ECLI:CZ:US:2018:2.US.3219.17.1
sp. zn. II. ÚS 3219/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, sídlem Ke Klimentce 650/16, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. 7 Tdo 286/2017-41, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2016 č. j. 10 To 398/2016-1350 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. května 2016 č. j. 2 T 77/2015-1286, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zbrojíře podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, v trvání 48 měsíců. Současně bylo podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Dále mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce zbrojíře podle zákona o zbraních v trvání dvou let. O nároku poškozených rozhodl stejně jako okresní soud.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení, obsah svých podání i napadených rozhodnutí, s nimiž obsáhle polemizuje. V části své ústavněprávní argumentace namítá, že se Nejvyšší soud nevyrovnal s námitkou, že právem předpokládal, že náboje, které musely pocházet ze zásob Ministerstva vnitra (dále jen "ministerstvo"), byly před dovezením zkontrolovány a navíc byly na vedlejších stanovištích, kde stříleli zaměstnanci ministerstva, běžně odpalovány. Stěžovatel důvodně předpokládal, že i druhý vedoucí účastník střeleb K. K. náboje kontroloval a splnil tak povinnost uvedenou v §29 zákona o zbraních. Sám okresní soud totiž konstatoval, že určitý podíl na předmětném protiprávním jednání nese rovněž ne příliš zodpovědné chování uvedeného policisty při evidenci vydání granátu a průběhu střelby, kdy tento fakticky umožnil jeho převzetí poškozeným. Pro absenci nevědomé nedbalosti na jeho straně není proto možno spatřovat v jeho počínání rozpor s §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Odkazuje přitom na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 2278/07 (N 157/58 SbNU 335). Uvádí, že spoléhal na to, že druhý účastník střeleb K. K. jako zkušený a se zacházením se zbraní obeznaný občan dodržel veškeré bezpečnostní standardy pro zacházení s vojenskou zbraní a nebezpečnou vojenskou municí a nevyskytla se žádná okolnost, z níž by mohl on sám usuzovat na opak. O tom, že obal náboje vykazoval poškození, vypovídal především poškozený, z jeho výpovědi ani z jiných důkazů však nevyplývá, že by o poškození obalu věděl stěžovatel, který důvodně předpokládal, že náboj, který byl dovezen na místo někým jiným, byl K. K. zkontrolován. Z hlediska principu omezené důvěry mu tedy za událost nelze přičítat zavinění ani z nevědomé nedbalosti.
6. Stěžovatel dále namítá, že při střelbách v pozici zbrojíře nebyl, neboť byl na střelbách hostem, a neměl tak povinnosti, které vymezuje zákon o zbraních v §40 odst. 1. Za situace, kdy právem předpokládal, že žádné jiné náboje do ručního protitankového granátometu (dále jen "pancéřovka") se na střelnici nevyskytují, než ty, které přivezl sám nebo ty, které si přivezli zaměstnanci ministerstva, nelze mu přičítat za vinu, že nevyřadil náboj, jehož vnějším ohledáním nezjistil žádnou vadu, a o němž mu poškozený neřekl, že jej má odjinud. K tomu poukazuje na závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 2065/15 (N 96/81 SbNU 565), vyjadřující se k posouzení trestní odpovědnosti při podezření ze spáchání nedbalostního trestného činu v dopravě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když dojde k porušení pouze podústavní právní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. V souvislosti s námitkami stěžovatele Ústavní soud připomíná, že ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde přitom o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby a námitek podaných v opravných prostředcích zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny.
11. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu vyložil, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky. Korigoval-li některé závěry okresního soudu, učinil tak s ohledem na nepřiléhavý výklad §13 vyhlášky č. 384/2002 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o zbraních, a na zjištěné spoluzavinění poškozeného, což se odrazilo v úpravě popisu skutku, v právní kvalifikaci pouze podle základní skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu.
12. Namítá-li stěžovatel, že na akci byl pouhým hostem, pak pomíjí základní skutkové zjištění soudů vyvozené z provedeného dokazování (i z výpovědi jeho samotného), že tam byl v pozici zbrojíře a byl pověřen vedením stanoviště a řízením střelby z pancéřovky RPG-7 na tomto stanovišti, kde střelbu prováděly jím pozvané civilní osoby, včetně poškozeného. Nevznikají proto pochybnosti o tom, že střelba těchto osob, za něž převzal odpovědnost, byla pod jeho přímým odborným dohledem a instruktáží, takže z hlediska jeho trestní odpovědnosti není relevantní, že pro jinou část střeleb (příslušníků Policie České republiky), byl v postavení odpovědné osoby policista K. K.
13. Za tohoto stavu bylo povinností soudů zabývat se tím, zda stěžovatel zachoval potřebnou míru opatrnosti při způsobení trestněprávně relevantního následku (viz nález sp. zn. III. ÚS 2278/07, na nějž stěžovatel odkazuje). Dospěly-li však po pečlivém přezkoumání všech okolností případu k závěru, že stěžovatel povinnosti zachovávat náležitou opatrnost nedostál a v příčinné souvislosti s jeho jednáním došlo k porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem, tedy k vážnému zranění poškozeného s trvalými následky, z ústavního hlediska je takový závěr akceptovatelný. Určení potřebné míry opatrnosti v jednání konkrétní osoby je odvislé od její povinnosti jako objektivního hlediska pro určení požadované míry opatrnosti a od možnosti a schopnosti předvídat způsobení daného následku jako hlediska subjektivního. Oběma těmito hledisky se soudy dostatečně zabývaly, přičemž musely přihlédnout i ke skutečnosti, že stěžovatel vykonával specifickou činnost, u níž je riziko porušení nebo ohrožení chráněných zájmů vyšší, a proto je u nich požadována také vyšší míra opatrnosti. V tom se jeho věc liší od případu rozhodnutého nálezem sp. zn. III. ÚS 2278/07, v němž šlo o trestněprávní odpovědnost majitele psa při dopravní nehodě, a soudy se rozhodnými okolnostmi případu nezabývaly. V nyní posuzované věci vzaly soudy při posouzení zavinění stěžovatele v potaz veškeré relevantní okolnosti objektivního i subjektivního charakteru vztahující se k určení mezí potřebné opatrnosti stěžovatele a jejich závěr o jeho zavinění ve formě nevědomé nedbalosti tedy rozhodně není pouze paušální.
14. K námitce, že vše zavinil policista K. K. (od něhož dle tvrzení stěžovatele pocházel předmětný náboj), neboť nesplnil své povinnosti, když nezjistil vadu náboje, se velmi podrobně vyjádřil v napadeném usnesení Nejvyšší soud, který však neshledal, že by jednání stěžovatele nahradila jiná příčina, z jejíž výlučné existence by nastal trestněprávní následek. Vyslechnutí svědkové totiž vyloučili, že by šlo o náboj od K. K. Nadto znalci z Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva poukázali na to, že řídící střelby (kterým stěžovatel byl) vidí sestykování nábojky se střelou, což se včetně vybalení nábojky z obalu provádí na místě odpálení náboje, vidí nabití do pancéřovky a provede kontrolu, zda plášť pancéřovky a střely není potlučený. Vypadal-li náboj tak, jak ho popsali svědkové (na náboji byl materiál zkrabacený, bylo na něm vidět "zub času", měl trochu jiný odstín), měl být podle znalců vyřazen. Uvedl-li tedy sám stěžovatel, že před vlastní střelbou prohlédl každý granát, který nabíjel do zbraně, a že i poškozenému granát osobně nabíjel do pancéřovky, měl tyto vizuální odlišnosti, na něž byl navíc poškozeným upozorněn, zaregistrovat a vyvodit patřičné důsledky, a ne ho nabít do zbraně, kterou předal poškozenému k vystřelení. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel jako zbrojíř a držitel zbrojního průkazu měl možnost následek předvídat a současně jako řídící stanoviště střelby na daném stanovišti byl také povinen ho předvídat (viz §29 zákona o zbraních). O tom, že při střelbě z pancéřovky neprojevil vyšší míru opatrnosti, svědčí i další prokázané skutečnosti konstatované krajským soudem, včetně zjištění, že střelby probíhaly značně chaoticky.
15. Pro odlišný skutkový základ na věc nedopadá ani druhý stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. III. ÚS 2065/15, vyslovující se k tzv. principu omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je skutečnost, že řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu, nebude-li z konkrétních okolností vyplývat opak.
16. Považuje-li stěžovatel za nepřiměřeně omezený přezkum jeho věci Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že zatímco právo na odvolání v trestních věcech je garantováno čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz). I Evropský soud pro lidská práva dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován pouze na otázky právní či kontrolu absence svévole (viz rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, a ze dne 12. 4. 2001 ve věci Wariel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98). Z hlediska ústavněprávního je určující, že Nejvyšší soud z pohledu vytčených relevantních skutkových vad rozhodnutí soudů nižších stupňů přezkoumal, přičemž nebyl povinen reagovat na veškeré námitky stěžovatele, a že se velmi podrobně vyslovil především k námitkám, směřujícím do právní kvalifikace jednání stěžovatele.
17. Lze tak uzavřít, že závěry, k nimž soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu a porušující tvrzená ústavní práva stěžovatele.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu