ECLI:CZ:US:2018:2.US.3328.17.1
sp. zn. II. ÚS 3328/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., právně zastoupené JUDr. Jiřím Horákem, advokátem, AK se sídlem Lešetín IV/708, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017 č. j. 7 Tdo 835/2017-58 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2017 č. j. 5 To 77/2017-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 10. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 12. 2016. č. j. 3 T 102/2016-227 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že dne 15. 9. 2015 kolem 19:20 hod. na ul. M. při řízení osobního automobilu zn. Opel Corsa při předjíždění cyklisty nedodržela bezpečný boční odstup a v důsledku toho, když cyklista vlivem ztráty rovnováhy měnil směr jízdy vlevo, pravou přední částí vozidla narazila do levé boční části jízdního kola. Následně najela vozidlem na tělo cyklisty, přičemž cyklista utrpěl zlomeniny klenby a spodiny lební se zhmožděním a otokem mozku a na následky zranění dne 16. 9. 2015 zemřel. Za to byl stěžovatelce uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zkušební dobou 30 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let. Současně jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 92 426 Kč.
3. Odvolací soud na základě odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a nově pak sám rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti pouze podle §143 odst. 1 tr. zákoníku (skutkovou větu pozměnil tak, že stěžovatelka sice nedodržela bezpečný boční odstup....., ale značně podnapilý cyklista vlivem ztráty rovnováhy změnil směr jízdy vlevo a začal s kolem padat ......). Za to jí byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců se zkušební dobou 18 měsíců, jakož i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Současně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 52 815 Kč, přičemž se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítnul usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že jí nebylo v rámci odvolacího řízení umožněno doplnění důkazního řízení předložením v tu dobu Ing. Bradáčem, Ph.D. již zpracovávaného znaleckého posudku. Odvolací soud to zdůvodnil tím, že odborné vyjádření ze dne 20. 3. 2017, zpracované tímto znalcem ještě před vyhotovením znaleckého posudku, které u veřejného zasedání předložila - a jímž bylo dokazování doplněno - se od závěrů znalce Ing. Kropáče, Ph.D., de facto nijak neliší, a proto by doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem bylo již zcela nadbytečné. Dále stěžovatelka namítá, že její zavinění nehody je obecnými soudy dovozováno z toho, že poškozeného nepředjížděla s bočním odstupem alespoň 1,5 m, a to přesto, že i kdyby takto jela, tak by ke střetu s poškozeným taktéž zjevně došlo - a lze jen spekulovat s jakými následky, pokud by se poškozený nedostal pod vozidlo.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
8. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
9. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
10. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
11. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného přečinu stěžovatelkou opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.
12. K případným zásahům výše uvedené povahy je oprávněn v soustavě obecných soudů Nejvyšší soud jako soud dovolací. Ten však neshledal argumenty stěžovatelky, znovu opakované v ústavní stížnosti, jako opodstatněné a náležitě se s nimi v napadeném usnesení vypořádal. Zejména neshledal opodstatněnou námitku týkající se doplnění dokazování v průběhu odvolacího řízení o další znalecký posudek, který soud odvolací považoval za nadbytečný. Podle soudu dovolacího odvolací soud svůj postoj v této věci náležitě a v souladu s judikaturou Ústavního soudu odůvodnil a nejedná se tudíž o tzv. opomenutý důkaz.
13. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou logické, úplné, dostatečným způsobem odůvodněné a nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.
14. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu