ECLI:CZ:US:2018:2.US.3300.17.1
sp. zn. II. ÚS 3300/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Z. M., zastoupené Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Štupartská 599/4, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2017 č. j. 11 Tdo 677/2017-48 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2016 č. j. 11 To 68/2016-1581, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 3. 2016 sp. zn. 4 T 9/2015 byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za který byla podle §283 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. V. a o zproštění od podané obžaloby M. H.
3. Odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jako nedůvodné zamítl, neboť neshledal, že by v řízení, které vydání rozsudku předcházelo, došlo k závažným procesním pochybením, která by mohla mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva na obhajobu.
4. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním opřeným o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že se vrchní soud v napadeném rozsudku nevypořádal s její námitkou, že městský soud nezákonně přečetl protokol o výpovědi svědka R. K. podle §211 odst. 2 tr. řádu, aniž by pro to byly splněny podmínky. Obhájci ani stěžovatelce nebylo umožněno zúčastnit se výslechu tohoto svědka ve věznici ve Španělském království, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a na obhajobu. Soudy měly tento důkaz vyhodnotit jako nezákonný a pro zjištění skutkového stavu jako nepoužitelný, případně uskutečnit nový výslech svědka přes videokonferenční zařízení. Dle stěžovatelky se nelze ztotožnit ani s názorem Nejvyššího soudu, že tento důkaz ve vztahu k ní nebyl rozhodující, když se o stěžovatelce svědek nezmiňuje. Odkazuje na pasáž obsaženou v rozsudku městského soudu, v níž je uvedeno, že tento svědek uváděl, že měl letenku do Madridu a měl mít kontakt na někoho z Valencie, kdo mu dával instrukce. Tuto osobu tedy neoznačil, z čehož vyplývá, že stěžejním důkazem ve věci je pouze výpověď stěžovatelky z přípravného řízení. Dovodily-li soudy, že její výpověď musí být pravdivá, když se doznala, porušily zásadu uvedenou v §2 odst. 5 tr. řádu, podle níž doznání nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Poukazuje přitom na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Pello proti Estonsku (rozsudek ze dne 12. 4. 2007, č. 11423/03, §30-35). Dle stěžovatelky měla být provedena výpověď svědka K. u hlavního líčení, aby se případně vyloučila nebo potvrdila podpůrnost těch důkazů, které dle soudů stačily k jejímu odsouzení. Stěžovatelka též namítá, že jí nebyl dán prostor, aby se vyjádřila ke všem důkazům provedeným v hlavním líčení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. V souvislosti s námitkami stěžovatelky proti provádění a hodnocení důkazů a skutkovým závěrům soudů z nich vyvozeným Ústavní soud připomíná, že ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. Z obsahu rozsudku městského soudu i napadeného usnesení vrchního soudu se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Městský soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Svoje rozhodnutí pak odůvodnil v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu a neopomenul se ani vypořádat s obhajobou stěžovatelky. Vrchní soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden, nebo že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly formální logiky.
10. Konkrétní námitky stěžovatelky směřují především proti procesnímu postupu vrchního soudu při výkonu jeho přezkumné pravomoci. Stěžovatelka mu vytýká, že se nevypořádal s jejím tvrzením, že městský soud nezákonně přečetl protokol o výpovědi svědka R. K. podle §211 odst. 2 tr. řádu, aniž by pro to byly splněny podmínky.
11. Z obsahu napadeného usnesení vrchního soudu (viz str. 9) se podává, že se soud s uvedeným tvrzením stěžovatelky vypořádal, námitku o nezákonném procesním postupu městského soudu však neshledal důvodnou. Byť má Ústavní soud výhrady k samotné aplikaci §211 odst. 2 tr. řádu, neboť u osoby R. K. nešlo o "nedosažitelného" svědka (nabízela se jiná řešení jeho výslechu podle §57 nebo §69 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních), nelze přisvědčit dalšímu jejímu argumentu, že obhájci či stěžovatelce nebylo umožněno zúčastnit se jeho výslechu ve věznici ve Španělsku. Jak vyplývá z napadeného usnesení, výslech tohoto svědka provedly příslušné španělské justiční orgány na žádost státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, přičemž termín výslechu byl v dostatečném předstihu sdělen obhájcům všech obviněných a ti měli možnost se tohoto úkonu osobně zúčastnit a klást svědkovi otázky. Pro posouzení dané věci je však relevantní, že výpověď R. K. nebyla vůči stěžovatelce jediným ani klíčovým usvědčujícím důkazem. Vina stěžovatelky se totiž o tento důkaz vůbec neopírá a R. K. se o stěžovatelce ve své výpovědi ani nezmiňuje. Stěžovatelka byla spolehlivě usvědčena dalšími provedenými důkazy vyjmenovanými a řádně zhodnocenými již v rozsudku městského soudu. Do jejich řetězce pak zapadá i její doznání z přípravného řízení. To sice stěžovatelka před soudem zpochybnila s argumentací, že tak vypovídala na návod policistů, nicméně městský soud v této souvislosti doplnil dokazování výslechem těchto policistů, přičemž z jejich výpovědí vyvodil, že doznání stěžovatelky bylo motivováno snahou dosáhnout postavení spolupracujícího obviněného, což se jí nepodařilo, takže posléze začala konstruovat obhajobu, která nejenže postrádá logiku, ale je i nevěrohodná. Doznání jistě nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, v posuzovaném případě však městský soud této povinnosti dostál.
12. Odkaz stěžovatelky na rozsudek ESLP ve věci Pello proti Estonsku je nepřípadný. Skutkově v něm šlo o věc násilné trestné činnosti s následkem smrti, přičemž soudy nevyslechly svědky, kteří byli přímo na místě činu. Uznaly význam jejich výpovědí a předvolaly je, nicméně poté, co se předvolání vrátila nedoručená, od provedení tohoto důkazu upustily, ačkoliv důkazní situace se v mezidobí podstatně nezměnila. Tím se však odkazovaná věc výrazně odlišuje od věci nyní posuzované, neboť svědecká výpověď R. K. nemá ve vztahu k jednání stěžovatelky žádný význam.
13. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že neměla možnost se v hlavním líčení vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Bylo na ní, aby se rozhodla, zda se hlavního líčení zúčastní či nikoliv. Požádala-li písemně, aby hlavní líčení proběhla v její nepřítomnosti, přičemž městský soud o jejích žádostech rozhodl postupem podle §202 odst. 4 a 5 tr. řádu, nemůže mu nyní vytýkat, že se nemohla osobně vyjadřovat k důkazům v nich provedených. Zjevně však měla možnost se k výsledkům dokazování vyjádřit a své právo na obhajobu realizovat prostřednictvím svého obhájce, o čemž svědčí mimo jiné skutečnost, že se soudy ve svých rozhodnutích musely vypořádávat s jejími námitkami i s jí předloženou verzí případu.
14. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelkou uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
15. Lze tak uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Skutkové závěry, k nimž soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu