ECLI:CZ:US:2018:2.US.3513.17.1
sp. zn. II. ÚS 3513/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, VV Pankrác, Praha, zastoupeného JUDr. Vladimírou Pajerovou, advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 3, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2016, č. j. 1 T 121/2015-577, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2017, č. j. 12 To 455/2016-621, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, č. j. 3 Tdo 644/2017-57, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. K tomu je třeba uvést, že jakkoliv stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nezmiňuje v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, hodnotil Ústavní soud podaný návrh podle jeho celkového obsahu a kontextu a takto nazíráno shledal, že napadeno je rovněž zmíněné usnesení Nejvyššího soudu a takto s ním i dále pracoval.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za to byl odsouzen podle ustanovení §209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře pěti let a dle ustanovení §56 odst. 2 písm. c) byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Tohoto trestného činu se - zjednodušeně a ve zkratce řečeno - dopustil tím, že pod záminkou zařízení výhodné hypotéky u společnosti Raiffeisenbank a. s., která měla být určena na opravu rodinného domu poškozených, v roce 2011 na různých místech postupně vylákal od poškozené rodiny pod různými záminkami finanční hotovost v celkové výši 1 436 000,- Kč, když tvrdil, že tuto částku vloží do Raiffeisenbank, a. s., která poslouží jednak k tomu, aby rodina úvěr získala, a také, aby pro ni úvěr byl co nejvýhodnější, když poškozeným tvrdil, že čím více peněz mu takto předají, tím vyšší a výhodnější úvěr jim zprostředkuje, což ve skutečnosti nikdy neměl v úmyslu a neměl ani možnost poskytnutí úvěru či jeho parametry ovlivnit a rovněž za tímto účelem nevyvíjel žádnou činnost a takto získané finanční prostředky užil pro vlastní potřebu. Tímto popsaným jednáním, kterého se stěžovatel dopustil i přesto, že byl již rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 22T 111/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 13To 38/2010, odsouzen za trestné činy podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 a podvodu dle §250 odst. 1, 2 ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let a šesti měsíců, se stěžovatel obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, byl za takový čin v posledních třech letech potrestán a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.
3. Stěžovatel se následně proti rozsudku okresního soudu odvolal, přičemž Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") toto odvolání zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel namítal, že výpovědi příslušníků poškozené rodiny jsou rozporné, přičemž listinné důkazy je nepotvrzují a svědčí v jeho prospěch; dále že mělo být provedeno u této rodiny finanční šetření k prověření, zda vůbec disponovali finančními částkami na tvrzené zápůjčky. Namítal i skutečnost, že v odůvodnění výroku o ukládaném trestu je nesprávně uvedeno, že ani dlouhodobější pobyt stěžovatele ve výkonu trestu ho neodradil od páchání trestné činnosti. Nicméně tato údajná trestná činnost se měla stát před nástupem stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, ve kterém je poprvé v životě. V neposlední řadě tvrdil, že okresní soud nepřihlédl k jeho špatnému zdravotnímu stavu a ke skutečnosti, že má šestiměsíčního syna, kterého zatím viděl pouze ve výkonu trestu. Krajský soud nicméně dospěl k názoru, že řízení, které předcházelo napadenému rozsudku okresního soudu, bylo v souladu s trestním řádem a nebylo zatíženo vadami. Všechny provedené důkazy byly v napadeném rozsudku dostatečně reprodukovány a okresní soud dospěl ke správnému závěru, že se stěžovatel dopustil stíhaného jednání způsobem uvedeným ve výroku napadeného rozsudku, přičemž provedené důkazy byly řádně zhodnoceny ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu. Nedošlo k žádnému pochybení při kvalifikaci jednání, kterého se stěžovatel dopustil. Dále krajský soud vyslovil, že námitky, které stěžovatel v odvolání uvádí, použil jako argumenty již v nalézacím řízení, se kterými se právě již nalézací soud vypořádal a krajský soud se s tímto ztotožňuje. Tvrzení stěžovatele jsou prý účelová a uváděna ve snaze zbavit se trestní odpovědnosti za spáchané jednání. Jakkoliv krajský soud připustil pochybení okresního soudu spočívající v nesprávném uvedení toho, že stěžovatel již byl ve výkonu trestu odnětí svobody, neboť projednávané trestné činnosti se dopustil ještě před jeho nástupem, nemění ani tato okolnost na správnosti napadeného rozhodnutí.
4. Poté stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám a proto je Ústavní soud dále nereprodukuje.
6. Stěžovatel má za to, že postupem soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces definovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Součástí práva na spravedlivý proces je totiž v trestním řízení i právo obviněného na obhajobu, tedy požadavek, aby mu byla zaručena plná ochrana zákonných zájmů a práv včetně práva požadovat od všech orgánů činných v trestním řízení, aby byly zjištěny všechny skutečnosti objektivně, tedy povinnost těchto orgánů zjišťovat skutečnosti svědčící i v jeho prospěch. Současně postupem soudů obou bylo porušeno právo stěžovatele dle čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, které zakotvuje právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených předpisech u jiného orgánu a dále právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Tato porušení stěžovatel vysvětluje tak, že se soud prvního stupně a ani odvolací soud nevypořádaly s naprosto odlišnými a vnitřně rozpornými tvrzeními poškozených, která se zásadním způsobem rozcházejí nejen mezi sebou, ale rovněž s provedenými listinnými důkazy. Nadto soud I. stupně zamítl návrh stěžovatele na provedení důkazů výslechem jím navržených svědků, a to s krátkým odůvodněním, že tyto osoby nemají vztah k dané věci a jejich výslech by tak nemohl pro věc přinést nic podstatného, ačkoliv jejich výpověď by rovněž potvrdila, že to byl stěžovatel, kdo údajným poškozeným měl peněžní prostředky zapůjčit. Zejména se pak jedná o svědkyni I. Trutnovskou, která by mohla potvrdit, že stěžovatel předal jedné z poškozených částku ve výši 1 000 000,- Kč, a to jako půjčku za účelem nákupu rodinného domu, neboť tuto částku si poškozená u I. Trutnovské uschovala. Uvedené odmítnutí provedení navrhovaných důkazů tedy představuje zásadní porušení práva stěžovatele na obhajobu a jeho práva na spravedlivý proces, na slyšení jím navržených svědků, jejichž výslech představoval důkaz svědčící v jeho prospěch a kdy výpovědi těchto svědků mohly vést k přehodnocení výroku soudu o vině stěžovatele.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Rovněž Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
9. Ústavní soud přezkoumal nyní projednávanou věc stěžovatele, zohlednil právě uvedená východiska a dospěl k závěru, že právní závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jež byla dostatečným podkladem pro vydání napadených rozhodnutí. Vzhledem k nyní projednávané věci a daným skutečnostem proto Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, která je vyhrazena obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl (především) do zásady volného hodnocení důkazů prováděných těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené garantované nezávislosti. V daném případě je totiž již ze samotného obsahu napadených rozhodnutí zřejmé, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu se základními zásadami trestního řízení a nedošlo tak k porušení žádného z tvrzených základních práv. Celá stěžovatelova věc byla projednána rovněž v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu, kterou stěžovatel namítá, a soudy v neposlední řadě svá rozhodnutí též řádně odůvodnily.
10. Stěžovatel svou - značně kuse pojatou - stížnost opírá zejména o námitku, že soudy nevyslechly jím navrhované svědky, což podle jeho názoru představuje zásah do jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu, které je součástí základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud ovšem konstatuje, že z napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy na tyto důkazní návrhy stěžovatele řádně reagovaly, když vysvětlily, že nebudou provedeny pro nadbytečnost, jelikož nemají žádnou věcnou souvislost s projednávanou věcí a nebyly by tak žádným přínosem. V tomto postupu Ústavní soud neshledává žádné pochybení. Nedošlo tak proto k jevu, setrvale označovanému judikaturou a doktrínou jako opomenutý důkaz, který vychází z povinnosti soudu na každý navržený důkazní návrh náležitě reagovat - tzn. buď jej provést, anebo vyložit, z jakých důvodů jeho provedení není vhodné či nezbytné. Právě takovým způsobem obecné soudy postupovaly v nyní projednávané věci.
11. Není žádného důvodu pochybovat, že zejména soud I. stupně provedl všechny důkazy, které byly pro rozhodnutí ve věci klíčové a podstatné, a to ať již jde o důkazy v neprospěch, tak i ve prospěch stěžovatele. Vzhledem ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem a po důkladném prozkoumání nyní projednávané věci má totiž rovněž Ústavní soud za to, že argumenty, které stěžovatel uvádí, směřují pouze ke zproštění se trestní odpovědnosti, což je sice lidsky pochopitelné, nicméně ústavněprávně nepodstatné. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti nemůže být vykládáno jako způsob sloužící k přehodnocení závěrů předchozího řízení, jelikož ústavně zaručené právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve vlastní věci.
12. Na základě výše zmíněného lze tedy uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a nedošlo k porušení žádného ze stěžovatelových základních práv. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu