ECLI:CZ:US:2018:2.US.3505.18.1
sp. zn. II. ÚS 3505/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S. K., t. č. ve Vazební věznici a ÚPVZD v Brně, Jihlavská 12, Brno, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 18. 10. 2018, č. j. MSP-721/2015-MOT-T/115, o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 18. 10. 2018 č. j. MSP-721/2015-MOT-T/115 se do rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti odkládá.
Odůvodnění:
1. Dne 25. 10. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele, která splňuje procesní podmínky řízení před Ústavním soudem podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a kterou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlavní označeného rozhodnutí, jímž ministr spravedlnosti, na základě předcházejících usnesení Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace.
2. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv pramenících z čl. 36 odst. 1 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 28. 2. 2018 bylo zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatele, neboť bylo zjištěno, že státem příslušným k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany není v případě stěžovatele Česká republika, ale Chorvatská republika. Přestože bylo v tomto rozhodnutí uvedeno, že bude přemístění (stěžovatele) z dožadujícího členského státu, České republiky, do příslušného členského státu Evropské unie, Chorvatské republiky, provedeno, jakmile to bude z praktického hlediska možné, nejpozději však do 6 měsíců od akceptace osoby příslušným členským státem, k přemístění nedošlo. Podle názoru stěžovatele k němu však mělo dojít nejpozději k 13. 8. 2018, tedy 6 měsíců po vydání dopisu Ministerstva vnitra Chorvatské republiky, kterým uznal svoji příslušnost a potvrdil, že očekává přemístění stěžovatele. Stěžovatel tak podal dne 1. 10. 2018 k Městskému soudu v Praze žalobu proti nečinnosti správního orgánu a také návrh na vydání předběžného opatření, kterým by ministru spravedlnosti bylo uloženo, aby se zdržel vydání rozhodnutí o předání navrhovatele do Ruské federace do doby nabytí právní moci rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany příslušnými orgány Chorvatské republiky.
3. Dříve než došlo k rozhodnutí o podané žalobě a návrhu, postoupilo Ministerstvo vnitra věc ministru spravedlnosti za účelem vydání závěrečného rozhodnutí o povolení vydání do Ruské federace, k jehož vydání došlo dne 18. 10. 2018. Stěžovatel toto rozhodnutí považuje za protiústavní a rozporné s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle níž není povolení vydání před pravomocným ukončením řízení o udělení mezinárodní ochrany přípustné. Z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (tzv. nařízení Dublin III), totiž vyplývá, že v současné době probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovateli v jiném členském státě, Chorvatské republice, má vzhledem k pravomoci ministra spravedlnosti ČR povolit vydání stěžovatele stejný účinek, jako kdyby řízení probíhalo v České republice.
4. Ústavní soud konstatuje, že podání ústavní stížnosti zásadně není spojeno se suspenzivním účinkem a že rozhodnutí, jímž Ústavní soud vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí odloží, je vázáno na striktní splnění podmínek zakotvených v §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle uvedeného ustanovení může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
5. V posuzovaném případě Ústavní soud shledal, že podmínky citovaného ustanovení jsou splněny. Odklad vykonatelnosti je sice institutem mimořádným a ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutno vykládat restriktivně [srov. např. usnesení ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 254/02 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], nicméně ve věci stěžovatele je nutno uvážit, že by výkon napadeného rozhodnutí mohl představovat nezhojitelný zásah do jeho práv, přičemž stěžovatel může být předán do Ruské federace každým okamžikem. Tím by došlo k zmaření probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel navíc namítá, že mu v Ruské federaci hrozí vážná újma na lidských právech spojená s trestním stíháním za zvlášť závažné trestné činy a případným uvězněním. Podle Ústavního soudu odkladem vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nejsou nepřiměřeně ohroženy zájmy jiných osob, vzhledem k předpokladu, že o ústavní stížnosti bude moci být rozhodnuto v nejbližší době po získání potřebných podkladů pro rozhodnutí.
6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud přistoupil k odkladu vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti, a to aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu