ECLI:CZ:US:2018:2.US.3344.18.1
sp. zn. II. ÚS 3344/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Ivanou Kamenářovou, advokátkou se sídlem Pohraniční 1288/1, Děčín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 9 Co 193/2018, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ve sporu vedeném u Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 10 C 157/2017 se stěžovatel žalobou domáhal, aby se žalovaná vystěhovala z nemovitosti jí obývané, která byla v jeho výlučném vlastnictví. V rámci řízení před soudem prvního stupně došlo ke smírnému vyřešení sporu, žalovaná se z nemovitosti vystěhovala a žalobce vzal svoji žalobu zpět, pročež bylo řízení usnesením okresního soudu ze dne 27. 6. 2018 zastaveno (výrok I.). Současně okresní soud určil, že soudní poplatek se žalobci nevrací (výrok II.) a žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech řízení částku 17.369 Kč (výrok III.). Proti nákladovému výroku podala žalovaná odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") nyní napadeným usnesením rozhodl tak, že usnesení okresního soudu se mění a žalobci (tj. stěžovateli) se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok I.). Současně bylo napadeným usnesením krajského soudu určeno, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1.270,50 Kč (výrok II.).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí krajského soudu lze hodnotit jako zcela zjevné vybočení z ustálené rozhodovací soudní praxe a porušení ustanovení §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Taková situace prý nastala v projednávaném případě, kdy stěžovatel argumentuje, že nejprve žalovanou mimosoudně vyzval, aby se z nemovitosti vystěhovala, a teprve poté, kdy na tuto výzvu nikterak nezareagovala, byl nucen se domáhat svého práva soudní cestou. Z toho také při svém rozhodování vycházel okresní soud, s jehož rozhodnutím stran nákladů řízení se stěžovatel ztotožňuje. Krajský soud však o nákladech řízení rozhodl zcela opačně, kdy se toto rozhodnutí příčí jakékoliv předvídatelnosti. Proto navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, a to navíc v bagatelní výši, proti němuž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (viz např. usnesení ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily zcela zřejmé svévole, tedy např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Takové diskrepance však v projednávané věci zjistitelné nejsou.
6. Ústavní soud totiž shledal, že stěžovatel ve svém důsledku argumentaci krajského soudu nikterak nezpochybňuje, resp. na ni vůbec neodkazuje, a tedy ji ani nekonfrontuje s vlastními protiargumenty. Z napadeného usnesení krajského soudu přitom vyplývá, že v době podání žaloby žalovaná společně s nezletilou dcerou, ke které má stěžovatel vyživovací povinnost, nemovitost ve výlučném vlastnictví stěžovatele již neobývala a za účelem následného vystěhování svých věcí jí stěžovatel do nemovitosti znemožnil přístup (viz bod 3 napadeného usnesení krajského soudu). Na základě odvolací argumentace žalované, ke které se stěžovatel v odvolacím řízení nijak nevyjádřil (viz bod 4 napadeného usnesení krajského soudu), dal krajský soud žalované za pravdu v tom ohledu, že v daném případě nastaly důvody hodné zvláštního zřetele a krajský soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., přičemž krajský soud dostatečně tento svůj postup i zdůvodnil.
7. Za těchto okolností Ústavní soud nedospěl k závěru, že by se v nyní projednávaném případě jednalo o situaci naznačenou shora, tzn. že by došlo k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení, které teprve by bylo způsobilé založit kognici zdejšího soudu [srov. k tomu přiměřeně např. nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)].
8. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného usnesení krajského soudu, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným usnesením porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu