ECLI:CZ:US:2018:2.US.3141.18.1
sp. zn. II. ÚS 3141/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., zastoupené JUDr. Danem Zwiebem, advokátem se sídlem Březinova 524/31, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2017, č. j. 20 P 38/2015-2075, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, č. j. 51 Co 36/2018-2198, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života a na péči o děti a jejich výchovu zaručené jí čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně práv dítěte a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Úvodem ústavní stížnosti rekapituluje, že v rámci předchozího řízení, byly její nezletilé děti svěřeny do péče jejich otce. V průběhu tohoto předchozího řízení byl současně omezen styk dětí s matkou (stěžovatelkou), kdy stěžovatelce byl umožněn styk pouze jednou za 14 dní pod dohledem ve Fondu ohrožených dětí v Praze, přičemž matka v té době žila a stále žije ve Znojmě, posléze byl i tento zúžený osobní styk zrušen a matce byl umožněn toliko styk formou aplikace Skype. Jakkoliv si je stěžovatelka vědoma toho, že do tohoto předchozího řízení nemůže Ústavní soud meritorně zasahovat a ústavní stížnost ani nesměřuje do rozhodnutí vydaných v rámci tohoto předchozího řízení, má za to, že by měl jeho výsledky vzít Ústavní soud v potaz, neboť omezený styk stěžovatelky s jejími dětmi měl zásadní vliv na vztah dětí ke stěžovatelce, což se následně promítlo i do rozhodnutí soudů v řízení, jehož výstupy nyní stěžovatelka napadá ústavní stížností.
3. Stěžovatelka dne 19. 5. 2015 podala u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") návrh na změnu výchovy nezletilých dětí, kterým usilovala o svěření svých dvou dětí zpět do své péče. V řízení před obvodním soudem byl proveden důkaz výslechem nezletilých dětí a důkaz znaleckým posudkem z oblasti psychologie a psychiatrie, přičemž tito znalci byli rovněž vyslechnuti před soudem. Stěžovatelka v řízení údajně poskytla důkazy o tom, že děti jsou ze strany otce cíleně a dlouhodobě manipulovány, a to takovým způsobem, že je u nich rozvinut v pokročilém stádiu syndrom zavrženého rodiče, když otec měl na základě výsledku předchozího soudního řízení děti pod svým faktickým vlivem již od roku 2011 a od té doby byly styky stěžovatelky s jejími vlastními dětmi výrazně limitovány (viz výše). Znalci přesto konstatovali, že známky výrazné manipulace u dětí nenalezli. Stěžovatelka však namítala, že takový závěr nemůže obstát, neboť syndrom zavrženého rodiče nemůže znalecký posudek, pokud není na zjištění tohoto syndromu zaměřen, u dítěte odhalit. Na základě provedeného dokazování tak obvodní soud dne 27. 10. 2017 vynesl ústavní stížností napadený rozsudek, kterým návrh stěžovatelky o svěření dětí do její péče zamítl (výrok I.), zamítl návrh stěžovatelky na zbavení rodičovské odpovědnosti otce (výrok III.) a upravil styk stěžovatelky s dětmi formou asistovaného styku v rozsahu jednou za 14 dní v délce trvání 60 min. na půdě Arcidiecézní charity Magdala se sídlem v Praze (výrok II.).
4. Proti tomuto rozhodnutí obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Argumentovala v něm - shodně jako argumentuje i nyní v ústavní stížnosti - povahou a následky syndromu zavrženého rodiče. Namítá, že pokud OSPOD a znalci prováděli pohovor s dětmi za situace, kdy byly v péči otce a pod jeho intenzivním vlivem, a kdy naopak stěžovatelka měla s dětmi styk po velmi dlouhou dobu v podstatě vyloučen, nebylo možné syndrom zavrženého rodiče u dětí zpozorovat. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však na tuto argumentaci stěžovatelky nereagoval a ani nedoplnil dokazování stran vypracování nového znaleckého posudku, především se však s argumentací v odvolání nijak nevypořádal. Městský soud pouze znovu vyslechl nezletilé děti a následně vydal dne 29. 5. 2018 ústavní stížností rovněž napadený rozsudek, kterým de facto potvrdil rozsudek obvodního soudu stran zamítnutí návrhu na změnu výchovy nezletilých a stran rozsahu styku stěžovatelky s nezletilými (výrok I.) a dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že úhradu nákladů za vyhotovený znalecký posudek v částce 61.250 Kč uložil toliko stěžovatelce s odůvodněním, že to byla právě ona, kdo vyvolal řízení a i v něm přes zjištěný nesouhlas dětí pokračovala.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že neprovedením důkazů týkajících se existence syndromu zavrženého rodiče a vlivu tohoto syndromu na odmítavý postoj vůči ní došlo k porušení jejích ústavně garantovaných práv, když obecné soudy při rozhodování neměly na zřeteli nejlepší zájem dětí. I kdyby však Ústavní soud dospěl k názoru, že rozhodnutími obecných soudů stran svěření dětí do péče otci nedošlo k porušení jejích základních práv, tak je tohoto názoru, že k porušení jejích základních práv došlo tím, jak obecné soudy rozhodly o jejím styku s nezletilými dětmi. Na podporu své argumentace svoji ústavní stížnost doplňuje mnoha závěry judikatury Ústavního soudu vztahující se k právu "být spolu" jako jednomu ze základních prvků práva na rodinný život. Z rozhodovací praxe soudů rovněž vyplývá, že primárním východiskem při rozhodování o péči o dítě je premisa, že nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Pokud je přesto stanovena rozhodnutím soudů výlučná péče jednoho rodiče, je nutné zohlednit výše uvedená východiska nejlepšího zájmu dítěte a upravit styk druhého rodiče s dítětem v odpovídajícím rozsahu. Těmito východisky se však obecné soudy při rozhodování zjevně nemohly řídit a styk s dětmi se snažily stěžovatelce co nejvíce ztížit, když styk s nezletilými má probíhat 400 km od bydliště stěžovatelky, má probíhat v pracovní den, kdy je stěžovatelka v zaměstnání, a současně namítá, že styk má probíhat na místě, které není pro tyto účely vhodné.
6. K povinnosti úhrady znalečného v plné výši, resp. k povinnosti uhradit tyto náklady státu, pak namítá, že toto rozhodnutí je překvapivé s ohledem na ustanovení §148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého má stát právo na náhradu nákladů řízení, které platil, podle výsledků řízení. Na jedné straně obvodní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přičemž toto své rozhodnutí opřel právě o ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), naproti tomu odvolací soud rozhodl, že náklady na vypracování znaleckého posudku má hradit stěžovatelka, a to v plné výši. K tomu namítá, že to nebyla ona, kdo vypracování znaleckého posudku navrhoval, ale naopak otec nezletilých. Okolnost, že znalecký posudek vyzněl ve prospěch otce nezletilých, a to, že obecné soudy jejímu návrhu na svěření dětí do její péče nevyhověly, pak není možné hodnotit k její tíži. Jestliže přesto měl odvolací městský soud za to, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení je důvod odchýlit se od obecného pravidla, musí účastníka, v jehož neprospěch hodlá o náhradě nákladů řízení rozhodnout, na toto předem upozornit a dát mu tak prostor k oponentní argumentaci. To se však v daném případě nestalo, proto je možné tento výrok napadeného rozhodnutí městského soudu označit za překvapivé rozhodnutí a za porušení práva na spravedlivý proces.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, atp.
9. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tak především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatelky, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že přání nezletilých dětí, které se vyslovily pro setrvání ve výchově otce (viz str. 4 napadeného rozsudku obvodního soudu a bod 9 napadeného rozsudku městského soudu) a pro omezený rozsah styku s ní, není objektivní, neboť bylo formulováno pod silným vlivem otce a nezletilé děti jsou postiženy syndromem zavrženého rodiče.
11. Ústavní soud ve vztahu k tomuto kritériu, tj. přání dítěte, konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115) či sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)]. Jinými slovy, obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb nezletilého dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.; srov. citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2943/14).
12. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak obvodní soud, tak i městský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o výchovných poměrech nezletilých dětí, resp. upravily styk stěžovatelky s nezletilými výše uvedeným způsobem, přitom považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatelky, a to ani v procesním postupu obecných soudů při zjišťování uvedených relevantních skutkových okolností, resp. při hodnocení provedených důkazů. Zjišťování přání nezletilých totiž probíhalo komplexně, byl s nimi veden pohovor jak před obvodním, tak i před městským soudem, současně byly obě nezletilé děti podrobeny znaleckému zkoumání a soudy neopomněly vzít v potaz ani doporučení pracovníka OSPOD. Ze všech takto provedených důkazů přitom vyplývá, že děti si přejí zůstat v péči otce, přičemž naplnění tohoto požadavku je i v jejich nejlepším zájmu. Ústavní soud se proto neztotožňuje s nesouhlasnou polemikou stěžovatelky s právními závěry obecných soudů.
13. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že ve většině námitek stěžovatelky vůči právním závěrům obecných soudů se projevuje snaha zpochybnit výchovnou způsobilost otce nezletilých, a to tím způsobem, že uvádí, že otec nezletilých proti stěžovatelce navádí, a tímto svým chováním u nich zapříčinil vznik syndromu zavrženého rodiče směřujícího právě proti stěžovatelce. Tuto skutečnost však nepotvrdily ani soudní znalci ve věci oslovení, ani ji nedovodil pracovník OSPODu či soudy samy na základě pohovoru s nezletilými. Současně stěžovatelka ve stížnosti nijak nereflektuje své vlastní chování, kdy se z napadených rozhodnutí podává, že často navzdory přáním nezletilých tyto až obtěžovala (telefonáty až 30 krát denně, zvonění u dveří jejich bydliště pozdě večer až v noci, v minulosti vyhýbání se předání nezletilých zpět otci, který měl nezletilé v péči apod. - viz body 8 - 9 napadeného rozsudku městského soudu). Z tohoto popsaného chování lze přitom dovozovat, že stěžovatelka nese nemalý díl viny na tom, jak soudy o výchově a úpravě styku rozhodly, kdy je to právě vinou jejího chování, že děti jsou vystaveny značnému psychickému nátlaku, pro který byla nezletilému synovi doporučena i psychologická péče (viz bod 13 napadeného rozsudku městského soudu).
14. V této souvislosti Ústavní soud, nad rámec výše uvedeného, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.), který změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů. Urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilých dětí, snaha o nalezení společného konsenzu nad způsobem jejich výchovy (s ohledem na jejich nejlepší zájmy) a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé děti a realizace rodičovského styku s nimi stává jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči, by však měly být předpokladem pro prohloubení rodinných vazeb a důvodem ke změně úpravy výchovných poměrů (rozšíření styku) k nezletilým, nikoliv jejich cílem.
15. K námitkám stěžovatelky stran nákladového výroku pak Ústavní soud uvádí ve stručnosti pouze toliko, že k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což ale v dané věci splněno není [srov. k tomu přiměřeně např. nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil, jelikož napadený II. výrok rozsudku městského soudu stran povinnosti stěžovatelky uhradit na nákladech řízení státu částku 61 250 Kč za vypracování znaleckého posudku je přesvědčivě odůvodněn (viz bod 16 rozsudku městského soudu) a Ústavní soud toto odůvodnění neshledává ústavně excesivním.
16. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu