ECLI:CZ:US:2018:2.US.3651.17.1
sp. zn. II. ÚS 3651/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Puškelové, zastoupené JUDr. Zuzanou Veselskou, advokátkou, sídlem Korunní 1077/31, Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 č. j. 33 Cdo 3152/2017-229, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 57 Co 330/2016-181 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. března 2016 č. j. 33 C 82/2013-154, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Tomáše Kosiby, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když soudy nepostupovaly v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 3. 2016 č. j. 33 C 82/2013-154 ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala, aby byl zrušen rozhodčí nález ze dne 14. 1. 2013 č. j. R 3/12 vydaný rozhodcem Mgr. Ondřejem Milatou, jímž byla stěžovatelce (v rozhodčím řízení žalované) uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému; v rozhodčím řízení žalobci) částku 720 000 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení peněz poskytnutých stěžovatelce vedlejším účastníkem řízení podle smlouvy o půjčce; současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 11. 2016 č. j. 57 Co 330/2016-181 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud ve shodě s okresním soudem neshledal naplnění žádného ze stěžovatelkou uváděných důvodů, který by mohl vést ke zrušení rozhodčího nálezu. Namítala-li stěžovatelka neplatnost rozhodčí doložky [§31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení")], nemohlo být jejímu návrhu vyhověno, neboť jej neuplatnila včas (srov. §33 zákona o rozhodčím řízení). Důvod neplatnosti rozhodčí doložky totiž nemůže být uplatněn později, než se začne jednat ve věci samé. Krajský soud v této souvislosti rovněž zdůraznil, že nešlo o spotřebitelský vztah, neboť vedlejší účastník řízení nevystupoval ve vztahu jako podnikatel. Neobstál ani další důvod podle §31 odst. e) zákona o rozhodčím řízení, že jí byla odňata možnost jednat před rozhodcem. Rozhodce použil přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, stěžovatelce řádně doručil návrh na vydání rozhodčího nálezu a rovněž ji poučil o nutnosti vyjádřit se k němu a předložit důkazy. Předání peněz stěžovatelce bylo v rozhodčím řízení vedlejším účastníkem řízení doloženo příjmovými doklady podepsanými stěžovatelkou; naopak stěžovatelka žádný důkaz, že by částku 720 000 Kč nepřevzala, nebyla schopna předložit. Stěžovatelka rovněž neprokázala, že smlouvu o půjčce uzavřela v tísni, popř. že byla uvedena v omyl; ostatně tyto skutečnosti v rozhodčím řízení ani netvrdila. Zmiňovala-li stěžovatelka výslech svědkyně Mohylové, tato nebyla přímo přítomna u předání peněz, když pouze od jiného stolu v restauraci mohla sledovat jednání mezi účastníky. U třetího stěžovatelkou uplatněného důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. i) zákona o rozhodčím řízení, krajský soud uvedl, že trestní věc, která měla být důvodem pro obnovu řízení, byla odložena, takže tento důvod odpadl.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 č. j. 33 Cdo 3152/2017-229 odmítnuto, protože nebylo přípustné. Nejvyšší soud se vyjádřil ke všem stěžovatelčiným námitkám. Ohledně absence poučení rozhodcem podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kdy stěžovatelka tvrdila, že by mohla svědeckou výpovědí svědkyně Mohylové vyvrátit tvrzení vedlejšího účastníka řízení, že jí peníze předal, Nejvyšší soud uvedl, že provedení tohoto důkazu bylo nadbytečné a vedlo by pouze k průtahům v řízení před rozhodcem, neboť tento důkaz nebyl způsobilý vyvrátit tvrzení žalovaného podpořené listinnými důkazy (příjmovými doklady), a to vzhledem k tomu, že svědkyně Mohylová nebyla přítomna jednání smluvních stran a měla informace pouze od žalobkyně. Vytýkala-li stěžovatelka krajskému soudu nerespektování rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 23 Cdo 3705/2011, Nejvyšší soud k tomu uvedl, že stěžovatelka ve svém prvním podání ve věci (vyjádření ze dne 22. 8. 2012) neuvedla žádný důvod neplatnosti rozhodčí doložky, když neplatnost pouze bez uvedení důvodů namítla. Absentuje-li důvod neplatnosti (jakýkoliv prvotní), kterým by se rozhodce mohl případně zabývat, není ? logicky vzato ? prostor pro uplatnění dalšího důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Za přiléhavý nepovažoval Nejvyšší soud ani odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3402/13 (N 115/73 SbNU 793; rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz.), v němž bylo dovozeno, že civilní soudy porušily právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces, jestliže při posouzení platnosti rozhodčí doložky postupovaly ryze formálně (zaměřily se toliko na zjištění, že uzavřené smlouvy splňují všechny formální náležitosti) a na základě toho pak dospěly k závěru, že není dána pravomoc soudu k projednání věci (tím byl stěžovatelce odepřen přístup k soudu). O takový případ však podle Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci nešlo.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve rekapituluje obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí. Soudům vytýká, že platnost rozhodčí doložky posuzovaly ryze formalisticky a nebraly v potaz další závažné okolnosti, které v průběhu dokazování vyšly najevo. Uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že smlouvu o půjčce uzavřela pod nepřiměřeným psychickým nátlakem za tíživé osobní a finanční situace, kterou navíc vedlejší účastník řízení zneužil. V této souvislosti připomíná povinnost soudů posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Podle stěžovatelky byla jediným účelem uzavření smlouvy o půjčce realizace prodeje bytu v jejím výlučném vlastnictví. Dále namítá, že v rozhodčím řízení nebyla náležitě poučena podle §118a o. s. ř., čímž jí byla odňata možnost navrhnout pro svá tvrzení o neposkytnutí půjčky další důkazy, zejména výslech svědkyně Mohylové, která popsala okolnosti uzavírání a podpisu smlouvy o půjčce. Vznáší výhrady proti hodnocení důkazů obecnými soudy, přičemž zejména poukazuje na nevěrohodnost výpovědi vedlejšího účastníka řízení, která se podává z jeho rozporných tvrzení v rozhodčím řízení a v řízení před soudy. Naopak svoje tvrzení, že jí nebyly poskytnuty žádné finanční prostředky, považuje i s ohledem na další okolnosti za zcela uvěřitelné a dostatečně prokázané.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud považuje úvodem za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo když porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že soudy měly zohlednit všechny okolnosti sporu, zejména pak to, že smlouvu o půjčce uzavírala v tísni, což by mělo být také důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu. Stěžovatelka zde ovšem přehlíží, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu lze uplatňovat pouze námitky procesního charakteru, a nikoliv námitky týkající se hodnocení skutkových nebo právních závěru učiněných rozhodcem. V této části tedy argumentace stěžovatelky představuje pouhou pokračující polemiku se závěry rozhodce, která však nemá v řízení o zrušení rozhodčího nálezu místo a nadto ani nedosahuje ústavněprávní roviny.
9. Zpochybňuje-li stěžovatelka věrohodnost některých důkazů, brojí v podstatě proti jejich hodnocení obecnými soudy, k jehož přezkumu ovšem není Ústavní soud oprávněn. Jak již bylo naznačeno výše, z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané v §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Soudy všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně a srozumitelně objasnily.
10. Určitou míru ústavněprávní relevance by mohla mít pouze argumentace týkající se absence poučení. Za přiměřeného použití občanského soudního řádu má totiž poučovací povinnost dle §118a o. s. ř. i rozhodce, neboť v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu [srov. např. nález ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/2007 (N 37/60 SbNU 441)]. Tato povinnost však byla splněna, neboť stěžovatelka rozhodcem o nutnosti vyjádřit se k návrhu na vydání rozhodčího nálezu a předložit ke svým tvrzením důkazy poučena byla. Tvrdí-li přesto, že kdyby se jí dostalo řádného poučení, mohla by navrhovat důkazy (zejména výslech svědkyně Mohylové), kterými by vyvrátila tvrzení vedlejšího účastníka řízení ohledně předání peněz, fakticky opět pouze zpochybňuje skutkové závěry vyplývající z rozhodčího nálezu. Soudy se navíc s námitkou absence poučení vypořádaly, když uvedly, že svědkyně Mohylová, o jejíž výslech jde stěžovatelce především, by stejně nemohla vnést do věci relevantní zjištění a vyvrátit tvrzení vedlejšího účastníka řízení ohledně předání peněz prokázané především stěžovatelkou podepsanými příjmovými doklady. Ani zde nenachází Ústavní soud porušení práva na soudní ochranu.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu