ECLI:CZ:US:2018:2.US.2915.17.1
sp. zn. II. ÚS 2915/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: MAJOR REAL, s. r. o., sídlem U gymnázia 1234/3, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou sídlem Zarámí 4077, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 954/2017, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2016, č. j. 16 Co 390/2016-151, a proti usnesení soudního exekutora JUDr. Petra Kociána ze dne 7. 9. 2016, č. j. 137 EX 305/14-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti ze dne 14. 9. 2017, doplněné podáním ze dne 5. 11. 2017, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeném usnesení soudní exekutor udělil vydražiteli příklep na nemovité věci za nejvyšší podání ve výši 6 800 000,- Kč.
Usnesení soudního exekutora napadla stěžovatelka (jako povinná) odvoláním k Městskému soudu v Praze, ve kterém uvedla, že postup soudního exekutora nebyl správný, pokud vydražiteli udělil příklep. Namítala, že dražba byla provedena i přes to, že byla podána žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy. Dále namítala nepřesnou identifikaci nemovitosti, jež byla prodána v dražbě a také neúplné označení exekučního titulu a nevydání procesního usnesení o změně účastníka řízení na straně povinné.
Městský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení soudního exekutora. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy nebyla přípustnou obranou v předmětném exekučním řízení, tou by mohl být pouze návrh na zastavení exekuce, případně žaloba na vyloučení věci z exekuce. Pouze z těchto důvodů by bylo povinností soudního exekutora dražební jednání odročit. K námitce související se změnou účastníka řízení městský soud zdůraznil, že případná procesní pochybení, ke kterým došlo v nalézacím řízení, v němž byl vydán exekuční titul, nemají na vedení exekuce žádný vliv a soud k nim nepřihlíží. Námitka, týkající se nepřesné identifikace vydražené nemovitosti, není podle městského soudu důvodem pro změnu usnesení o příklepu, pokud je dražená nemovitost identifikována zcela jednoznačně ostatními údaji, tak jak je zapsána v katastru nemovitostí, a odlišná výměra pozemku nebo jiný zákres budovy na pozemku stojící není pro její identifikaci rozhodující.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť usnesení Městského soudu v Praze je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že se soudní exekutor a následně ani soudy dostatečně nevypořádaly s jejími tvrzeními a nesouhlasí s jejich závěry. Podle stěžovatelky je spor vedený o určení nepřípustnosti dražby důvodem pro odročení dražby na jiný termín, a to termín určený až poté, co soud pravomocně rozhodne ve věci přípustnosti dražby. Podle stěžovatelky se soudy dostatečně nevypořádaly s odůvodněním neúplného označení exekučního titulu a změny účastníků řízení na straně povinné po změně vlastnického práva k nemovitosti. V této souvislosti dodává, že pokud je v napadeném usnesení exekutora označeno jako exekuční titul pouze rozhodnutí soudu prvního stupně, bez připojení rozhodnutí odvolacího soudu, pak je nedostatečně označen a specifikován jak exekuční titul, tak i povinný. Soudy se podle stěžovatelky řádně nevypořádaly ani s námitkou nedostatečného určení v dražbě prodávané nemovitosti. Závěrem stěžovatelka namítá, že soudy pochybily ve výroku o nákladech řízení, neboť náklady, které byly spojené s nalézacím a odvolacím řízením, nemohou jít k tíži stěžovatelky, neboť nebyla účastníkem tohoto řízení.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud především konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je toliko polemika s právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, aniž by však byl tento rozdílný názor stěžovatelky vybaven relevantní ústavněprávní argumentací. Stěžovatelka tedy v podstatě zpochybňuje právní závěr obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak bylo řečeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
K otázce náležité identifikace městský soud v napadeném usnesení konstatoval, že odlišná výměra pozemku ani jiný zákres budovy na pozemku stojící není pro její identifikaci rozhodující, resp. není důvodem pro změnu usnesení exekutora o příklepu, neboť dražená nemovitost je identifikována zcela jednoznačně ostatními údaji, tak jak je zapsána v katastru nemovitostí. Vycházel-li exekutor při identifikaci předmětné nemovitosti z údajů v katastru nemovitostí zapsaných, nelze, podle Ústavního soudu, přisvědčit námitce stěžovatelky, že nemovitost nebyla v usnesení exekutora dostatečně určena, byť při následném novém zaměření nemovitosti byl zjištěn rozdíl mezi zapsaným a faktickým stavem. Uvedený rozdíl nemohl za okolností daného případu vést k neurčitelnosti nemovitosti, která byla předmětem dražby.
K námitce stěžovatelky, že spor vedený o určení nepřípustnosti dražby je důvodem pro odročení dražby na jiný termín, Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy podaná podle §166 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění od 1. 1. 2002, nemá na prodej zastavené nemovitosti v případě soudního prodeje zásadní vliv, neboť dopadá toliko na prodej zástavy ve veřejné dražbě konané podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. K námitce neúplného označení exekučního titulu a nevydání procesního usnesení o změně účastníka řízení Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že zjistí-li soud, že došlo ke změně ve vlastnictví zástavy po zahájení soudního řízení, soud začne bez dalšího (bez vydání zvláštního rozhodnutí) jednat jako s účastníkem řízení s tou (jinou) osobou, která je vlastníkem zástavy a odkázal přitom na své usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4914/2016. Navíc, jak konstatoval v napadeném usnesení městský soud, případná procesní pochybení, ke kterým došlo v nalézacím řízení, v němž byl vydán exekuční titul, nemají na vedení exekuce vliv. Ústavní soud na uvedených dostatečně odůvodněných závěrech městského soudu a Nejvyššího soudu neshledává nic protiústavního. Dodává-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že exekuční titul je v napadeném usnesení exekutora nedostatečně označen z důvodu, že je tak označeno jen rozhodnutí soudu prvního stupně, bez připojení rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, který konstatoval, že uvedené pochybení není důvodem pro změnu usnesení exekutora. Předmětná námitka nedosahuje ústavně právní intenzity.
Konečně, pokud jde o námitku stěžovatelky směřující proti výroku o nákladech řízení, Ústavní soud upozorňuje, že tato námitka směřuje proti jiným rozhodnutím (vydaným v nalézacím řízení, v němž byl vydán exekuční titul), které nebyly napadeny v petitu ústavní stížnosti.
Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu