ECLI:CZ:US:2018:2.US.3652.17.1
sp. zn. II. ÚS 3652/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Praha - Ruzyně, právně zastoupeného Mgr. Robertem Plachým, advokátem se sídlem Tábor, 9. května 1282/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j. 8 Tdo 946/2017-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 11. 2017 doručen nekvalifikovaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu. Po výzvě Ústavního soudu byl návrh stěžovatele doplněn jeho právním zástupcem, přičemž z jeho obsahu vyplynulo, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 29. 9. 2016 sp. zn. 1 T 11/2016 uznal stěžovatele vinným skutkem sestávajícím z dílčích útoků, jenž právně kvalifikoval jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a uložil mu společný trest odnětí svobody v trvání čtyřicet dva měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč a stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Stěžovateli rovněž uložil povinnost uhradit poškozenému J. M. škodu ve výši 1 144 926,50 Kč a se zbytkem jeho nároku jej odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Na toto řízení s celým nárokem na náhradu škody odkázal poškozenou společnost Armex Oil, s. r. o.
3. Proti citovanému rozsudku podali stěžovatel a poškozený J. M. odvolání, o nichž Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozhodl rozsudkem ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 14 To 282/2016, tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody, včetně výroku o způsobu jeho výkonu, ve výroku o uložení peněžitého trestu, včetně výroku o stanovení náhradního trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody, týkajícím se poškozeného J. M. Poté nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a ve výroku o náhradě škody týkajícím se poškozené Armex Oil, s. r. o., stěžovateli za tento zločin a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 3. 2016 sp. zn. 1 T 43/2013, uložil společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání padesáti měsíců ve věznici s dozorem. Dále mu uložil povinnost nahradit poškozenému J. M, škodu ve výši 1 149 332 Kč a se zbytkem jeho nároku ho odkázal na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel poté dne 24. 5. 2017 vypracoval sám bez obhájce podání, které označil jako "žádost o prodloužení lhůty pro podání dovolání k Nejvyššímu soudu a žádost o ustanovení nového advokáta - obhájce ex offo ve věci č. j. 14 To 282/2016-512. Toto podání adresoval Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře, jenž je obdržel dne 26. 5. 2017, a shodného dne je posléze obdržel Okresní soud v Táboře. Soud prvního stupně poté stěžovateli zaslal přípis, v němž mu sdělil, že "již Vaše samotné podání lze považovat za dovolání, byť nesplňující zákonné náležitosti. Pro úplnost dodávám, že zmeškání lhůty k podání dovolání nelze prominout, resp. (Vašimi slovy) lhůtu pro podání dovolání nelze prodloužit. Vaše vyjádření bylo zasláno i Vašemu obhájci JUDr. Zbyňku Krchňavému s výzvou, aby jej v zákonné lhůtě čtrnácti dnů doplnil". Současně soud zaslal přípis obhájci stěžovatele (ten jej obdržel prostřednictvím datové schránky dne 14. 6. 2017), v němž jej vyzval k odstranění vad dovolání ve lhůtě čtrnácti dnů s upozorněním, že v případě, že ve stanovené lhůtě vady neodstraní, bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu; zároveň jej požádal o vyjádření ve smyslu §40a tr. řádu ve lhůtě pěti dnů, zda jsou u něj dány důvody ke zproštění obhajování, resp. zda jsou tvrzení obviněného v jeho výše zmíněném podání pravdivá, či nikoli, a zda dovolání obviněného řádně odůvodní, přičemž uvedl, že pokud se v dané lhůtě k důvodům pro zproštění povinnosti obhajování nevyjádří, soud jej povinnosti obhajování zprostí.
5. Obhájce JUDr. Zbyněk Krchňavý přípisem ze dne 14. 6. 2017 soudu prvního stupně sdělil, že podle jeho názoru se jeho ustanovení obhájcem obviněnému vztahovalo toliko na řízení před odvolacím soudem a po jeho skončení bylo ukončeno. Dále uvedl, že toto sdělil rovněž manželce stěžovatele, stejně jako své přesvědčení, že případné dovolání ve věci by nebylo úspěšné. Současně dementoval vyjádření stěžovatele, že nevěděl, že se tohoto času nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Ruzyně a že jej neinformoval o výsledku odvolacího řízení (namítl, že jednak jej informoval písemně dopisem ze dne 24. 2. 2017, jednak ověřoval jeho zařazení do výkonu trestu a vyrozuměl jej o tom, a dále mu na jeho žádost zaslal kopie rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, a konečně v průběhu odvolacího řízení navrhl provést důkazy, jejichž provedení se stěžovatel domáhal). V závěru svého přípisu vyslovil názor, že došlo k narušení důvěry mezi ním a stěžovatelem, a požádal o zproštění povinnosti jej obhajovat.
6. Okresní soud v Táboře opatřením ze dne 16. 6. 2017 podle §40 tr. řádu zrušil ustanovení JUDr. Zbyňka Krchňavého obhájcem stěžovatele s odůvodněním, že došlo k narušení důvěry mezi stěžovatelem a jeho obhájcem a oba shodně požádali o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajování. Následně téhož dne soud ustanovil stěžovateli podle §39 tr. řádu obhájce Mgr. Roberta Plachého.
7. Dne 3. 7. 2017 podal stěžovatel datovou schránkou prostřednictvím obhájce Mgr. Roberta Plachého u Okresního soudu v Táboře dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 14 To 282/2016, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
8. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Podle jeho výkladu podání, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se ve smyslu §265d odst. 2 tr. řádu nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno, a nelze s ním spojovat žádné účinky týkající se dovolání, tj. ani účinky z hlediska zachování lhůty k podání dovolání podle §265e tr. řádu, a je tudíž pro počítání dovolací lhůty zcela bez významu. Za dovolání v dané věci je nutno považovat až dovolání podané prostřednictvím obhájce Mgr. Roberta Plachého dne 3. 7. 2017. Toto dovolání však vzhledem k tomu, že lhůta k podání dovolání v posuzovaném případě uplynula dne 30. 5. 2017, bylo podáno opožděně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. 3 Tdo 101/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Svazku 4/2004 pod č. T 679).
9. Pokud tedy předseda senátu Okresního soudu v Táboře dne 16. 6. 2017, tj. více jak dva týdny po uplynutí lhůty k podání dovolání, stěžovateli ustanovil dalšího obhájce Mgr. Roberta Plachého, nebyl k takovému postupu dán důvod (a to i přesto, že jak stěžovatel, tak obhájce JUDr. Zbyněk Krchňavý požádali o ustanovení nového obhájce, resp. zproštění povinnosti obhajovat obviněného z důvodu narušení vzájemné důvěry v samém závěru běhu lhůty k podání dovolání, resp. po jejím uplynutí) a podal-li stěžovatel dovolání prostřednictvím tohoto obhájce dne 3. 7. 2017, tj. pět týdnů po uplynutí lhůty k podání dovolání, jde o dovolání podané opožděně a jako takové je třeba je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2006 sp. zn. 11 Tdo 1340/2006, publikované pod č. 50/2007 Sb. rozh. tr.).
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že okolnosti, které vedly k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání, nelze přiznat k tíži výlučně jemu. Stěžovatel sice v zákonem stanovené lhůtě nepodal dovolání, které by bylo vypracováno obhájcem, jak předpokládá trestní řád, ale jeho podání označené jako dovolání v soudem stanovené lhůtě řádně doplnil prostřednictvím na jeho žádost soudem ustanoveného obhájce.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že se posouzením, zda stěžovatel podal v dané věci dovolání včas, v řízení o dovolání řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně uvedl, jakými zákonnými ustanoveními se řídil a jaké relevantní skutečnosti z hlediska těchto ustanovení zohlednil. V žádném případě tak nerezignoval na naplnění práva stěžovatele na spravedlivý proces a respektoval jeho ústavně zaručená práva a zásady zakotvené jak v ustanoveních Listiny, tak v Ústavě. V dané věci konec zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání připadal na úterý dne 30. 5. 2017. V samém jejím závěru - pouhé čtyři dny před jejím uplynutím - dne 26. 5.2017 učinil (u soudu druhého stupně, přičemž téhož dne je obdržel i soud prvního stupně zřejmě v důsledku jeho postoupení) stěžovatel sám bez obhájce podání označené jako "žádost o prodloužení lhůty pro podání dovolání k Nejvyššímu soudu a žádost o ustanovení nového advokáta - obhájce ex offo ve věci č. j. 14 To 282/2016-512". Toto podání však nelze považovat za dovolání, neboť nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, o čemž byl stěžovatel poučen (srov. §265d odst. 2 tr. řádu). Ustanovení §265d odst. 2 tr. řádu totiž výslovně stanoví, že stěžovatel může podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§125 odst. 3 tr. řádu). Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře je přitom zřejmé, že zákonem předepsané poučení o dovolání obsahuje.
12. Nejvyšší soud zdůraznil, že zákon (§265e odst. 4 tr. řádu) bez výjimky, tj. bez ohledu na okolnosti, za nichž k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání došlo, vylučuje její navrácení, a to vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který se podává proti pravomocnému rozhodnutí, a tedy nelze dále prodlužovat období, v němž by mohlo být pravomocné rozhodnutí ještě tímto způsobem zpochybněno. Navíc lhůta dvou měsíců je velmi dlouhá a dostatečně zaručuje, aby osoby oprávněné podat dovolání měly potřebný prostor pro své rozhodnutí o podání dovolání, pro zvážení důvodů k jeho podání (§265b tr. řádu) a pro splnění jeho obsahových náležitostí (§265f tr. řádu) a také pro pověření obhájce podáním dovolání a aby obhájce stihl dovolání podat. Nejvyšší soud má za to, že postupoval ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu a v řízení o dovolání, resp. jeho rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, ani jiných jeho základních práv.
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a argumentaci Nejvyššího soudu v napadeném usnesení a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
14. Ústavní soud připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z tohoto pohledu i z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhou stranu však zdůrazňuje, že pokud se zákonodárce rozhodne institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na spravedlivý proces [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355)].
15. Ústavní soud již v minulosti zdůraznil [srov. nález ze dne 25. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)], že účelem právní úpravy formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. I když tedy právo podat návrh podléhá zákonným podmínkám, soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem. Zákonodárce krom jiných podmínek omezil možnost dovolání tím, že obviněný může podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, s cílem, aby zvýšil kvalitu podání; obhájce je také nemůže pouze podepsat, ale musí je i sám zpracovat.
17. V dané věci je možno uzavřít, že Nejvyšší soud pečlivě posuzoval, zda byly splněny formální podmínky pro podání dovolání, přičemž zjistil, že tomu tak není a že dovolání (to řádné a podané prostřednictvím obhájce) bylo podáno opožděně. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu lze považovat za vyčerpávající, a proto na ně postačí v podrobnostech odkázat.
18. Protože Ústavní soud neshledal tvrzená porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu