ECLI:CZ:US:2018:2.US.3437.17.1
sp. zn. II. ÚS 3437/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: WBM EUROPE LTD, sídlem Church Hill 103, E173BD Londýn, Spojené království, Velká Británie, právně zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 6 As 183/2017-25, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017, č. j. 6 A 160/2016-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení, ze dne 16. 5. 2016, č. j. KRPA-168641-85/TČ-2015-001392, bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 41/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, zahájeno trestní stíhání stěžovatelky (dále jen "usnesení o zahájení trestního stíhání"). Stížnost podaná právním zástupcem stěžovatelky proti uvedenému usnesení o zahájení trestního stíhání (dále jen "stížnost") byla usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 1. 7. 2016, č. j. 1 ZT 172/2016-37 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), odmítnuta z důvodu, že osoba oprávněná jednat za stěžovatelku byla současně v procesním postavení svědka v téže věci a nemohla proto uvedenému právnímu zástupci plnou moc k obhajobě platně udělit. Proto stížnost podaná tímto právním zástupcem byla považována za podanou osobou neoprávněnou. Vzhledem k tomu, že nebyl nikdo jiný, kdo by za stěžovatelku mohl činit v trestním řízení úkony, ustanovil jí Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 14. 7. 2016, č. j. 0 Nt 12068/2016-12, opatrovníka podle §34 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob").
Stěžovatelka se následně u Městského soudu v Praze jako soudu správního domáhala ochrany před nezákonným zásahem, kterého se mělo dopustit Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3 (dále jen "státní zastupitelství"). Stěžovatelka navrhovala, aby soud určil, že zásahy státního zastupitelství, jimiž byla stížnost stěžovatelky odmítnuta a vyvoláno řízení o ustanovení opatrovníka, byly nezákonné. A dále, aby soud státnímu zastupitelství zakázal pokračovat v porušování práva stěžovatelky zvolit si zástupce a současně státnímu zastupitelství přikázal, aby obnovilo stav před tímto zásahem.
Městský soud v Praze napadeným usnesením žalobu stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem odmítl, neboť nebyly splněny podmínky řízení. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že v dané věci stěžovatelka napadla úkony státního zastupitelství, které nebyly úkony správního orgánu, ale státní zastupitelství při nich jednalo v pozici orgánu činného v trestním řízení. Jednotlivé úkony činěné státním zastupitelstvím v rámci trestního stíhání stěžovatelky nemohou podle Městského soudu v Praze představovat nezákonný zásah správního orgánu.
Stěžovatelkou podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Shodně s Městským soudem v Praze dospěl k závěru, že proti tvrzenému nezákonnému postupu orgánu činného v trestním řízení (v jeho průběhu) se stěžovatelka nemůže bránit žalobou na nezákonný zásah ve správním soudnictví. V daném případě podle Nejvyššího správního soudu evidentně nešlo o postup správního orgánu jako takového a ani o postup v příp. postavení, či propůjčení pravomoci, správního orgánu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že její snahou je, aby se v předmětném trestním řízení mohla řádně hájit prostřednictvím jí určeného zmocněnce a nikoli prostřednictvím státem nezákonně ustanoveného opatrovníka. Stěžovatelka se tedy pokoušela tento protiprávní stav zvrátit, a to jednak ústavní stížností proti usnesení státního zastupitelství, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2329/16, odmítnuta, a jednak podáním žaloby v režimu správního soudnictví. O její žalobě však nebylo před správními soudy meritorně jednáno. Stěžovatelka tvrdí, že musí existovat nějaký typ řízení, kde by se mohla domáhat nápravy nebo alespoň konstatování toho, že předmětný postup státního zastupitelství je v rozporu se zákonem, jinak by šlo o stav denegatio iustutiae. Stěžovatelka se v této souvislosti domáhá, aby Ústavní soud alespoň jako obiter dictum ve svém rozhodnutí uvedl, jak se domoci zrušení ustanovení opatrovníka právnické osobě, pro jehož ustanovení nebyly splněny zákonné podmínky.
II.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup obecných soudů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti.
V posuzovaném případě je nepochybné a stěžovatelka to nijak nepopírá, že státní zastupitelství postupovalo jako orgán činný v trestním řízení ve smyslu §12 odst. 1 trestního řádu. Postup orgánu činného v trestním řízení vedeném proti právnické osobě primárně upravuje zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a trestní řád. Proto nelze, s ohledem na systémové parametry výstavby právního řádu, prostředky ochrany práv a svobod narušených tímto postupem státního zastupitelství hledat v soudním řádu správním (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2166/14).
Pokud tedy správní soudy v záhlaví uvedených rozhodnutích dospěly k závěru, že jim nepřísluší přezkoumávat napadený postup státního zastupitelství, neboť jde o postup orgánu činného v trestním řízení, Ústavní soud na uvedeném nespatřuje nic protiústavního.
Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud upozorňuje na svůj nález ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18, zabývající se v souvislosti s jinou věcí námitkami, které jsou podstatou stěžovatelčiny ústavní stížnosti a její zásahové žaloby, tedy námitkami proti postupu orgánů činných v trestním řízení, spočívajícímu v neumožnění právnické osobě zvolit si obhájce prostřednictvím osoby oprávněné za ni činit úkony v trestním řízení, která je ve věci svědkem, a to s odkazem na §34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Ústavní soud v citovaném nálezu dospěl k závěru, že s ohledem na základní právo právnické osoby na obhajobu, jehož součástí je i právo zvolit si obhájce, je třeba ustanovení §34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob vykládat tak, že osoba oprávněná činit úkony za obviněnou právnickou osobu (§34 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob) může této obviněné právnické osobě zvolit obhájce i v případě, že tato oprávněná osoba sama vystupuje v řízení jako svědek. Pokud orgány činné v trestním řízení svým postupem znemožní právnické osobě, aby si svobodně vybrala obhájce, popřípadě jej změnila, s odkazem na skutečnost, že osoba oprávněná za ni činit úkony je ve věci svědkem, poruší tím právo právnické osoby na obhajobu garantované čl. 40 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že v minulosti odmítl jako zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti téže stěžovatelky, vedené pod sp. zn. II. ÚS 2520/16 a sp. zn. II. ÚS 2329/16, ve kterých namítala, že si nemohla zvolit svého obhájce s odkazem na tvrzení, že osoba oprávněná činit úkony jménem obviněné stěžovatelky bude v trestním řízení vyslechnuta jako svědek (usnesení sp. zn. II. ÚS 2520/16 ze dne 21. 2. 2017 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2329/16 ze dne 4. 10. 2016). Ústavní soud ovšem současně připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou jeho vykonatelná rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby. Podle judikatury Ústavního soudu z tohoto ustanovení vyplývá i povinnost obecných soudů ve svém rozhodování reflektovat nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18 (jde o tzv. precedenční závaznost tohoto nálezu). Zjednodušeně řečeno, výklad učiněný Ústavním soudem v citovaném nálezu by měl být východiskem pro posuzování i případu stěžovatelky [podrobně viz nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), body 60-71].
S ohledem na precedenční závaznost nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18, orgány činné v trestním řízení vedeném proti stěžovatelce musí umožnit stěžovatelce, aby svobodně zvolila obhájce osoba oprávněná činit za ni úkony, byť by v trestním řízení vedeném proti stěžovatelce tato osoba byla svědkem. Zároveň stěžovatelce ustanovený opatrovník nemůže bez dalšího důvodu určit obhájce proti vůli stěžovatelky, je-li opatrovník ustanoven pouze z důvodu, že právnická osoba nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení a tato nezpůsobilost je dána pouze tím, že tato osoba vystupuje jako svědek ve věci obviněné právnické osoby. Uvedené však nic nemění na závěru o zjevné neopodstatněnosti nyní posuzované ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím správních soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu