ECLI:CZ:US:2018:2.US.2952.18.1
sp. zn. II. ÚS 2952/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STAVO - BEST s. r. o., se sídlem Bořivojova 1081/40, Praha 3, zastoupené JUDr. Alešem Minaříkem., advokátem se sídlem Půtova 1219/3, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2018, č. j. 32 Cdo 1341/2018-318, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 7. 2017, č. j. 17 Co 170/2017-88, a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 9. 2016, č. j. 12 C 161/2015-51, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny, a dále základní práva zaručená v čl. 38 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, výše uvedeným usnesením Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudního poplatku ve výši 84.033 Kč, jenž byl vyměřen v řízení, v němž se stěžovatelka žalobou domáhá vůči 63 žalovaným zaplacení částky 1.680.649,05 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nároku na zaplacení ceny díla a smluvní pokuty za prodlení s jejím uhrazením, event. povinnosti převzít dílo. Toto rozhodnutí k odvolání stěžovatelky potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a následné dovolání odmítl Nejvyšší soud.
3. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy zamítnutím žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku porušily její právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 Listiny (ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny). Protiústavnost stěžovatelka spatřuje v tom, že ačkoliv k prokázání důvodnosti své žádosti o osvobození od soudního poplatku podle svého názoru předložila celou řadu důkazů, z nichž nepochybně vyplývá její nemajetnost, obecné soudy přesto dospěly k závěru, že stěžovatelka své poměry pro účely osvobození od soudního poplatku dostatečně neosvědčila. Stěžovatelka zejména namítá, že obecné soudy kladly přílišný důraz na předložení daňových přiznání v období tří let před podáním žádosti o osvobození od soudního poplatku, která však stěžovatelka předložit nemohla, a to jednoduše proto, že v uvedeném období daňová přiznání nepodávala. Stěžovatelka v tomto ohledu namítla, že "je v rozporu s principem spravedlnosti činit závěry o (ne)majetnosti žadatele - právnické osoby - o osvobození od soudních poplatků pouze na základě daňových přiznání". Stěžovatelka dále namítá, že v případě napadeného usnesení krajského soudu došlo rovněž k porušení práva zaručeného čl. 38 Listiny (ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť věc měla být podle rozvrhu práce projednána a rozhodnuta senátem 8 Co, a nikoliv senátem 17 Co.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se proto týká pouze zjevných excesů.
7. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nicméně neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatelky jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatelky. Závěry obecných soudů totiž Ústavní soud považuje za dostatečně odůvodněné, přesvědčivé a tedy i přezkoumatelné. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele (stěžovatelky) odůvodňují osvobození od soudního poplatku, zatěžují účastníka řízení, který o osvobození žádá (srov. s. 4 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Neuvede-li žadatel skutečnosti, z nichž dovozuje důvodnost svého návrhu, resp. nepodaří-li se mu tyto skutečnosti prokázat, soud osvobození od soudního poplatku nepřizná. Právě to se stalo v nyní projednávaném případě a obecné soudy tak neměly jinou možnost, než rozhodnout pro stěžovatelku nepříznivým způsobem.
9. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, zejména z rozhodnutí krajského soudu, obecné soudy se zabývaly všemi relevantními důkazy, které stěžovatelka předložila k prokázání své nemajetnosti (údaje v insolvenčním rejstříku, výpis z centrální evidence exekucí), vyhodnotily je však jako neprůkazné. Závěry obecných soudů učiněné v tomto směru přitom Ústavní soud nehodlá zpochybňovat. Ústavní soud totiž již mnohokrát zopakoval, že mu nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními dotčených právních předpisů. Zamítavé rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku každopádně nebylo vydáno pouze z důvodu nepředložení daňového přiznání za uplynulé tři roky, jak mylně předestírá stěžovatelka, ale z důvodu nepředložení jakéhokoliv důkazu, který by prokazoval stěžovatelčinu nemajetnost. Ve vztahu k daňovému přiznání lze ostatně uvést, že bude mít pro prokázání majetkových poměrů žadatele o osvobození od soudního poplatku zásadní význam, nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatelky, která jeho relevanci snižuje. Jak uvedl okresní soud (srov. s. 4 napadeného usnesení), stěžovatelka byla na povinnost doložit kopie posledních tří daňových přiznání upozorněna již ve formuláři o prohlášení právnické osoby o majetkových poměrech a dalších rozhodných skutečnostech pro osvobození od soudních poplatků. Už jen z tohoto důvodu tedy stěžovatelka mohla očekávat, že nesplnění této povinnosti může vyvolat pro ni nepříznivé právní následky.
10. Současně nelze přehlédnout, že námitky předkládané v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka nadále setrvává na svém stanovisku, že obecné soudy pochybily, když nesprávně posoudily prokázání skutečností odůvodňujících osvobození od soudního poplatku, a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před obecnými soudy a které již tedy obecné soudy posoudily. Stěžovatelka dříve uplatněné argumenty pouze obecně propojuje s porušením práva na soudní ochranu. Tímto nicméně staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem, jak již bylo mnohokrát zdůrazněno, nepřísluší.
11. Co se týká uváděného nesprávného obsazení krajského soudu a s ním související námitky porušení práva na zákonného soudce, kdy místo senátu 17 Co měl dle názoru stěžovatelky, s odkazem na rozvrh práce krajského soudu, rozhodovat senát 8 Co, je ústavní stížnost stricto sensu podle ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Jak totiž správně uvedl Nejvyšší soud, jenž tuto námitku posuzoval již ve stěžovatelkou podaném dovolání, jedná se o zmatečnostní vadu řízení [srov. §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.], k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost. Z podané ústavní stížnosti však nikterak nevyplývá, že by stěžovatelka právě tohoto mimořádného opravného prostředku v nyní posuzované věci využila. Ústavní soud připomíná, že žaloba pro zmatečnost přitom patří právě mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839)] a proto se touto uplatněnou námitkou samostatně nezabýval.
12. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu