ECLI:CZ:US:2018:2.US.294.18.1
sp. zn. II. ÚS 294/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem Masarykova 621/19, Liberec, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 4. 5. 2017, č. j. 30 Nc 190/2016-920, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 26 Co 285/2017-1032, za účasti Okresního soudu Praha - východ a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") byla bývalému manželovi stěžovatelky uložena povinnost plnit na výživném pro jejich společnou dceru částku ve výši 12 000 Kč měsíčně a na výživném pro jejich společného syna částku ve výši 11 000 Kč měsíčně (výrok II. rozsudku okresního soudu). Dále byla bývalému manželovi uložena povinnost hradit na spořicí účet dcery 8 000 Kč měsíčně a na spořicí účet syna částku 6 000 Kč měsíčně (výrok III. rozsudku okresního soudu). Současně mu byla stanovena povinnost uhradit nedoplatek na výživném ve výši 24 000 Kč (výrok IV. rozsudku okresního soudu) a nedoplatek na výživném hrazeném na spořicí účet dcery ve výši 88 000 Kč a na spořicí účet syna ve výši 66 000 Kč (výrok V. rozsudku okresního soudu). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu změněn, a to tak, že nově bylo stanoveno bývalému muži stěžovatelky výživné ve výši 14 000 Kč měsíčně pro jejich nezletilou dceru a ve výši 12 000 Kč měsíčně pro jejich nezletilého syna (výrok II. bod a/ rozsudku krajského soudu), přičemž současně již otci dětí nevzniklá povinnost hradit část výživného na spořicí účty nezletilých dětí. Současně odvolací krajský soud stanovil, že je otec dětí povinen uhradit dlužné výživné ve výši 36 000 Kč pro nezletilou dceru a ve výši 20 000 Kč pro nezletilého syna (výrok II. bod c/ rozsudku krajského soudu).
2. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími soudů bylo zasaženo do jejího soukromého a rodinného života garantovaného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále prý bylo porušeno její právo na péči o děti a jejich výchovu zakotvenou čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 3 odst. 1 a čl. 27 odst. 1, 2 Úmluvy o právech dítěte a rovněž bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatelka namítá, že otec dětí dosahuje ve skutečnosti vyšších příjmů, než zjistily obecné soudy, když vycházely v převážné míře pouze z tvrzení otce, která však nebyla podložena žádnými podklady, což vedlo soudy k závěru, že životní úroveň otce je srovnatelná s životní úrovní dětí. Dalšího zásadního pochybení se soud prvního stupně dopustil, když pravidelně zasílanou platbu ve výši 25 000 Kč (později 15 000 Kč) otcem dětí na účet stěžovatelky okresní soud započetl jako výživné pro děti, přestože tato platba bývala v platebních příkazech označována jako "apanáž" a zjevně se tak nejednalo o finanční prostředky určené na výživné. Současně obecné soudy nikdy nerozporovaly stěžovatelkou předložené životní náklady dětí odpovídající reálné spotřebě, jež dosahují u nezletilé dcery nejméně 35 958 Kč měsíčně a u nezletilého syna nejméně 34 446 Kč měsíčně. Soudy namísto toho ponechaly otázku reálných nákladů dětí ve vztahu k příjmům rodičů nezodpovězenou.
4. Postup odvolacího soudu, který oproti okresnímu soudu zrušil ve výši výživného spořící složku, označuje za rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1356/16, podle kterého odvolací soud jestliže dojde k rozdílnému právnímu názoru vedoucímu k podstatné změně výše výživného, musí se vypořádat se všemi hledisky, které jsou v posuzované věci relevantní. Tomuto požadavku však v projednávané věci odvolací soud nedostál, když se skutkovými zjištěními okresního soudu nijak nepolemizoval a nepřezkoumával je, přesto však došel k jinému právnímu názoru, který nijak neodůvodnil. Takový nezákonný postup odvolacího soudu je porušením vyšetřovací zásady ve věcech výživy nezletilého dítěte explicitně zakotvené v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.
5. Odvolací soud nezkoumal ani celkové příjmy a majetkové poměry stěžovatelky a spokojil se pouze se zjištěními soudu prvého stupně. V mezidobí však přitom došlo v majetkové sféře stěžovatelky k zásadní změně, když v důsledku jiného soukromoprávního sporu mezi otcem dětí a stěžovatelkou byla omezena její dispozice s nemovitým majetkem, který nemůže ani zcizit za účelem zajištění potřeb dětí. Stěžovatelka tak zůstala v plném rozsahu odkázána na své nízké příjmy ze závislé činnosti, přičemž současné zaměstnání může s ohledem na úpravu styku otce s nezletilými vykonávat jen v omezeném rozsahu, což rovněž vede k poklesu jejích příjmů.
6. Stěžovatelka shrnuje, že soudy odmítly podrobně zkoumat majetkové poměry otce dětí, když opakovaně uváděly, že je věcí rodičů, aby vyřešili svoje majetkové vztahy. Jakkoliv souhlasí s tím, že nelze směšovat řízení o vypořádání společného jmění manželů a řízení o určení výživného, nelze tuto zásadu vykládat absolutně, protože zkoumání majetkových poměrů povinného rodiče má zásadní dopad na určení výše výživného. Požadavek dostatečného zkoumání majetku povinného rodiče ostatně plyne i z judikatury Ústavního soudu. Závěrem dodává, že obecné soudy vůbec nevymezily rámec svých úvah, z rozhodnutí odvolacího soudu nejsou patrná kritéria jeho přezkumu a jako zásadní porušení povinnosti odvolacího soudu hodnotí stěžovatelka naprostou absenci odůvodnění tak zásadního rozhodnutí, kterým je zrušení výroku o povinnosti otce přispívat na výživu nezletilých dětí vedle běžného výživného též formou vytváření úspor.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky spolu s napadenými soudními rozhodnutími, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
8. V projednávané věci stěžovatelka v převážné míře uplatňuje námitky proti vedení důkazního řízení obecnými soudy. Povýtce je však nutno již na tomto místě uvést, že jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
9. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž obecné soudy pečlivě a podle zásad vyjádřených v ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které také náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ani z ústavněprávního hlediska jim tedy nebylo možno nic zásadního vytknout.
10. Rovněž nelze - z ústavněprávního hlediska - přisvědčit námitkám stěžovatelky stran nedostatečného prokázání příjmů otce nezletilých. Z napadeného rozsudku okresního soudu je totiž dostatečně patrné, že soud provedl rozsáhlé dokazování výpisy z účtů povinného, výpisy z katastrů nemovitostí v České i Slovenské republice, výpisy z obchodního rejstříku i zajištěním si daňových přiznání otce nezletilých za uplynulé roky, které měly prokázat výši příjmů z pronájmu nemovitých věcí. Na základě takto provedeného dokazování přitom okresní soud sám konstatoval, že otcova tvrzení ohledně jeho měsíčních příjmů jsou nepravdivá, když jeho příjmy jsou ve skutečnosti vyšší. Toto samotné zjištění však ještě automaticky neznamená, že by mělo být plně vyhověno návrhu stěžovatelky na určení výše výživného v jí požadované výši. K tomu je ostatně nutno poznamenat, že výživné určené okresním soudem je v porovnání s jinými rozhodovanými spory výrazně vyšší, což je dáno právě nadstandardními příjmy povinného rodiče a zejména jeho majetkem.
11. Jakkoliv stěžovatelka vyčíslila vyšší měsíční náklady spojené s výživou a zdravotní péčí nezletilých dětí, konstatoval k tomu krajský soud, že uváděné výdaje nijak nepřekračují standardní výdaje jiných rodin na zdravotní péči související s civilizačními onemocněními, a ani v této okolnosti nespatřuje Ústavní soud žádný racionální důvod, pro který by měl napadená rozhodnutí ústavněprávně jakkoliv revidovat. Ústavní soud se proto plně ztotožňuje s postupem obecných soudů, které ve svých rozhodnutích vycházely při stanovení výše vyživovací povinnosti nezletilých zejména z toho, že podle ustanovení §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.") má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, kdy z tohoto ustanovení vyplývá, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. Toto hledisko se přitom podle ustanovení §913 o. z. uplatní před odůvodněnými potřebami oprávněných dětí. Pro účely zjištění majetkových poměrů povinného rodiče je třeba zohlednit nejen faktickou příjmovou stránku, ale je nutno brát zřetel i na celkovou hodnotu a rozsah movitého a nemovitého majetku a rovněž i způsob života rodičů. Tomuto požadavku obecné soudy v nyní projednávané kauze dostály, když pro účely řízení o stanovení výše výživného provedly poměrně rozsáhlé dokazování a při stanovení výše výživného nevycházely pouze z tvrzení otce nezletilých o jeho příjmech ze závislé činnosti a invalidního důchodu (viz zejm. str. 17 rozsudku okresního soudu, kde tento soud výslovně konstatuje, že neuvěřil tvrzení otce o ukončení podnikatelské činnosti a tvrzení, že jeho příjem je pouze příjmem ze zaměstnání na zkrácený úvazek a invalidní důchod), nýbrž zohlednily rovněž rozsah jeho dalšího movitého i nemovitého majetku. Současně však platí, že soudy se nesmí omezit na zkoumání majetkových poměrů pouze povinného rodiče, ale musí zohlednit i majetkové poměry rodiče druhého, což v důsledku může znamenat, že životní úroveň dítěte může jeden z rodičů svým životním standardem zvyšovat a druhý z rodičů snižovat. Tak tomu je zjevně i v nyní projednávaném případě, kdy životní standard otce dětí je vyšší než životní standard stěžovatelky, které byly děti rozhodnutími soudu svěřeny do péče.
12. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k tomu, proč zrušil tu výrokovou část rozsudku okresního soudu, ve které byla otci nezletilých uložena povinnost platit výživné sloužící k tvorbě úspor, když na základě provedeného dokazování uzavřel, že prokázané poměry otce neodůvodňují uložení této povinnosti (viz str. 6 napadeného rozsudku krajského soudu). Stěžovatelka přitom pomíjí, že zároveň rozsudkem krajského soudu došlo k navýšení spotřební částky výživného pro obě nezletilé děti za současného zrušení spořící částky výživného, se kterou - na rozdíl od spořící částky výživného - může stěžovatelka okamžitě disponovat a těmito finančními prostředky může okamžitě uspokojovat potřeby nezletilých.
13. Pozornosti Ústavního soudu ostatně neuniklo, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla prakticky totožné námitky, které dříve uplatnila ve svém odvolání a jimiž se podrobně zabýval v napadeném rozsudku již krajský soud. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat to, co bylo odvolacím soudem již jednou vysvětleno, odkazuje stěžovatelku v podrobnostech na odůvodnění jeho rozhodnutí, k němuž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad.
14. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelkou zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy včetně dodržení rovného postavení účastníků řízení před soudem (čl. 37 Listiny). V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu