ECLI:CZ:US:2018:2.US.3448.17.1
sp. zn. II. ÚS 3448/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. M. (dříve H. V.), t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou, sídlem Bucharova 1314/8, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017 č. j. 8 Tdo 576/2017-32, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 13 To 89/2015-512 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2016 č. j. 8 Tdo 811/2016-33, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 4 T 145/2013 se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 2. 2015 č. j. 4 T 145/2013-321 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Dle skutkové věty výroku o vině se stěžovatel trestného jednání dopustil v podstatě tím, že v šatně odsouzených vězeňské kuchyně ve Věznici v Pardubicích dne 14. 2. 2013 fyzicky napadl odsouzeného T. Š. tak, že jej nejprve udeřil jednou ranou uzavřenou pěstí do obličeje, kdy poškozený po tomto úderu upadl na podlahu, kde ho stěžovatel dvakrát nebo třikrát kopl levou nohou do oblasti břicha, poté ještě ležícího ho s nápřahem kopl do spodní části zad, přičemž na noze měl obutou pevnou obuv (tzv. kanady), kdy poškozený utrpěl zhmoždění hrudníku vlevo, zlomeninu XI. žebra a v důsledku toho krvácení do hrudní oblasti, zhmoždění bederní oblasti, hematom levé ledviny s posttraumatickou příměsí krve v moči, a tato zranění si vyžádala jeho hospitalizaci na chirurgickém oddělení jednotky intenzivní péče Pardubické krajské nemocnice, a. s. od 14. 2. 2013 do 18. 2. 2013 a poté ve Vězeňské nemocnici Praha - Pankrác do 28. 3. 2013, a dále u poškozeného v důsledku jednání stěžovatele došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, jejíž léčení dosud bezúspěšně probíhá. Okresní soud tak rozhodl poté, co jeho první odsuzující rozsudek ze dne 4. 2. 2014 byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), zrušen pro nezbytnost dalšího doplnění dokazování.
3. Rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 3. 2016 č. j. 13 To 89/2015-442 byl z podnětu odvolání stěžovatele napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. řádu byl stěžovatel obžaloby zproštěn s tím, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán.
4. Proti zprošťujícímu rozsudku krajského soudu podalo Nejvyšší státní zastupitelství dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265k odst. 1 tr. řádu uvedený rozsudek zrušil a krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konstatoval, že krajský soud se zásadním způsobem odchýlil od skutkových zjištění okresního soudu, aniž by znovu provedl pro svá skutková zjištění podstatné důkazy, přičemž důkazy, které sám provedl, byly pro věc nepodstatné. Překročil tak trestním řádem stanovené limity dokazování, změny skutkového stavu i samotného způsobu rozhodnutí.
5. Rozsudkem krajského soudu napadeným ústavní stížností byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozsudek okresního soudu zrušen ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu bylo nově rozhodnuto tak, že se stěžovateli při nezměněném výroku o vině ukládá podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel uvádí, že od počátku popíral, že by poškozeného fyzicky napadl, přičemž tvrzený čin nijak nezapadá do celkového profilu osobnosti stěžovatele, kterému se v důsledku vzorného chování při výkonu trestu odnětí svobody podařilo dosáhnout přeřazení do věznice s mírnějším režimem. Pohnutku k vyvolání sporu s poškozeným označuje nejen za nelogickou a naprosto malichernou, ale i za absurdní.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že hlavním důkazem proti němu měla být výpověď poškozeného, která však nebyla provedena zákonným způsobem, neboť krajský soud disponoval pouze úředními záznamy o podaném vysvětlení, přičemž poškozený podával vysvětlení nejednotně, když nejprve uvedl, že měl úraz, který však nedával do souvislosti se stěžovatelem. Soud z několika vzájemně si odporujících vysvětlení pak vyšel z toho, které svědčilo v jeho neprospěch. S odvoláním na §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu přitom pracoval pouze s úředními záznamy o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. řádu a tyto provedl jako "výpověď svědka", čímž řízení zatížil závažnou vadou. Závěry o vině stěžovatele pak nevyjasnily ani nepřímé důkazy.
9. V řízení před krajským soudem po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu se dle stěžovatele nepodařilo napravit dřívější procesní pochybení a opakovaně došlo k hodnocení důkazů a výkladu vzniklých pochybností ústavně nekonformním způsobem. Nebyl vysvětlen časový odstup mezi údajným napadením poškozeného a označením stěžovatele jako útočníka, protichůdnost tvrzení poškozeného ani jeho věrohodnost. S odkazem na princip presumpce neviny a z něho vyplývající zásadu in dubio pro reo a na související judikaturu Ústavního soudu se domnívá, že mělo být rozhodnuto v jeho prospěch, neboť nepřímé důkazy, o něž krajský soud opřel závěr o vině, netvořily ucelený řetězec. Stěžovatel vysvětlení poškozeného svědčící v jeho neprospěch zpochybňuje i proto, že nelze vyloučit možnosti vlivu zájmových osob z oddělení prevence ve věznici, přičemž poškozený změnou vysvětlení sledoval vlastní zájmy, kdy tak jednal s vidinou zisku v podobě vysokého odškodného.
10. Stěžovatel nesouhlasí s dovoláním Nejvyššího státního zastupitelství ani s následným kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, přičemž za správný považuje zprošťující rozsudek krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
13. V souvislosti s námitkami stěžovatele proti skutkovým závěrům soudů Ústavní soud připomíná, že ochrana právům, v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
14. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde přitom o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
15. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Nelze přitom dospět k závěru, který činí stěžovatel, že již Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí pochybil, nepodpořil-li zprošťující rozsudek krajského soudu. Nejvyšší soud totiž rozhodl zcela v souladu s příslušnými normami trestního řádu, shledal-li, že krajský soud oproti nalézacímu soudu zásadním způsobem změnil hodnocení klíčových důkazů a dospěl k opačným skutkovým závěrům, aniž by dokazování provedené okresním soudem zopakoval, přičemž jím provedené důkazy byly nepodstatné a okrajové a nemohly tak samy o sobě být podkladem pro vyvození zcela jiných skutkových závěrů, než k nimž dospěl okresní soud (viz §259 odst. 3 tr. řádu). Obdobně se vyjádřil ve své judikatuře i Ústavní soud [srov. nálezy ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119), ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311)], který takový postup odvolacího soudu označil za svévolný a překvapivý a ve svém důsledku porušující právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
16. Ztotožnil-li se poté krajský soud se skutkovými zjištěními okresního soudu, když předtím dokazování doplnil čtením výpovědi poškozeného z přípravného řízení, výslechem znalce, který podal znalecký posudek k poranění poškozeného a k mechanismu jeho vzniku, a výslechem znalkyně vyjadřující se k osobě poškozeného z hlediska jeho věrohodnosti, nelze postupu a závěrům uvedeným v napadeném rozsudku z ústavního hlediska cokoli vytknout. Soudy si byly vědomy důkazní složitosti věci, kdy incidentu byli přítomni pouze stěžovatel a poškozený. Oběma verzím skutkového děje proto věnovaly náležitou pozornost, přičemž se důkladně zabývaly i věrohodností poškozeného, kterou stěžovatel zpochybňoval. Přihlédly též k dalším ve věci provedeným důkazům. Dospěly-li po řádném vyhodnocení provedených důkazů k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozeného, který detailně popsal svoje napadení stěžovatelem, jejich závěr je akceptovatelný, neboť je podporován dalšími provedenými, byť nepřímými, důkazy, zatímco verze stěžovatele prokázána nebyla. Soudy též přijatelným způsobem vysvětlily důvody, proč poškozený v původně podaném vysvětlení uváděl jinou verzi svého zranění (kterou však odmítl i znalec pověřený vypracováním znaleckého posudku k mechanismu vzniku poranění). Jak případně poukázal v napadeném rozsudku krajský soud, motiv jednání stěžovatele (spor o boty) se může jevit jako malicherný, při hodnocení jeho osoby však nelze úplně odhlédnout od skutečnosti, že i v minulosti řešil konfliktní situaci naprosto neadekvátním způsobem, který skončil smrtí tehdejšího poškozeného a odsouzením stěžovatele mj. pro trestný čin vraždy.
17. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupin odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podloženy výpovědí poškozeného, o jejíž věrohodnosti soudy nepochybovaly též proto, že s ní korespondují další nepřímé důkazy, tudíž není na místě námitka stěžovatele, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo.
18. Také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, přezkoumal z pohledu stěžovatelem vytčených vad rozhodnutí soudů nižších stupňů, v jejich postupu však nezjistil známky libovůle či snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování.
19. Namítá-li stěžovatel, že soudy nezákonně, s odvoláním na §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, použily úřední záznamy o podaném vysvětlení poškozeného podle §158 odst. 6 tr. řádu a tyto provedly jako "výpověď svědka", nelze jeho námitce přisvědčit. Z obsahu soudního spisu se totiž podává, že poškozený byl dne 18. 9. 2013, tedy poté, co bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, řádně vyslechnut jako svědek, a to za přítomnosti státní zástupkyně i obhájce (viz protokol o výslechu svědka č. l. 54 - 60). Okresní soud tuto výpověď podle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu u hlavního líčení přečetl, přičemž k ní obhájkyně ani stěžovatel neměli žádné připomínky. Rovněž krajský soud při veřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2016 uvedenou výpověď za splnění podmínek §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu (z důvodu úmrtí poškozeného) přečetl. Úřední záznamy o podaném vysvětlení poškozeného podle §158 odst. 6 tr. řádu čteny nebyly, přičemž z napadených rozhodnutí ani nevyplývá, že by byly jako důkaz použity.
20. Lze tak uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
21. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu