ECLI:CZ:US:2018:2.US.3140.18.1
sp. zn. II. ÚS 3140/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele ROBSTAV stavby k. s., se sídlem Na Stínadlech 495, Písek, zastoupeného Mgr. Filipem Toulem, advokátem, se sídlem Lannova tř. 16/13, České Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018 č. j. 6 A 48/2016-36 ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2018 č. j. 6 A 48/2016-49 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 1 As 84/2018-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Česká inspekce životního prostředí (dále jen "inspekce") zahájila dne 4. 4. 2014 kontrolu v obci Tymákov na pozemcích ve vlastnictví komanditisty stěžovatelky na základě podnětu Městského úřadu Starý Plzenec, odboru výstavby, podle něhož se v předmětné lokalitě pravděpodobně nacházela nepovolená skládka odpadního materiálu a výkopové zeminy. Dne 7. 5. 2014 inspekce zahájila v této souvislosti kontrolu u stěžovatelky. Příkazem ze dne 17. 12. 2014 inspekce uložila stěžovatelce pokutu ve výši 100.000 Kč za správní delikt podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), kterého se žalobkyně dopustila tím, že nesplnila povinnost kontrolované osoby podle §10 odst. 2 kontrolního řádu vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanovených kontrolním řádem a poskytovat k tomu potřebnou součinnost, neboť neposkytla inspekci požadované doklady a informace. Příkazem ze dne 9. 3. 2015 inspekce uložila stěžovatelce pokutu ve výši 350.000 Kč za správní delikt podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), neboť stěžovatelka inspekci požadované doklady a informace stále neposkytla. Správní delikt byl vymezen jako neposkytnutí součinnosti v období od 20. 12. 2014 do převzetí tohoto příkazu. Stěžovatelka podala dne 17. 3. 2015 proti příkazu odpor. Rozhodnutím ze dne 5. 10. 2015 č. j. ČIŽP/43/OOH/SR02/1408438.004/15/ZLP inspekce uložila stěžovatelce pokutu ve výši 350.000 Kč za delikt vymezený shodně jako v příkazu ze dne 9. 3. 2015.
3. Obecné soudy v napadených rozhodnutích odkázaly na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 92/2018-35 ze dne 25. 5. 2018, který se vztahoval k přezkumu první z obou popsaných pokut (tento rozsudek byl stěžovateli doručen 13. 6. 2018 a stěžovatel jej podle zjištění Ústavního soudu nenapadl ústavní stížností). V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud potvrdil, že stěžovatelka neposkytla dostatečnou součinnost při kontrole prováděné inspekcí vztahující se k nakládání s odpady v lokalitě I. a II. v obci Tymákov, a dopustila se tak správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu. V rámci kontroly poskytla jen povšechné informace a z požadovaných dokumentů předložila pouze průběžnou evidenci nakládání s odpady za rok 2014 v provozovně v Jízdecké ulici v Plzni. Na výzvy k předložení dokumentů sice částečně reagovala, ale současně vždy žádala o další upřesnění, jaké informace či dokumenty má poskytnout, a to za situace, kdy bylo z výzev inspekce zřejmé, co od stěžovatelky požadovala. Namísto toho, aby stěžovatelka poskytla součinnost a předložila požadované dokumenty, resp. sdělila požadované informace, takřka výlučně se vyjádřila jen formálně, aniž by její sdělení měla jakoukoliv větší informační hodnotu. Také ve vztahu k námitce, že v rámci kontroly nelze požadovat, aby se kontrolovaný subjekt udal, Nejvyšší správní soud odkázal na svůj předchozí rozsudek č. j. 4 As 92/2018-35. Inspekce primárně vyzvala stěžovatelku k předložení dokumentů, jejichž vedení ji ukládá zákon o odpadech. V takové souvislosti nelze z povahy věci hovořit o porušení zákazu sebeobviňování, neboť samotné předložení dokumentů, které musela stěžovatelka vést na základě zákona, nemůže vést k obvinění sebe samého. Inspekce požadovala zejména předložení písemných smluv či písemné zachycení ústních dohod spojených s nakládáním s odpady. Jinými slovy, inspekce požadovala pouze sdělení, kdo a na základě jakého právního titulu s odpady pocházejícími z provozoven stěžovatelky nakládal. Podle Nejvyššího správního soudu jen na základě předložení takovýchto smluv nelze učinit okamžitý závěr o odpovědnosti stěžovatelky či jiné osoby za správní delikt. Inspekce proto neporušila zákaz sebeobviňovaní. V této souvislosti soud lze odkázat také např. na rozsudek ze dne 15. 12. 2016 č. j. 2 As 254/2016-39, podle něhož "zákaz sebeobviňování je vykládán jako součást práva na spravedlivý proces plynoucí z čl. 6 Úmluvy z čl. 37 odst. 1 Listiny. Ač obě ustanovení zaručující právo na spravedlivý proces hovoří o ochraně v trestním řízení, je pravdou, že se v důsledku dlouhodobé konstantní judikatury vztahují na veškerá řízení trestněprávní povahy, tj. i na správní trestání. [...] Městský soud [...] citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015 č. j. 6 As 159/2014-52, [...] že orgán dohledu je i pod hrozbou sankce oprávněn zavázat účastníka řízení k poskytnutí potřebných informací, a to i v případě, že mohou sloužit k prokázání protiprávního jednání i vůči němu. Samotná povinnost předložení existujících dokumentů tak není sebeobviněním, neboť adresátovi povinnosti nic nebrání se v řízení hájit a zpochybnit předložené listiny či význam, který jim správní orgán přiznal. [...] Nejvyšší správní soud tak je názoru, že povinnost provozovatele vysílání předložit Radě na její výzvu záznam odvysílaného pořadu je poskytnutím součinnosti předložením existujícího dokumentu a není v rozporu se zákazem sebeobvinění. Opačný názor by znamenal eliminaci kontrolní činnosti orgány veřejné moci."
4. Stěžovatel ve své stížnosti zopakoval svou argumentaci z kasační stížnosti a uvedl, že nepopírá, že jeho odpovědi byly strohé, nicméně odpovídaly na otázky inspekce. Podstata ústavní stížnosti podle něj spočívá v tom, že nikdo nesmí být nucen k tomu, aby se sám udával ze spáchání trestného činu, v tomto případě správního deliktu, orgánům činným v trestním řízení, v tomto případě správnímu orgánu. Stěžovatel má dále za to, že mu nebyla poskytnuta soudní ochrana jeho základních práv a svobod. Správní orgány požadovaly po stěžovateli sdělení informací nad rámec svých zákonných oprávnění, a ukládáním sankcí nutily stěžovatele k tomu, aby jim sdělil informace, které mohou ve svém důsledku vést k jeho "samoudání". Stěžovatel je toho názoru, že v souladu s čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod neměl být stěžovatel donucován k výpovědi.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Ústavní soud upozorňuje na to, že obsahem ústavní stížnosti byly argumenty, které již přesvědčivě vyvrátil Nejvyšší správní soud. Výklad Nejvyššího správního soudu tak, jak jej provedl v napadeném rozhodnutí či případně ve výše citovaném rozhodnutí č. j. 2 As 254/2016-39 (proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 529/17 ze dne 20. 2. 2017), podle Ústavního soudu z pohledu požadavků ochrany základních práv a svobod obstojí.
9. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu