ECLI:CZ:US:2018:2.US.3128.18.1
sp. zn. II. ÚS 3128/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. 6 Tdo 515/2018-39, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 10. 2016, č. j. 51 T 13/2014-2242, byl stěžovatel uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle ustanovení §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku rozsudku.
3. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 7. 6. 2017, č. j. 5 To 15/2017-2557, jímž podle ustanovení §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") toto odvolání zamítl.
4. Proti citovanému rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud toto dovolání jako opožděné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu odmítl. Nejvyšší soud totiž ze spisu krajského soudu zjistil, že rozhodnutí, proti kterému dovolání směřovalo, tj. výše citované usnesení vrchního soudu, bylo dne 19. 7. 2017 doručeno obhájci stěžovatele. Opis rozhodnutí nechal krajský soud zaslat (bez překladu) i stěžovateli. V dané věci však bylo podstatné, že rozhodnutí o odvolání spolu s vyžádaným překladem do německého jazyka zaslal stěžovateli do Spolkové republiky Německo i vrchní soud, který pro pochyby o doručení této doporučené zásilky následně vyvolal u České pošty reklamační řízení. Ze zprávy poštovního úřadu Praha 4 (č. l. 2609 spisu) pak vyplynulo, že reklamace byla vyhodnocena jako nedůvodná, neboť doporučená zásilka byla stěžovateli doručena dne 26. 8. 2017. K této zprávě bylo připojeno rovněž sdělení Deutsche Post o doručení uvedené zásilky stěžovateli dne 26. 8. 2017 spolu s fotokopií vlastnoručního podpisu stěžovatele, kterým jmenovaný osobně potvrdil převzetí zásilky uvedeného dne. Za datum, od něhož byla počítána dvouměsíční lhůta pro podání dovolání, tak bylo určeno právě 26. 8. 2017. Vzhledem k tomu, že bylo dovolání v dané věci podáno prostřednictvím právního zástupce stěžovatele až dne 27. 10. 2017, Nejvyšší soud dospěl s odkazem na ustanovení §60 a ustanovení §265e trestního řádu k závěru, že nemůže věc meritorně přezkoumat, neboť dovolání bylo podáno opožděně.
5. Proti usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Konkrétně v ústavní stížnosti kategoricky odmítá, že by podpis obsažený na předmětném potvrzení Deutsche Post byl jeho podpisem. Stěžovatel dále uvádí, že potvrzení Deutsche Post "neobsahuje náležitosti doručenky ve smyslu §63 tr. řádu ve spojení s §50f a 50g o. s. ř., a z toho důvodu jej nelze považovat za rovnocenný doklad prokazující doručení." Kromě formálních námitek stěžovatel dále uvádí, že si zásilku nemohl dne 26. 8. 2017 ani objektivně převzít, neboť byl hospitalizován na klinice ve Weselu. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel žádá o odklad vykonatelnosti rozhodnutí vrchního soudu.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud má v nyní projednávaném případě za to, že závěr dovolacího soudu, totiž že lhůta k podání dovolání, o níž byl stěžovatel v usnesení odvolacího soudu řádně poučen, stěžovateli s ohledem na výše uvedené marně uplynula dne 26. 10 2017, je ústavně souladný. Nejvyšší soud totiž dostatečně vyložil, jakými úvahami se při posouzení otázky doručení dovoláním napadeného rozhodnutí vrchního soudu řídil. Nejvyšší soud neměl - s přihlédnutím k okolnostem projednávaného případu - jinou možnost, než odmítnout dovolání jako opožděné. Navracení zákonné lhůty podle §61 trestního řádu je totiž u dovolání výslovně vyloučeno v ustanovení §265e odst. 4 trestního řádu.
7. Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě podstatné, že stěžovatel v textu dovolání uvádí, že opis dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v německém jazyce mu byl doručen, byť stěžovatel neurčitě odkazuje na týden od 4. do 9. září 2017 (srov. bod 10 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel však současně nepředestřel, jakým způsobem mu předmětné rozhodnutí bylo v tomto jím uváděném období vlastně doručeno. S ohledem na výše popsanou rekapitulaci případu je nicméně zřejmé, že opis rozhodnutí vrchního soudu v německém jazyce byl stěžovateli prostřednictvím provozovatele poštovních služeb doručován právě jen 26. 8. 2017, přičemž k jakémukoliv jinému doručování předmětného rozhodnutí (resp. jeho opisu v německém jazyce) nedošlo, resp. neexistuje pro to žádný relevantní údaj a žádný takový nenabízí ani samotný stěžovatel. Ústavní soud tedy o správnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nemá pochybnosti, neboť jestliže stěžovatel výslovně připustil, že disponoval opisem výše zmíněného rozhodnutí v německém jazyce, mohlo se tak zjevně stát toliko na základě úspěšného doručovacího pokusu ze dne 26. 8. 2017. S ohledem na tento závěr postačí, aby stran námitky týkající se objektivní nemožnosti stěžovatele převzít dne 26. 8. 2017 předmětné rozhodnutí kvůli jeho hospitalizaci na klinice ve Weselu Ústavní soud odkázal na odůvodnění podané v přípisech Nejvyššího soudu z 1. 8. 2018 a 28. 8. 2018, adresovaných právnímu zástupci stěžovatele, jež jsou součástí spisu.
8. S ohledem na výše učiněné závěry Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
9. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti samotné, se již samostatně nezabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti podaný ve smyslu ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné. Odklad vykonatelnosti by navíc byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94, dostupné na http://nalus.usoud.cz); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu