ECLI:CZ:US:2018:2.US.3127.18.1
sp. zn. II. ÚS 3127/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Slavičínského, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti postupu Ministerstva obrany v řízení vedeném před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 9/95 a nečinnosti ústavních činitelů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížnost označil výslovně jako ústavní stížnost "na postup Ministerstva obrany vůči Ústavnímu soudu ČR při projednávání ústavní stížnosti zákonodárců proti zákonu č. 34/1995 Sb., spojený s následnou revizi stanovisek Ústavního soudu uvedených v nálezu ÚS č. 107/1996 Sb., a nečinnost ústavních činitelů tento stav řešit".
2. Podáním stěžovatele se stejným označením se Ústavní soud již zabýval ve svém rozhodnutí vydaném dne 19. 6. 2018 pod sp. zn. I. ÚS 1792/18. Ačkoli stěžovatel z části proměnil svou argumentaci, podstata jeho podání zůstává stejná.
3. Stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s výsledkem řízení vedeném Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 9/95 a nálezem publikovaným pod č. 107/1996 Sb., jímž Ústavní soud zamítl návrhy dvou skupin poslanců ve věci zápočtu dob služby vojáků z povolání pro účely výsluhového příspěvku. Stěžovatel ve svém podání uvádí, že výsluhový příspěvek je majetkovým právem a spadá pod ochranu čl. l Protokolu č. l Úmluvy, jeho omezení nebo odebrání může být provedeno pouze za podmínek, které stanoví zákon. Dále odkazuje na čl. 9, 15 a 50 Ústavy a dovozuje, že závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu ovlivnilo nesprávné vysvětlení ze strany Ministerstva obrany. Tvrdí, že důvodem, proč nedošlo ke konfrontaci Ústavního soudu s názory Ministerstva obrany, byla neúčast zástupců armády, kteří na jednání Ústavního soudu přijeli opožděně a jednání se účastnili pouze jako přihlížející. Stěžovatel vyjadřuje názor, že si závažnost jednání před Ústavním soudem vyžadovala účast zástupců Ministerstva obrany. Stěžovatel pak bez bližší specifikace uvádí, že je přesvědčen, že jeho stížnost nelze zužovat pouze na jeho majetkové právo, ale že vlastně chrání autoritu Ústavního soudu. Dále pak požaduje, aby se Ústavní soud proti nesprávnému postupu ostatních zúčastněných orgánů jednoznačně distancoval.
4. Podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li podaný někým zjevně neoprávněným. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost jen tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
5. V nynější věci stěžovatel ve svém podání obecně kritizuje postupy státních orgánů, zmiňuje sice své majetkové právo, avšak aniž by jej jakkoli blíže specifikoval a vysvětlil. Ústavní stížností však lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně projevilo na jejím právním postavení. Stěžovatel však neuvádí, jakým způsobem se tvrzený protiústavní výkon veřejné moci v jeho právním postavení odrazil, resp. jak mu do jeho práva na ochranu majetku či případně dalších základních práv mělo být přímo zasaženo. Ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby či v zájmu ochrany veřejných zájmů však podat nelze, zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis. Stěžovatel ani neuvádí žádný individuální akt v konkrétní věci, týkající se konkrétně jeho osoby, který by byl vůbec s to zasáhnout do jeho základních práv a svobod.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka