ECLI:CZ:US:2018:2.US.3275.18.1
sp. zn. II. ÚS 3275/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Policie České republiky ze dne 29. 5. 2018 č. j. KRPA-248023/TČ-2015-000097-REZ a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 7. 2018 č. j. 1 KVZ 215/2016-1014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi byl podle svých tvrzení dotčen ve svém základním právu na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující. Napadeným usnesením ze dne 29. 5. 2018 rozhodl policejní komisař Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "Policie ČR"), o zahájení trestního stíhání stěžovatele jako obviněného pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné, jehož se měl spolu s dalšími spoluobviněnými dopustit stručně řečeno tím, že účelově organizoval řetězové obchodní operace s ryzím zlatem bez zjevné ekonomické podstaty, přičemž jeden z obviněných neodvedl státní pokladně daň z přidané hodnoty a ostatní obvinění si ji v řetězci firem účelově přeúčtovávali tak, aby poslední česká firma v řetězci získala neoprávněné zvýhodnění ve formě nadměrného odpočtu DPH, nebo snížení daňové povinnosti. Proti usnesení podal obviněný (stěžovatel) stížnost, ve které namítal celou řadu nedostatků zakládajících jeho nezákonnost a protiústavnost. Neposkytnutím dostatečného času k přípravě stížnosti došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Samotné usnesení pak považuje za účelové a nepřezkoumatelné, neboť uvedené skutkové okolnosti byly policejním orgánem formulovány způsobem, který stěžovateli zabránil se účinně vyjádřit. Po přezkoumání příslušného spisového materiálu Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") zamítlo svým usnesením ze dne 27. 7. 2018 tuto stížnost jako nedůvodnou. Shromážděné důkazy dle názoru státního zastupitelství dostatečně, tedy s potřebnou vyšší mírou pravděpodobnosti nutnou pro tento postup, odůvodňují závěr, že se stěžovatel dopustil jednání, pro které proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, a toto jednání je trestným činem. Napadené usnesení splňovalo zákonné předpoklady i formální požadavky na ně kladené a tento úkon byl tak na místě a v souladu se zákonem.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 zákona č. 161/1941 Sb., o soudním řízení trestním (dále jen "trestní řád"), neboť nesplňuje zákonem stanovené a presumované požadavky na zahájení trestního stíhání. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména argumentuje tím, že usnesení nebylo řádně oznámeno všem osobám, kterých se týká, a které se tak nemohly ke skutečnostem v něm uvedeným vyjádřit a přispět tím svojí argumentací ke stěžovatelově obhajobě. Obě napadená usnesení navíc stěžovatel považuje za nepřezkoumatelná, neboť nepředestřela žádné skutkové okolnosti nasvědčující vzájemné provázanosti skutků obviněných osob, čímž stěžovatel ztratil možnost se k věci vyjádřit, potažmo řádně připravit a vést svoji obhajobu. Dále státní zastupitelství svým usnesením mělo porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že ponechalo v platnosti usnesení policejního orgánu i přes to, že obsahuje takové označení skutku, které umožňuje jeho zaměnění za jiný trestný čin, a které z toho důvodu považuje stěžovatel za nezákonné. Porušení zásady presumpce neviny následně stěžovatel spatřuje v té části odůvodnění usnesení státního zástupce, ve které je z jeho pohledu nezákonným způsobem odkazováno na ustanovení týkající se obsahových náležitostí rozsudku. Dle stěžovatele státní zástupce také nepřezkoumal všechny výroky napadeného usnesení a nevypořádal námitky podané v doplnění stížnosti.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle které je nutno možnost jeho ingerence do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze ty nejzávažnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006).
7. Z napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání je patrné, které skutečnosti odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, a s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 trestního řádu není možno požadovat více vyčerpávající popis těchto skutečností. Odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání se tedy jeví Ústavnímu soudu dostačující. V této fázi trestního řízení postačuje k zahájení trestního stíhání vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek tomu odpovídajícím způsobem popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání a z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí napadeného rozhodnutí, neboť trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 Sb. NU 467)]. Státní zastupitelství se v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně vypořádalo se všemi námitkami stěžovatele, přičemž došlo k závěru, že v tomto případě existuje požadovaná vyšší míra pravděpodobnosti odůvodňující trestního stíhání stěžovatele.
8. Co se týče námitky stěžovatele ohledně porušení jeho práva na presumpci neviny, která může být nanejvýš relevantní již v přípravném řízení, neboť nemusí být možné napravit ji v pozdějších fázích trestního řízení, Ústavní soud dodává, že vychází ze zcela nesprávného pochopení v ústavní stížnosti zmíněných ustanovení trestního řádu. Smyslem odkazu na ustanovení prvního oddílu Hlavy VI. trestního řádu., který je obsažen v ustanovení §138 trestního řádu, je doplnění těch obsahových náležitostí, které usnesení podle druhého oddílu této hlavy sdílí právě s rozsudkem. Zákonodárce si zde místo opětovného vypisování náležitostí obsažených v prvním oddílu Hlavy VI. pouze vypomohl uvedeným odkazem. Jeho aplikace je tak naopak předpokladem pro sepsání řádného usnesení podle trestního řádu a v žádném případě z ní nelze dovozovat předjímání viny obviněného ze strany orgánů činných v trestním řízení.
9. Stěžovatelem předložené argumenty směřují pouze do výkladu podústavního práva a konkrétní skutkové situace. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu