyššímu soudu vyčítal, že se dostatečně nezabývaly jeho námitkami. V případech zastavení řízení či nedostatečného vedení důkazního řízení měl za to, že bylo kriminalizováno jeho správní uvážení. V případech, kdy došlo k uplynutí prekluzivní lhůty k projednání přestupku, poukazoval na své pracovní vytížení. K přečinu pojistného podvodu uváděl, že popis skutku byl založen na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. V popisu skutku se totiž uvádí, že se úraz nestal, zatímco v odůvodnění rozsudku okresního soudu je výslovně uvedeno, že se úraz stal. Rozporoval také výši uloženého trestu, který hodnotil jako nepřiměřený. Domníval se, že mu mohl být uložen podmíněný trest. Odkazoval na jiné případy úplatkářství a zneužití pravomoci, v nichž dle jeho názoru došlo k závažnějšímu protiprávnímu jednání, a v jejich kontextu považoval uložený trest za nepoměrně přísný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému posouzení.
IV.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zopakoval námitky, které uplatnil již jako obhajobu před okresním soudem a následně je zopakoval ve všech opravných prostředcích. Obecné soudy se jimi zabývaly a ústavně konformně je vypořádaly. Není úkolem Ústavního soudu, aby tyto námitky znovu popisoval a vypořádával způsobem, jako to již obecné soudy učinily. Lze tedy jen stručně připomenout, že námitce nezákonnosti příkazu k odposlechu i získaných záznamů telekomunikačního provozu se věnovaly všechny soudy. Nejvyšší soud i s odkazy na judikaturu Ústavního soudu podrobně vysvětlil, že odůvodnění příkazu bylo dostatečné. Soudy neshledaly také žádné vady v souvislosti s příkazem ke sledování osob a věci či domovní prohlídkou. Poukázaly na to, že zákonné požadavky na odůvodnění žádosti i obsah povolení ke sledování nejsou stanoveny tak přísně, jako v případě nařízení odposlechu, i na to, že domovní prohlídka byla prováděna jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Tyto závěry obecných soudů byly věcně přiléhavé a Ústavní soud je neústavními neshledal.
12. Podstatnou část ústavní stížnosti pak představovaly námitky, které se týkaly hodnocení důkazů u jednotlivých skutků stěžovatele a které stěžovatel rovněž uplatnil v předchozím řízení. Okresní soud přitom u každého jednotlivého skutku vyložil, z jakých důkazů vycházel a o co své závěry opřel. Odůvodnil také, proč v některých případech shledal souvislost úplatku s určitým postupem stěžovatele v přestupkovém řízení, a proč v některých případech tuto souvislost neshledal a věci přinášené různými osobami stěžovateli mu k tíži nepřičetl. Závěry soudů stěžovatel nedokázal ústavně relevantním způsobem zpochybnit. Pouze pro ilustraci lze poukázat na tvrzení stěžovatele ke druhému skutku, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že soudy vycházely především z úředního záznamu o podaném vysvětlení svědka J. B. V rozporu s tímto tvrzením ale nijak nezpochybnil (kromě snahy namítat nezákonnost odposlechů), že okresní soud vycházel z odposlechů, dle nichž u tohoto skutku stěžovatel známému přestupce sdělil, že "jediná možnost je věc táhnout jeden rok, kdy by si ho několikrát předvolal, pak by vydal rozhodnutí, do kterého by se odvolal, a prošlo by to do prekluze" a následně, že na papír "napíše nějakou částku, ze které se vychází a kterou má s kamarádama". Nebo například k šestému skutku stěžovatel tvrdil, že jeho postup byl v souladu se zákonem. Již okresní soud však uvedl: "Skutečnost, že si byl obž. K. vědom svého nezákonného počínání, je patrná ze záznamu o sledování ze dne 25. 11. 2013, kdy obž. K. doslova uvádí ‚borcovi hrozilo 25 tisíc a zas to musel vyřešit F., vole, jako on měl výhodu v tom, že to nešlo na jinej úřad, udrželo se to prostě tady, že jsem se domluvil s R., říkám, ty když to dostaneš toto rozhodnutí, tak hlavně nedávej přezkum jako, já jsem to překvalifikoval na jinou skutkovou podstatu a borcovi hrozilo 25 litrů vole'".
13. Stěžovatel také okresnímu soudu vytýkal například to, že u desátého a jedenáctého skutku již jen vycházel z toho, že se jednalo o pravidelnou činnost stěžovatele, a proto lze uzavřít, že se jednalo o úmyslné protiprávní jednání. Ani tomuto tvrzení ústavní soud nemůže přisvědčit, neboť i v těchto případech okresní soud podrobně popsal jednání stěžovatele a jeho známost s dotčenými osobami. Rovněž zdůvodnil, že dle odposlechů se v případech posuzovaných skutků jednalo toliko o výseč nezákonného jednání stěžovatele. Výslovně odkázal i na to, že z rozhovorů stěžovatele s jeho spolupracovnicí i se spoluobžalovaným S. bylo zřejmé, že se jednalo o jejich obvyklý postup (např. "R. zdar, prosím tě, navrhni něco, potřebujem ten řidičák co nejdřív nazpátek...klasika?...ty to zítra pošleš a on si to nesmí vyzvednout, jo?" či "vždycky to tak řešíme, že jo").
14. Pokud jde o přečin pojistného podvodu, Ústavní soud již dne 19. 12. 2017 pod sp. zn. IV. ÚS 2995/17 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost stěžovatelova otce, která obsahovala totožné námitky. Shodně jako Nejvyšší soud poukázal na to, že pro odsouzení stěžovatele za tento skutek bylo podstatné, že uvedl nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění, přičemž dle popisu skutku vyplňoval oznámení o pojistné události s vědomím, že "úraz, tak jak je popsaný v oznámení pojistné události se nestal". Stěžovatel tedy dezinterpretoval popis skutku, pokud popisu vytýkal, že nesprávně uvádí, že se "úraz nestal".
15. Zřejmě jedinou dosud neuplatněnou námitkou stěžovatele bylo jeho tvrzení o porušení práva na právní pomoc. Bez ohledu na přípustnost této námitky - neboť s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti by stěžovatel měl námitky, které mohly vést ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, uvádět již v řádných opravných prostředcích proti takovému rozhodnutí (tzv. vnitřní subsidiarita, srov. nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14) - je s ohledem na výše popsanou roli Ústavního soudu zřejmé, že Ústavní soud jen na základě této námitky ke zrušení napadených rozhodnutí nepřistoupí. Jak stěžovatel sám uvedl, u výslechů v den jeho zadržení, kdy neměl být přítomen jeho obhájce, odmítl vypovídat a protokoly z uvedených výslechů nebyly použity jako důkazy při rozhodování o jeho vině. Za těchto okolností nešlo o porušení procesních předpisů způsobem, který by ovlivnil ústavnost celého trestního řízení.
16. V souhrnu tak Ústavní soud zhodnotil, že se soudy ve všech napadených rozhodnutích námitkami stěžovatele zabývaly, svá rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily a na základě provedeného dokazování nabyly dostatečný podklad pro zjištěný skutkový děj. Ústavní soud nemá za to, že by v řízení bylo v oblasti skutkových zjištění a dokazování porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Nezjistil procesní pochybení obecných soudů, která by dosahovala ústavněprávní roviny, a nepovažoval za zjevně nepřiměřený ani uložený trest. Ohledně uloženého trestu již okresní soud vysvětlil, že zákonné rozmezí činilo tři až deset let. Zdůvodnil, že s ohledem na více trestných činů stěžovatele páchaných více útoky po dobu několika měsíců v pozici vedoucího referenta městského úřadu mu nemohl uložit trest na samé dolní hranici trestní sazby. Pak již nebyly splněny podmínky pro uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, neboť soud může dle §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložit pouze výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta.
17. Ústavní soud proto neshledal, že by v napadených rozhodnutích okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu bylo možné spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatele, tedy ani do práva stěžovatele podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 13, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 39 Listiny.
18. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu