ECLI:CZ:US:2018:2.US.3185.18.1
sp. zn. II. ÚS 3185/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Zimlové, právně zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Cvejnem, advokátem se sídlem Baťkovo náměstí 522/2, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 22 Cdo 1386/2018-174, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2018 č. j. 19 Co 325/2017-135 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 10. 2017 č. j. 10 C 101/2017-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jejich ústavně zaručených práv dle čl. 6, čl. 11, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stručně řečeno, původní řízení před obecnými soudy se týkalo žaloby podané spoluvlastníky předmětné nemovitosti. Prostřednictvím této žaloby se žalobci domáhali, aby soud nahradil souhlasný projev vůle stěžovatelky (žalované) se zatížením dotčeného pozemku spočívajícím ve výstavbě kanalizační přípojky. V záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že soud vydává za stěžovatelku souhlas k takovému zatížení pozemku (výrok I), dále že řízení se co do částky 38 000 Kč zastavuje (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Proti výrokům I a III rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). Odvolací soud žalobu podanou proti stěžovatelce zamítl (výrok I) a stanovil, že žalobci jsou povinni nahradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení v celkové výši 3 800 Kč (výrok II).
3. Stěžovatelka přesto podala dovolání k Nejvyššímu soudu. V dovolání uvedla, že "souhlasí s rozsudkem odvolacího soudu ve výroku I." (tedy se zamítnutím žaloby). Odvolacímu soudu ale současně vytýkala "nesprávné právní posouzení věci podle §1129 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník", a požadovala, aby Nejvyšší soud "právní posouzení výroku I dle §1129 [občanského zákoníku] změnil na právní posouzení dle §1132 [občanského zákoníku], nebo že se žaloba zamítá jako nevykonatelná". Zjednodušeně řečeno, stěžovatelka v dovolání na jedné straně vyslovila souhlas s výrokovou částí rozhodnutí krajského soudu, avšak na druhé straně se vymezila vůči odůvodnění rozhodnutí, v němž bylo mj. uvedeno, že v dané věci lze aplikovat §1129 občanského zákoníku, dle něhož mohou spoluvlastníci společné věci rozhodnout dvoutřetinovou většinou; tj. na rozdíl od situací spadajících pod §1132 občanského zákoníku není vyžadován souhlasu všech spoluvlastníků.
4. Nejvyšší soud o dovolání rozhodl tak, že je odmítl pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a stěžovatelce uložil povinnost nahradit každému ze čtyř žalobců náklady dovolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatelka byla ve věci plně úspěšná a dovolání ve skutečnosti podala pouze proti odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Jelikož §236 odst. 2 o. s. ř. výslovně stanovuje, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, stěžovatelčino dovolání byl nucen odmítnout.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v záhlaví citovanými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně chráněné právo na spravedlivý proces, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, právo na majetek, právo na život, právo na ochranu zdraví a řada dalších práv. Konkrétně v rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřuje svévoli, libovůli, absenci řádného odůvodnění a jiné vady.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána zčásti včas (viz níže) oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Stran otázky včasnosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že nyní posuzovaná ústavní stížnost byla podána včas pouze ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Naopak ve vztahu k napadeným rozhodnutím krajského a okresního soudu se jedná o návrh podaný po lhůtě ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Na tomto místě je vhodné znova připomenout, že stěžovatelka podala dovolání, které bylo shledáno nepřípustným ex lege ve smyslu §236 odst. 2 o. s. ř., jenž výslovně vylučuje možnost podat dovolání pouze proti odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud tudíž odmítl dovolání z důvodů nezávisejících na jeho uvážení (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval, tedy bylo odvolání ke krajskému soudu. Z toho vyplývá, dnem rozhodným pro počátek běhu zákonné dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti byl den doručení rozsudku krajského soudu (9. 2. 2018) a lhůta marně uplynula dne 9. 4. 2018. Jelikož ústavní stížnost byla podána až dne 21. 9. 2018, je nezbytné na tuto část ústavní stížnosti nahlížet jako na opožděnou (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
8. Stran té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti shora citovanému usnesení Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pročež je nezbytné odmítnout jej. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud rovněž podotýká, že názor o závaznosti výroku rozhodnutí soudu (nikoli jeho odůvodnění) je dlouhodobě a takřka bezvýhradně akceptován judikaturou i doktrínou [viz např. Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017. ISBN 978-80-7400-673-9]. Tomu rovněž odpovídá právní úprava týkající se možnosti podat řádné a mimořádné opravné prostředky.
11. Ve světle těchto principů posuzoval Ústavní soud soulad napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s ústavně garantovaným právem stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší soud jakkoliv odchýlil od principů plynoucích z práva na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí vychází ze správných ustanovení občanského soudního řádu, je srozumitelné, logické a - s ohledem na dotčenou problematiku a jednoznačnost právní úpravy - náležitě rozsáhlé (řádné), ačkoliv se svou délkou bezpochyby řadí mezi stručnější. Napadené rozhodnutí není ani výrazem svévole. O svévoli by se jednalo kupříkladu tehdy, pokud by Nejvyšší soud nerespektoval kogentní normu občanského soudního řádu nebo by ji interpretoval způsobem, jenž popírá její podstatu nebo je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)]. K takové situaci ovšem nedošlo.
12. Jelikož stěžovatelka nenabídla žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci stran porušení svých práv dle čl. 6 (právo na život), čl. 11 (právo na ochranu majetku), čl. 31 (právo na ochranu zdraví) a čl. 36 odst. 3 Listiny (právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) a nevylíčila žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že k porušení těchto práv mohlo skutečně dojít, Ústavní soud považuje ústavní stížnost i v tomto rozsahu za zjevně neopodstatněnou.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl pro opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu