ECLI:CZ:US:2018:2.US.3761.18.1
sp. zn. II. ÚS 3761/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Prager Fischhandel s. r. o., se sídlem Jelení 2123, Říčany, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 4, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2018, č. j. 1 As 336/2017-55, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, č. j. 30 A 112/2015-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým byla dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 20. 8. 2015, č. j. 18206/2015-MZE-17221. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a bylo potvrzeno rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského ze dne 6. 2. 2015, č. j. UKZUZ 010193/2015, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 300.000 Kč za správní delikt spočívající v neposkytnutí součinnosti podle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "kontrolní řád") pro nedodržení ustanovení §10 odst. 2 kontrolního řádu, za současného uložení povinnosti nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč podle ustanovení §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Podstata celé věci spočívá v posouzení otázek, zda bylo řízení o správním deliktu spočívajícím v neposkytnutí součinnosti řádně zahájeno, zda odepření součinnosti stěžovatelkou bylo v souladu s ústavním principem zákazu sebeobviňování a zda byla výše stanovené pokuty přiměřená.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Krajský soud nevyhověl žalobním námitkám stěžovatelky, neboť se ztotožnil s postupem i právním názorem správních orgánů. Krajský soud v prvé řadě uvedl, že ze strany prvostupňového správního orgánu došlo k účinnému zahájení správního řízení o udělení pokuty za odepření součinnosti. Co se týká zásady zákazu sebeobviňování, krajský soud dospěl k závěru, že tuto zásadu nelze vykládat široce, tedy v rozsahu předkládaném stěžovatelkou, neboť pokud by totiž subjekty podléhající dozorové pravomoci ministerstva zemědělství mohly ignorovat zákonnou povinnost součinnosti, dozorová činnost správního orgánu by se zcela vyprázdnila. Rovněž výše pokuty byla dle krajského soudu přiměřená, neboť správní orgány vzaly v potaz veškeré skutečnosti, které svědčily jak ve prospěch stěžovatelky, tak v její neprospěch, resp. vyjádřily se ke všem zákonem stanoveným kritériím pro určení výše pokuty ve vztahu k projednávanému správnímu deliktu.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud zamítl, když potvrdil závěry krajského soudu. Stran zahájení správního řízení o deliktu sice Nejvyšší správní soud uvedl, že oznámení o zahájení bylo nesprávně (v rozporu s ustanovením §46 odst. 1 správního řádu) doručeno do datové schránky advokáta, nicméně z následného vyjádření tohoto advokáta jednoznačně vyplynul jeho záměr stěžovatelku dále zastupovat. Nejvyšší správní soud proto zhodnotil, že v nyní projednávané věci nebylo lze mít pochyby o zákonném zastoupení stěžovatelky, z čehož plyne, že - eventuálně nezákonně zahájené - řízení nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Ve vztahu k zásadě sebeobviňování kasační soud v odkazu na svou předchozí judikaturu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil, že "stěžovatelka má zákonnou povinnost předkládat informace, jež byly specifikovány inspekcí v oznámení o zahájení kontroly. Na uchovávání a případném předložení těchto informací existuje veřejný zájem a stěžovatelka se této povinnosti nemůže zprostit ani odkazem na právo neobviňovat sebe sama." Kasační soud též rozvedl úvahy týkající se přiměřenosti stanovené pokuty za spáchaný správní delikt, přičemž dospěl ke stejnému závěru jako krajský soud.
6. Obdobné námitky stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, jejíž podstatná část je nicméně věnována shrnutí dosavadního průběhu řízení před správními orgány a obecnými soudy, když nadále setrvává na stanovisku, že uložením pokuty za neposkytnutí součinnosti podle kontrolního řádu byla porušena ústavně zaručená zásada zákazu sebeobviňování. Stěžovatelka dále namítá, že správní řízení, v rámci kterého došlo k uložení pokuty za správní delikt dle kontrolního řádu, nebylo řádně zahájeno, v důsledku čehož došlo k uplatnění veřejné moci v rozporu se zákonem, a tedy i v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Stěžovatelka rovněž odmítá, že by v oblasti veřejného práva mohlo být uplatněno "materiální doručení" ve smyslu aprobovaném Nejvyšším správním soudem. Na podporu svého tvrzení stěžovatelka odkazuje na relevantní judikaturu správních soudů (konkrétně na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, č. j. 30 A 63/2015-44, jenž byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. 3464/2016). Ze shora předestřených důvodů stěžovatelka navrhuje zrušení obou ústavní stížností napadených rozsudků obecných soudů.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu, krajského soudu (a ani správních orgánů) však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jí podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při ukládání pokuty za spáchání správního deliktu. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení jak ze strany obecných soudů, tak ze strany správních orgánů, konkrétně již Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
10. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by došlo v závěrech napadených rozhodnutí k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
11. Co se týká namítané zásady zákazu sebeobviňování, zdejší soud již aproboval závěr, že orgán dohledu je i pod hrozbou sankce oprávněn zavázat účastníka řízení k poskytnutí potřebných informací, a to i v případě, že mohou sloužit k prokázání protiprávního jednání i vůči němu; opačný názor by totiž znamenal eliminaci kontrolní činnosti (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 529/17, a dále usnesení ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3140/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V prvně uváděném rozhodnutí Ústavní soud uvedl následující (bod 11): "Zákon v demokratickém právním státě stanoví pravidla pro určitou činnost a určený orgán jejich dodržování kontroluje, přičemž tak může konat rovněž ve spolupráci se subjektem provozujícím danou činnost. Analogicky stát ukládá například povinnost archivovat účetní doklady a podobně; v tom nelze spatřovat porušení zákazu sebeobviňování." Rovněž v usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1729/17, Ústavní soud neshledal, že by interpretace ustanovení §10 odst. 2 kontrolního řádu (ve vazbě na související ustanovení kontrolního řádu), podle níž je součástí povinnosti kontrolovaného subjektu poskytnout součinnost též povinnost vydat dokumenty související s předmětem kontroly, byla apriorně ústavně nekonformní. Ústavní soud nevidí žádný důvod, proč by se měl od výše uvedených závěrů v nyní projednávaném případě odchýlit. Zdejší soud považuje za nepřípadný i stěžovatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115 (rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné z www.nssoud.cz), neboť závěr o tom, že obviněný z přestupku nemusí správnímu orgánu poskytovat veškerou potřebnou součinnost, je vytržen z kontextu (v citovaném případě se jednalo o účast obviněného ve správním řízení, resp. zvolení procesní strategie v tomto řízení, jež se může projevovat i naprostou pasivitou, tedy nedostatkem součinnosti).
12. Ve vztahu k námitce nesprávného a tedy nezákonného a neústavního zahájení předmětného správního řízení, v němž byla uložena stěžovatelce pokuta za spáchaný správní delikt, Ústavní soud ve shodě se správními soudy uvádí, že v nyní projednávaném případě je podstatné, že se stěžovatelka o zahájení správního řízení jednoznačně dozvědět musela, a to nejpozději k datu 5. 2. 2015, ke kterému se právní zástupce stěžovatelky vyjádřil k oznámení o zahájení řízení. V odkazu na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu je možno uvést, že na jedné straně je nutno trvat na tom, aby bylo řádně doručováno, neboť v opačném případě by účastníci řízení mohli být výrazně dotčeni na svých právech, ale na druhé straně nelze přijmout formalistický přístup, je-li naplněna materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti (v tomto případě oznámení o zahájení správního řízení). Pokud se proto účastník s obsahem doručované písemnosti nepochybně seznámil, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, do značné míry ztrácí svůj význam. Rozhodující vždy je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou adresáta, což bylo v nyní projednávaném případě splněno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010-95). Ústavní soud, veden výše nastíněnými úvahami, proto námitce stěžovatelky týkající se nesprávného zahájení správního řízení, v jehož rámci došlo k uložení pokuty za spáchání správního deliktu, nevyhověl.
13. Ze shora předestřeného průběhu řízení před obecnými soudy vyplývá, že stěžejní námitky, jež jsou stěžovatelkou předkládány i nyní v projednávané ústavní stížnosti, již byly těmito soudy řádně a dostatečně pečlivě vypořádány. Na těchto závěrech a postupu obecných soudů Ústavní soud neshledává cokoliv, co by - s ohledem na jeho vymezení v ústavním systému - odůvodnilo jeho kasační zásah.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu