ECLI:CZ:US:2018:2.US.3356.18.1
sp. zn. II. ÚS 3356/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Tiché, zastoupené Mgr. Kateřinou Rychterovou, advokátkou, se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1413/2018-653 ze dne 25. 7. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 351/2015-575 ze dne 13. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ve svém důsledku rovněž k porušení jejích vlastnických práv chráněných čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 101 odst. 3 Ústavy. Stěžovatelka má dále za to, že rovněž došlo k zásahu do jejích práv ze strany státní moci (soudu) nad rámec případů vymezených zákonem v rozporu s ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 20. 5. 2015 č. j. 9 C 31/2011-278 zamítl žalobu požadující, aby žalovaní (z nichž jednou byla i stěžovatelka) byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 9.447,47 EUR s 12 % smluvním úrokem z částky 9.447,47 EUR za dobu od 16. 3. 2008 do zaplacení a dále se 4 % úrokem z prodlení z částky 9.447,47 EUR za dobu od 30. 4. 2012 do zaplacení (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby žalovaný A. V. byl povinen zaplatit žalobci 8.720,74 EUR s 12 % smluvním úrokem z částky 8.720,74 EUR za dobu od 16. 3. 2008 do zaplacení a se 4 % úrokem z prodlení z částky 8.720,74 EUR za dobu od 30. 4. 2012 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2017 č. j. 30 Co 351/2015-575 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a II. tak, že žalovaní jsou povinni ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci společně a nerozdílně 9.447,47 EUR s 12 % smluvním úrokem za dobu od 16. 3. 2008 do zaplacení a se 4 % úrokem z prodlení za dobu od 30. 4. 2012 do zaplacení, a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Žalobce podle závěru odvolacího soudu splnil důkazní povinnost a unesl důkazní břemeno nejen o tom, že jeho právní předchůdce v určité době uzavřel se žalovanými (tedy i stěžovatelkou) smlouvy o půjčce peněz, a že peníze měly být v dohodnuté době a za dohodnutých podmínek vráceny, ale i o tom, že R. K. skutečně žalovaným peníze půjčil a dále, že žalobce vstoupil do práv původního věřitele a že mu tedy svědčí aktivní věcná legitimace a žalovaným svědčí pasivní věcná legitimace. Na žalovaných bylo, aby prokázali, že půjčky peněz (původnímu věřiteli nebo žalobci) vrátili. Důkazní břemeno ohledně existence právní skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, však žalovaní jako dlužníci neunesli a svá tvrzení neprokázali, ani poté, co byli ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní k této otázce odvolacím soudem poučeni.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením shledal dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Stěžovatelka totiž vylíčila přípustnost svého dovolání pouze částečnou citací ustanovení §237 o. s. ř. (tedy tak, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu"), aniž specifikovala, které otázky hmotného nebo procesního práva má přitom na mysli. Absentující údaj se nepodává ani z obsahu dovolání, jehož podstatu tvoří výtky skutkového charakteru. Protože ani stěžovatelka, ani další dovolatel nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že k zásahu do jejích ústavním pořádkem zaručených práv došlo v rámci předchozích řízení před odvolacím a dovolacím soudem. Podle stěžovatelky se odvolací soud svým postupem v předchozím řízení dopustil právního posouzení věci, které je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Rovněž skutková zjištění učiněná odvolacím soudem z provedených důkazů jsou podle stěžovatelky v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů. Dovolací soud pak tuto skutečnost v rámci dovolacího přezkumu nenapravil, neboť pouze konstatoval nepřípustnost dovolání stěžovatelky. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká přílišný formalismus. Obecné soudy tedy dle názoru stěžovatelky porušily její ústavně zaručená práva zejména tím, že při rozhodování ve věci vycházely z důkazně nepodepřených závěrů, ba dokonce z provedených důkazů učinily zcela opačná skutková zjištění, která nadto zcela nesprávně právně posoudily. Stěžovatelka poukazuje na extrémní rozpor mezi skutečným obsahem provedených důkazů a z nich soudem učiněných skutkových zjištění, domnívá se, že argumentace soudů není logická. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nevedly relevantní dokazování k tomu, zda byla údajná půjčka poskytnuta jako soukromá nebo jako podnikatelská, což by mělo za následek změnu v právním posouzení promlčení. Dále stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že došlo k vydání změnového rozsudku zejména proto, že soud připustil dokazování při založení písemných závěrečných návrhů. Stěžovatelce tak měla být tímto postupem odňata možnost jednak se relevantně k takto založeným důkazům vyjádřit, ale též namítat věcnou (skutkovou) nesprávnost rozhodnutí prostřednictvím řádného opravného prostředku, který v důsledku postupu odvolacího soudu vůbec neměla k dispozici. Odvolací soud podle stěžovatelky neměl věc posuzovat podle rakouského práva a navíc toto právo nesprávně aplikoval. Stěžovatelka dále velmi podrobně probírá skutková zjištění odvolacího soudu a polemizuje s nimi.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky se závěry obecných soudů je její nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jejího případu. Výklad podústavního práva, včetně rozhodnutí, které právo je pro posuzovaný případ relevantní, stejně jako posouzení skutkového stavu konkrétního případu je pravomocí obecných soudů a stejně jako Nejvyšší soud, ani Ústavní soud neshledal v závěrech odvolacího soudu extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními (ani v jejich rámci) a právním hodnocením případu. Odvolací soud své rozhodnutí rovněž dostatečně odůvodnil.
9. Jediný případně ústavně relevantním argumentem stěžovatelky je výtka, že odvolací soud vycházel z některých důkazů, k nimž nedal stěžovatelce možnost se vyjádřit. Tato výtka je však i důležitým dovolacím argumentem, který však stěžovatelka náležitě neformulovala a nepředložila Nejvyššímu soudu. Námitky, jimiž se Nejvyšší soud nezabýval s ohledem na nedostatečně definované důvody dovolání, jsou nepřípustným novem, a pokud by se jimi Ústavní soud zabýval, porušil by zásadu subsidiarity, spočívající v tom, že je možno ústavní stížnost využít jen tehdy, pokud stěžovatel využije všech prostředků obrany, které mu právní řád poskytuje. Ohledně námitek, že ve věci došlo k ústavně relevantním vadám řízení, měla stěžovatelka naplnit zákonné postupy, a tím umožnit Nejvyššímu soudu je řešit. To se však v posuzovaném případě nestalo, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší se jimi zabývat.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu