ECLI:CZ:US:2018:2.US.3158.18.1
sp. zn. II. ÚS 3158/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Suchého, právně zastoupeného JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem Luční 901, Hluboká nad Vltavou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 21 Cdo 582/2018- 280 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že jím mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i k porušení jeho základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Původní řízení před obecnými soudy se týkalo žaloby stěžovatele o určení, že v žalobě specifikované nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem. O uvedené žalobě rozhodoval nejprve Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud), jenž rozsudkem ze dne 25. 11. 2015 č. j. 30 C 71/2015-94 žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 9. 2016 č. j. 22 Co 283/2016-129 rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 30. 11. 2016 č. j. 30 C 71/2015-158 tak, že žalobu zamítl. K v pořadí druhému odvolání žalobce krajský soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2017 č. j. 22 Co 132/2017-221 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě stěžovatele vyhověl (výrok I) a uložil žalované Hypoteční bance, a. s. povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok II).
3. Proti posledně citovanému rozhodnutí krajského soudu podala žalovaná dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 31. 8. 2017 č. j. 22 Co 132/2017-221 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud napadeným usnesením vybočil z limitů práva na spravedlivý proces a potažmo porušil jeho právo na ochranu majetku. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že 1) Nejvyšší soud nevěnoval takřka žádnou pozornost zranitelnosti stěžovatele a jeho postavení jakožto slabší smluvní strany, 2) na rozdíl od krajského soudu zcela nelogicky a přepjatě formalisticky odmítl použít korektiv dobrých mravů a 3) v odůvodnění napadeného rozhodnutí chybí jakákoliv úvaha stran vyvažování v kolizi stojících základních práv stěžovatele (žalobce) a žalované na ochranu majetku.
5. Dříve, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že se jedná o nepřípustný návrh ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel totiž nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud připomíná, že dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Uvedenou pravomoc vykonává mj. tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy pak vyplývá, že ústavní stížnost je procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči jiným, stěžovateli dostupným procesním prostředkům nápravy ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a doktríny minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781); usnesení sp. zn. IV. ÚS 1648/18 ze dne 29. 5. 2018, usnesení sp. zn. I. ÚS 970/18 ze dne 28. 3. 2018 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)].
8. Nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatel napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnutí krajského soudu zrušeno a vráceno k dalšímu řízení. Je tudíž zřejmé, že napadeným kasačním rozhodnutím řízení před obecnými soudy neskončilo. Naopak, řízení stále pokračuje. Krajský soud bude opětovně rozhodovat o odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu ze dne 30. 11. 2016, přičemž možnost procesních stran řízení (vč. stěžovatele) podat proti tomuto rozhodnutí dovolání (příp. jiný opravný prostředek) zůstává pochopitelně zachována. Jelikož nejde o věc pravomocně skončenou, v níž tvrzenou protiústavnost nejde napravit jiným způsobem, je nutné považovat ústavní stížnost stěžovatele za nepřípustnou.
9. Ústavní soud závěrem podotýká, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí ve věci samé, jímž bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1353/09 ze dne 22. 6. 2009]. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí, není tím vyloučeno, aby byly v rámci jeho přezkumu uplatněny také námitky směřující k celému dosavadnímu průběhu řízení, nejen k chronologicky poslednímu rozhodnutí soudu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373)].
11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj